Reinvenční zpověď

phothinkZjistila jsem, že s tou mou přesyceností informacemi a virtuálním světem je to vážnější, než jsem myslela.

Pořád jsem přemýšlela, proč mi dělá takový problém přejmenovat a předělat blog, a taky proč s panem M. tak moc prokrastinujeme ohledně řešení naší dovolené na Bali. Vždyť začínat něco znovu a jinak mě vždycky bavilo a je tolik možností, z čeho si vybrat, a Bali? To je přece naprostý sen a je svým způsobem šílené a úžasné, že se k něčemu takovému reálně chystáme. Tři týdny na Bali? C’mon! Moje někdejší já by se zbláznilo nadšeností. Tak proč z toho to nynější má spíš depku?

Vůbec jsem si přitom nedala dohromady, že ty dvě krize by spolu mohly souviset.

Continue reading

Z Emina snáře: Jak na mě poslali nájemného vraha

Vzhledem k tomu, že jsme včera večer rozkoukali Stranger Things (a už od první scény jsem se opakovaně ptala sebe sama i pana M., proč se na to vlastně dívám – jako bych snad potřebovala víc důvodů, proč se bát tmy, temných koutů, výpadků elektřiny, bazénů a podobně), dalo se čekat, že to bude mít nějaké snové následky. A taky že mělo.

Naštěstí nic blezevecky děsivého, nicméně čelila jsem jakési tajné organizaci, která měla za cíl nejspíš ovládat svět a lidi a dost možná šlo o invazi mimozemšťanů, nejsem si jistá. Ani nevím, proč vlastně šli po mně, ale začalo to zkrátka tím, že jsem měla návštěvu – a bůhvíproč jsme seděli ve třech u stolku dole na chodbě v našem domě, což je nesmysl, tam žádný stolek není. Možná jsme hráli nějaké hry nebo si jen povídali, a venku bylo takové post-apokalyptické prostředí, špína, bordel, chaos, a nebe mělo divnou tmavou barvu.

Continue reading

Myslánka

mysNěkdy je těžké přijít na to, co člověka přesně žere. Někdy to chce čas a někdy taky souhru nepředvídatelných a neovlivnitelných okolností, teprve pak to člověka praští přes nos.

Posledních pár dnů mám pocit, že jsem se zasekla v bahně a nějak se v něm plácám. Postupně jsem objevila hned několik zdrojů téhle úzkosti a ne se všemi můžu hned něco udělat, ale je dobré si je uvědomit a třeba i někam napsat.

Předně je ověřený fakt, že mi na nervy nesvědčí být úplně bez práce a plánu. Kdybych věděla, že pojedu třeba po Vánocích tam či onam, tak budu do té doby vychutnávat svůj nezaměstnaný život plnými doušky. Jenže to nevím. A to, co vím, tedy že mi pan M. má na rok odjet, mi vůbec nepřidává, právě naopak. Nevím, co si zatím počnu a jak to mám zvládnout sama. Celé je to divné.

Continue reading

Proč mám tak ráda Proč bychom se netopili

Brečím u posledního dílu, venku je po mnoha dnech nesnesitelného horka a dusna naprosto dokonalá bouřka a já si na to všechno musim jít udělat kafe, abych si s ním pak sedla k blogu. No prostě PMS jak má být.

Jsem vodačka. Jsem teda i mnoho jiných věcí a bytostí, ale ta vodácká část, to je můj původ. Na sjíždění řek s tátou, bráchou a partou, a taky někdy s mámou, mám ty vůbec nejkrásnější vzpomínky, a tak mě každý rok znovu mrzí, když nejsem v Čechách a nemůžu jet. A když už tu jsem, tak mě zase mrzí, že ta naše parta už není, co bývala, a možná že nikdy ani nebyla to, co mohla bývat. A ani ta voda není to, co by mohla být a co bývala dřív. Přesto je to ale nádhera a neumím bez toho dost dobře žít. Nebo možná umím, ale kdykoli se mi před očima objeví něco jako jez, pádlo nebo kánoe, chytne mě to u srdce a prostě vim, že mi to chybí. A tak se letos těším jako blecha, že zase jednou po letech pojedeme, i když nás bude zoufale málo. I tak za to každá minuta na vodě stojí.

Continue reading

Setkání s Anie Songe a povídání o Bali, Thajsku a digitálním nomádství

Než se pustím do nějaké pc práce (haha, who am I kidding), říkám si, že bych se měla trochu zmínit o pátečním „srazu“ s Anie Songe a jejím přítelem Lukášem a o jejich povídání o Bali, Thajsku, digitálním nomádství a vůbec jak se dostali tam, kde jsou, a co přesně tam dělají a dělali.

tre

S blogery se moc naživo nesetkávám, takže už to byla celkem výzva, ale nemohli jsme si to nechat ujít. Anie sleduju přibližně od té doby, co dřeli v hotelu v Thajsku, a vždycky mě bavila – kromě krásných fotek a příjemného minimalistického designu – tím, že ač na první pohled působila jako taková ta étericky šťastná sluníčková osoba plná motivačních slov a lásky ke všemu, vždycky jednou za čas se ukázalo, že je to pořád ještě taky normální člověk, kterému se občas všechno sere, a který má občas všeho dost. A myslím, že to bylo právě tohle, co mě u ní drželo tak dlouho, ten balanc vizuální nádhery, neskutečné inspirace a přitom lidské reálnosti.

Continue reading

Na chatě

Konečně si můžu trochu oddychnout. Plním si s chutí další položku na seznamu a mám pocit, že si ji možná naplním i o něco líp a vydatněji, než jsem původně myslela.

Naplánovala jsem si totiž ozdravnou a rodinně zaměřenou dovolenou na chatě, plnou odpočívání, opalování se a – neřekla bych úplně nicnedělání, protože když je tu táta, najde se dost věcí na dělání venku, a když tu není, mám teď co dělat na počítači – konečně jsem se pustila do brigády, kterou mi nabídl už před časem brácha – překládám mu jeden web. K tomu se váže ta první věta – neoddychávám si dnes vyloženě z toho, že by byl nějaký přehnaný klid po bouři (ačkoli zrovna po té bouřce dnes v noci by se to dalo i říct…), ale spíš proto, že konečně dorazil brácha s funkčním internetem, takže mám zaprvé jak pracovat, a zadruhé se můžu ptát, když něco nevím, bez čehož by ta práce byla špatně proveditelná. A je zajímavé, že jsem si doteď neuvědomovala, že i tohle mi v tom bránilo.

Continue reading

Červen v jednom kole

Začátkem měsíce jsem se trochu bála, že se propadám do spirály prokrastinace a nic(důležitého)nedělání, a že jestli se z toho vůbec nějak vytrhnu. No, teď už vím, že to byly obavy zcela zbytečné. Během chvilky se na mě nahrnulo tolik akcí a tolik věcí k dělání, že nevím, kde mi hlava stojí, jedu, jen se držím úchytek a snažím se, aby to se mnou tak neházelo.

Continue reading

Zookeeper’s girl

I never though how much I would give
to spend all my life with you
I never though that I needed to say
but I’m feeling like all over new

We have made our own world on the top of the cloud
top of our conjoined dreams
inside it’s warm and cozy and ours
and better than sometimes it seems

We need to keep distance to stay really true
to remain each other’s self
but only together we can build the best things
and to live we need each other’s help

We’re bound to be two and function and love
as a true couple only can
I know we can make it through whatever crime
‚cause I am your lady and you my man

phoinlove