Aprílové hříchy pro šíleného kladivouna: Luciový speciál

Je to tak, jsem magor, ale konzistentní magor. Vždycky si můžete být jisti, že na tuhle pakárnu si čas udělám, kdyby na chleba nebylo. Každej má něco, mněhehe.

V Klubu si už zase staví Standa hlavičku a nece mě, ale jak už jsem řekla, jestli se to bude publikovat tady nebo jinde je mi srdečně jedno, každopádně jedu dál a od Bereniky jsem na přání dostala další dušičky k požvýkání 🙂 Shodou okolností (nebo že by naschvál?) přesně ty „eLkové“ dušičky, jimiž bych pokračovala při svém strůčokování, nebýt zvlněné revoluční aktivity. Takže děti, máte to štěstí/tu smůlu, že to na vás tak pěkně padlo a dostanete to pořádně detailně. Jedem s kopce! (stejně si na to „s“ tam nezvyknu…)

1) Luci, luci-foto.blog.cz

Já ty fotoblogy snad dostávám za trest.

Luci má příjemný, jednoduchý design, jednoduchou přehlednou navigaci a prosté zaměření. Jedná se převážně o publikace školních prací na zadání, občas něco z čistě vlastní  inspirace, tu a tam fotky vytahané „z archivu“. Teprve teď, když to vidím u někoho jiného, si uvědomuju, jak divně to působí. Asi jako „Nemám teď co publikovat, tak tam fláknu něco starého, aby něco bylo“. Tak proč ne, žejo, to je v pořádku. Ale možná by se k tomu člověk neměl takhle přiznávat. 

Aktivita spíš nižší, kolem jednoho, dvou, nanejvýš čtyř článků měsíčně. Což by nevadilo. Trochu mi tam ale chybí víc povídání. Co je to typologický portrét si odvodím až po rozkliknutí komentářů, autorka mi to nepoví. K řadě svých fotografií se vůbec nevyjadřuje, což je škoda, nic mi to pak neřekne. Preferuji popis alespoň ve stylu:“Takové a makové bylo zadání, tohle z toho vzniklo“, ideální by bylo víc historek z natáčení, víc informací, jak, kde, co, proč… to něco, co odlišuje blog od pouhé galerie.

Baví mě na tom ten studentský, profesionální přístup. Ta zadání, ta snaha, to posouvání vlastních limitů a těsnání inspirace do zadaných parametrů. Trochu mi v tom ale chybí osobitý styl, ne všechny fotky mi připadají dost… jak to říct, unikátní? V autoportrétech či portrétech autorku vidím a lépe poznávám, krajinky a makra kytiček mi připadají o něco tuctovější. Jako galerii jsem si to celkem ráda prohlédla, jako blog mi to nic nedalo, neboť za celý poslední rok tvorby na mě roztřesenou ručkou zamávala jediná myšlenka, jediný názor, jediný náznak komunikace se čtenáři, když se Luci optala čtenářů na jejich názor na ženy s krátkými vlasy. To je trochu málo.

Je to tam takové tiché, klidné, mírné. Obrovský palec nahoru za skutečně čistě autorskou tvorbu v tom opravdovém slova smyslu. Luci je rozhodně autor mnoha zajímavých fotografií a občas k tomu napíše i něco zajímavého. Je to místy celkem poetické, melancholické, chcete-li. A tak zase nevím.

Při hledání prohřešků či nedostatků pohořím, avšak při hledání opravdu zajímavé osobnosti, která by mě něčím výrazně zaujala, rovněž. A blog si tam taky nepočtu.

2) Lucie, lusyka.blog.cz

Příjemný, přehledný vzhled (oceňuji nízké záhlaví), profil v menu a jasná navigace. Mix českých a anglických názvů rubrik mě štve, je to takový poměrně rozšířený nešvar, koukám. Má pro to Lucie nějaký důvod?

Aktivita také nižší, kolem dvou článků měsíčně. Doufám tedy v články – perly, co by za to stály, a nacházím tohle, prakticky pouhý odkaz na autorčin druhý blog, podobně je tomu tady. Články, objevující se na titulce, by měly být něčím víc než přesměrováním na jinou stránku, nemyslíte? A chybějící zdroj ilustrace. I tady.

Obrázky a citáty bez zdrojů. Tady taky. I tady chybí zdroje všem obálkám. Když proklikám dalších deset podobných a najdu mezi nimi i toto, mám toho dost a už jenom s pláčem zvedám ruku a z posledních sil hekám „Autorský Klub… zákon… zdroje…“. Já to chápu, mně se ty fotky taky líbí, ale nesekla ses trochu klubem, milá Lucie? A nesekl ses trochu členkou, milý Klube? Začínám chápat, že tu je něco dost špatně.

Psaný text, když se tu a tam zkušebně začtu, mě baví. Příjemně zasněná povídání, umí vykreslit atmosféru a nad občasnými chybějícími čárkami přivřu oko. O trochu víc už bolí neustále se opakující spojení „by jsme“, ale díky té mile zamilované, zamlžené náladě, nejvíc znatelné v básních, si říkám, že tenhle blog má i přesto něco do sebe a Lucie se umí ptát, umí přemýšlet, umí dumat.

Problém je, že nechápe a neuznává autorský zákon. Její blog je prošpikovaný sice pěknými, avšak cizími ilustracemi zcela bez zdroje. Lucie si asi mysí, že svá povídání musí vždy nutně doplnit o nějaký ten obrázek a nepřečetla si pravidla Klubu.

Tak, jak to leží, je třeba zvednout varovný prst. Buď musí začít poctivě zdrojovat, nebo je třeba rázně zakročit, jelikož podobné praktiky do Klubu nepatří a ten by je měl potírat už z titulu svého názvu. Co jsem četla, byla by škoda Lucii ztratit, ale to si musí nejprve ona sama sáhnout do svědomí a svůj přístup k autorskému blogování změnit. Psát víc ze sebe a míň se vozit po cizích obrázcích či videích by jí notně zvedlo laťku coby blogerovi. A když už si jimi chci pomoct, tak se zdrojem. Jinudy cesta nevede. 

3) LucieT, suplikovy.blog.cz

Co máte s těma Luciema?

Milý jednoduchý vzhled, originální vlastnoruční pozadí a plno zajímavých kreseb, takový je můj první dojem. Škoda toho nedodělaného názvu blogu.

Veškeré skicy jsou řádně popsané, když zkoumám zblízka, některé míň, některé víc, většinou ale spíš míň. Některé články jsou k uzoufání krátké (ačkoli u odkazů by se to snad dalo přejít), u jiných už však ani nemám sílu zoufat.

Síla blogu tkví v originálních kresbách a v celkem zajímavých popiscích, které, přestože jsou většinou ultramegakrátké, pro mě celkem fungují a řeknou mi alespoň něco, od čeho se mohu odrazit. Jeho slabinou jsou právě ty smutně krátké, neobsažné popisky a tak málo povídání. Přála bych si toho zvědět o autorce víc.

4) Lucie z Kreuzbergu, luciezkreuzbergu.blog.cz

Další? Seriously?

Celkem přehledný vzhled s jasnou tématikou, designovým jemnocitem mě neuhrane, ale k té historické náladě se ta tu-a-tam-ní neohrabanost snad i hodí.

Aktivita je velmi nizoučká a trochu smutná, ale na druhou stranu musím říct, že jako pravidelného čtenáře by mě neštvalo si na ten článek počkat, protože je pak vždycky bohatě obsáhlý, a taky se mi tam líbí ta pozitivita. U maturanta se dá navíc velmi dobře pochopit, proč nepíše články dvakrát týdně.

Autorské to je velmi a čtivé rovněž, zapracovala bych ale na odsazování odstavců (dva až čtyři entery mezi odstavci? Proč, proboha?) a až to půjde, na aktivitě. Doporučila bych Designérský Pranýř, má-li Lucie zájem udělat svůj blog pro čtenáře o něco příjemnější a méně kostrbatý na pohled, ale obsahově nemám co vytknout. Líbí se mi, že si vždycky dá tu práci po těch několika týdnech čtenářům popsat, co všechno od té doby dělala, a neaktivitu tak dohnat. A taky si furt nestěžuje, že nemá co psát nebo že nemá čas.

5) Luczynka, luczynky-world.blog.cz

Ale už mě to vážně žádná legrace s těma Luciema! O.o Kde  je jim konec?

Pro mě nejpříjemnější vzhled z dnešní pětky. Neobvyklá profilová fotka z profilu má výraz, sice smutný, ale je to něco nového. Luczynka se navíc předvede z větší části než pouhým obličejem, a tak si o ní udělám větší představu a je to mnohem osobnější.

Perfektní barevné sladění, příjemné pro oko. Kam se hrabou bílé texty na černých pozadích či tmavé vnitřky otapetovaných šuplíků. 

K obsahu… asi takhle. Tady mi chybí zdroje obrázků, ale jinak nemůžu najít jedinou věc, kterou bych Luczynce vytkla. Aktivita se zdá být tak akorát, kolem tří a více článků za měsíc, a všechny tyto články jsou obsahově tak nadupané, že tady nemůže štěknout pes. Konečně po strašně dlouhé době blogerka, která fakt bloguje a píše, co to dá, a píše od srdce a čtivě. Jsou v tom názory, pocity, vzteky i radosti, je v tom sranda, tipy, detailní recenze na navštívené koncerty a akce a hafo vášně. Je vidět, že Luczynka má bohatý život, v němž se pořád něco děje, a blogovat o tomhle životě je pro ni zároveň taky přirozené, takový jeden z mála lidí, co v tom našli balanc. Žijou, jak se patří, rozhodně nesedí doma na prdeli a nebulí si do krupicové kaše, a přesto si najdou čas dát o tom vždycky dohromady luxusní článek.

A je tam strašně moc vlastních fotek. Fakt nechutně moc. A někdo by se možná ušklíbl, jaká je to teď děsná móda vycvakávat si každou svačinu a každou botu a každou blbost a každej moment, ale já v tom hlavně vidím ten život, jsou to stovky spontánních a přitom vydařených momentek, výcvaky třeba i z vany, co mají ale vždycky výpovědní hodnotu a smysl. A nikdy jim nechybí pořádná dávka blogu okolo.

Jo, taky jede tak napůl v angličtině. Ale dělá to pořádně, nehraje si na to. Z jejího stylu psaní vidím, že jde hlavně o deformaci hudbou a tím, jak moc tou hudbou žije (což znám), a že jí to přijde prostě přirozené, občas tam to anglické slovo frknout. Nepřemýšlí nad tím, nesnaží se o to, prostě se to děje. V tomhle jí zrovna já nemám co vyčítat.

Díky tomu záživnému psaní a fotkám rozhodně víc než instagramové úrovně, které mají říz, originální záběry a nápad a nikdy nenudí mrtvými zátišíčky, je pro mě tenhle blog na první pohled něčím cenným, unikátním a zajímavým, něčím plným života a nezastavitelné energie, co stojí za to znát. Jasně, každému to nemusí tématicky sednout a nemusí ho zajímat časté autorčiny autoportréty (ačkoli podle mě se na ně velmi příjemně kouká; redheads ftw!, muhaha). Já to taky asi do čtečky přidávat nebudu (akorát bych jí záviděla ty koncerty a RFP, o které letos znova kvůli Anglii přijdu!), ale až zas někdo bude pindat, že neví, co si má k těm fotkám jako vymýšlet za text, tak ať se jde podívat sem. Takhle má podle mě vypadat blog.

Tak to by byly všechny Lucie z AK (aspoň ty, co se k tomu jménu přiznaly), a příště zas dalších pět oveček. Osekané pracovní hodiny mě fakt baví. Je fajn mít na tyhle blbosti čas.