Bali? Ještě ani nebalim…

dpp07de03130f2004_by_chaerul_umam-d7asdkq

dpp07de03130f2004_by_chaerul_umam-d7asdkqDo odjezdu na Bali nezbývá ani týden a zatím mám ze spousty věcí strach a vnímám to hrozně negativně, což mě štve. V posledních týdnech jako by se proti mě všechno bouřilo, věci nefungují, lidi neodpovídají včas, expirační data procházejí, technika selhává… jako by nám to prostě někdo nepřál, a vždycky, když se už už chystám, že vyřeším nějakou položku ze seznamu, něco mi do toho vleze.

Je to i tím, že nejsme s panem M. pohromadě – normálně tak velké věci řešíme společně a odsýpá to, jenže když jsme oddělení a ke všemu má každý svých vlastních sto padesát věcí na řešení…

Takže se už zase nemůžu dočkat, až budu tam, a budu mít za sebou alespoň první noc, abych věděla, že cesta proběhla v pořádku a že to dobře dopadne. Potřebuju nasát nějakou pozitvní náladu, dostat odpovědi na svých x otázek, a pak si to budu moct konečně užívat. Samozřejmě se budu snažit už po cestě – i tam jsou věci, na které se těším, ale jsou tu právě ty nezodpovězené otázky, které jsou ke všemu dost podstatné, co člověka znervózňuje a to těšení mu kazí. Nesnáším nevědět, co jak bude, a zatím je to nemilé i s bungalovem. Mého e-mailu si Anie všimla pozdě, tak to vypadá, že u ní nakonec budeme jen na dvě noci.

Naštěstí se mi alespoň podařilo ještě na poslední chvíli se objednat na očkování. Není sice povinné a někdo ho možná ani nemá, ale zase, všechny ty články mě tak vynervovaly, že chci mít alespoň tu jednu věc podchycenou. Hned mám o něco lepší náladu.

Continue Reading

Noc v kouzelném autobusu 142

abja

Tenhle článek vám dlužím už hodně dlouho, takže bez zbytečných řečí, tady je 🙂 Předchozí díly nandete tu.

Být konečně u autobusu bylo zvláštní. Shozením batohu mě zaplavila ohromná lehkost. Leccos mě už fest bolelo, hlavně záda, stehna a kyčle, zpocená jsem byla, bylo pod mrakem a já se nemohla dočkat, až si budu moct sednout a mít pro ten den hotovo. Taky jsem doufala, že se mi nějak povede se omýt, alespoň vlasy, a samozřejmě byl celkem hlad.

Rychle jsem se tedy chtěla pustit do vybalování stanu a vůbec věcí, ale samozřejmě pan M. byl mnohem víc natěšený na samotný autobus než já, takže v první chvíli ho mnohem víc zajímalo, jak to vypadá vevnitř, a jaký z toho bude mít první dojem 🙂 Taky mě nenechal vybalovat, dokud neuděláme první autentické foto po doražení na místo. Teprve pak jsem si mohla jít po svém 😀

Okamžitě nás zaplavili komáři, přesně podle očekávání a podle varování ostatních hikerů – abych řekla pravdu, byla jsem dost překvapená, že jsme se s nimi nepotkali už dřív, ale ne že bych si stěžovala.

Zatímco jsem zběsile hledala místo na stan a stavěla ho s touhou mít to tentokrát z krku rekordně rychle a moct se jít opláchnout k blizoučké řece Sushaně a převléct, Pan M. prozkoumal stav vnitřku autobusu a zahlásal, že by se v něm dalo spát. Mně to zprvu nepřišlo jako dobrý nápad. Autobus má vymlácená skoro všechna okna, je sice povyspravován různými celtami, ale bylo jasné, že se v něm teplo moc neudrží. Říkala jsem si, že ze stanu nám ho tolik utíkat nebude, a tak jsem ho tvrdohlavě dostavěla, ale jak začal pan M. zatápět v autobusových kamnech, přece jenom jsem musela uznat, že bude pohodlnější si rovnou přestěhovat věci dovnitř, když už tam každopádně budeme trávit večer a jíst, a koneckonců už tam pak bude lepší zůstat. Bylo by asi pošetilé nevyužít možnosti vyspat se na posteli, byť je to spíš jen taková vrzavá pryčna, a u těch kamen to bude jistě příjemné ležení a příjemnější usínání. Nebylo taky k zahození, že jsem dovnitř nemusela lézt po kolenou a mohla se libovolně procházet. Byla to už třetí noc mimo postel a začínalo mi to přece jen lézt krkem.

busus

Continue Reading

Velká výměna šablony

bloguje

blogujeTak jsem se do toho konečně pustila. S novým notebookem (ano, konečně ho napůl používám – napůl, protože v něm zatím nemám žádné soubory) přišla konečně pořádná chuť tu s tím pohnout a na starou verzi jsem se už nemohla dívat.

Žel bohu jsem nepřišla na to, jak v ní udělat takovou blbost jako dát menu nahoru, ale popravdě jsem měla chuť vůbec na takový nějaký makeover, takže jsem kontaktovala svou podporu a po řádné záloze všeho jsem se konečně hecla najít vhodnou šablonu – takovou, kde by bylo zapotřebí jen minimum úprav.

Continue Reading

…a bude padat listí.

Sisa

Letošní léto pro mě bylo docela dost akční, byť mu určitě chybělo víc setkání s přáteli, potkávání nových lidí a podobně. Nové lidi jsem vlastně potkala asi jen jednou, na Junktownu, a zjišťuju, že to je nějak málo.

Celkově to mohlo probíhat líp, kdybych se byla schopná ubránit jistému spleenu, který na mě padl z více důvodů – depka z toho, že jsem ztloustla (kolegyně boubelky mi dají jistě za pravdu, že zvlášť parné léto je noční můra), finanční nepohoda (díky Brexitu jsou pro mě teď vlastně všechny moje úspory v librách, z nichž jsem plánovala do příští štace žít, nedostupné, protože s tak blbým kurzem by prachy měnil jenom blázen) a ještě nejistota z toho, co bude. Jenže tak silná holt nejsem, a k tomu bylo vážně málo rozptýlení, aby na nic z toho člověk nemyslel a prostě si užíval. K tomu právě potřebuju nové lidi nebo nové zážitky, nová místa. Něco bylo, ale nebylo toho asi dost.

Sísa

Continue Reading

Větrám si hlavu na chatě

13995425_1400600706620968_6025817710735260363_o

vcelinZvláštní, jak vždycky, když se mi naskytne možnost jet na týden na chatu, mám pocit, že musím být v Praze, jinak mi něco uteče. Nebo si říkám, co tam budu dělat? Není to ztráta času? Nejspíš tam budu ode všeho odříznutá…

Pravda je ale taková, že odříznutá jsem spíš v Praze. Od přírody. Od sebe. Od babičky, samozřejmě. Ale hlavně od klidu a zaměření. A frekvence vídání se s kamarády je celé léto tak zoufale nízká, že strach, že by mi něco uteklo a zrovna by mi třeba někdo napsal, jestli nechci někam jít, je vyloženě absurdní.

.

Máma si nechala zařídit lepší mobilní internet, a i když funguje fórově a je dost omezený, ukazuje se, že to nejspíš bohatě stačí k tomu důležitému, což je v tuhle chvíli online brigáda, trocha mailové komunikace a jedno video ke cvičení denně (o tom níž). Koukat na seriály online nemůžu a je to jedině dobře. Ta možnost mi doma nejvíc brání v tom, abych dělala něco produktivního.

Výjimečně, jako zrovna teď, se to dá použít i na blog, ale jako první věc jsem ho neuvedla, protože platí, co jsem řekla minule. Ctím svou okurkovou sezónu a ignoruju impulsy k psaní, když nemám pocit, že bych měla co říct. Je to ošemetné, člověk pak začne zpochybňovat tak nějak všechno, co ho napadne, ale ono to není vůbec na škodu. Bloguju už 11 let. Myslím, že mám nárok být trochu vypsaná.

Continue Reading

Reinvenční zpověď

phothinkZjistila jsem, že s tou mou přesyceností informacemi a virtuálním světem je to vážnější, než jsem myslela.

Pořád jsem přemýšlela, proč mi dělá takový problém přejmenovat a předělat blog, a taky proč s panem M. tak moc prokrastinujeme ohledně řešení naší dovolené na Bali. Vždyť začínat něco znovu a jinak mě vždycky bavilo a je tolik možností, z čeho si vybrat, a Bali? To je přece naprostý sen a je svým způsobem šílené a úžasné, že se k něčemu takovému reálně chystáme. Tři týdny na Bali? C’mon! Moje někdejší já by se zbláznilo nadšeností. Tak proč z toho to nynější má spíš depku?

Vůbec jsem si přitom nedala dohromady, že ty dvě krize by spolu mohly souviset.

Continue Reading

Z Emina snáře: Jak na mě poslali nájemného vraha

Vzhledem k tomu, že jsme včera večer rozkoukali Stranger Things (a už od první scény jsem se opakovaně ptala sebe sama i pana M., proč se na to vlastně dívám – jako bych snad potřebovala víc důvodů, proč se bát tmy, temných koutů, výpadků elektřiny, bazénů a podobně), dalo se čekat, že to bude mít nějaké snové následky. A taky že mělo.

Naštěstí nic blezevecky děsivého, nicméně čelila jsem jakési tajné organizaci, která měla za cíl nejspíš ovládat svět a lidi a dost možná šlo o invazi mimozemšťanů, nejsem si jistá. Ani nevím, proč vlastně šli po mně, ale začalo to zkrátka tím, že jsem měla návštěvu – a bůhvíproč jsme seděli ve třech u stolku dole na chodbě v našem domě, což je nesmysl, tam žádný stolek není. Možná jsme hráli nějaké hry nebo si jen povídali, a venku bylo takové post-apokalyptické prostředí, špína, bordel, chaos, a nebe mělo divnou tmavou barvu.

Continue Reading

Myslánka

mys

mysNěkdy je těžké přijít na to, co člověka přesně žere. Někdy to chce čas a někdy taky souhru nepředvídatelných a neovlivnitelných okolností, teprve pak to člověka praští přes nos.

Posledních pár dnů mám pocit, že jsem se zasekla v bahně a nějak se v něm plácám. Postupně jsem objevila hned několik zdrojů téhle úzkosti a ne se všemi můžu hned něco udělat, ale je dobré si je uvědomit a třeba i někam napsat.

Předně je ověřený fakt, že mi na nervy nesvědčí být úplně bez práce a plánu. Kdybych věděla, že pojedu třeba po Vánocích tam či onam, tak budu do té doby vychutnávat svůj nezaměstnaný život plnými doušky. Jenže to nevím. A to, co vím, tedy že mi pan M. má na rok odjet, mi vůbec nepřidává, právě naopak. Nevím, co si zatím počnu a jak to mám zvládnout sama. Celé je to divné.

Continue Reading

Proč mám tak ráda Proč bychom se netopili

@ itras.cz

Brečím u posledního dílu, venku je po mnoha dnech nesnesitelného horka a dusna naprosto dokonalá bouřka a já si na to všechno musim jít udělat kafe, abych si s ním pak sedla k blogu. No prostě PMS jak má být.

Jsem vodačka. Jsem teda i mnoho jiných věcí a bytostí, ale ta vodácká část, to je můj původ. Na sjíždění řek s tátou, bráchou a partou, a taky někdy s mámou, mám ty vůbec nejkrásnější vzpomínky, a tak mě každý rok znovu mrzí, když nejsem v Čechách a nemůžu jet. A když už tu jsem, tak mě zase mrzí, že ta naše parta už není, co bývala, a možná že nikdy ani nebyla to, co mohla bývat. A ani ta voda není to, co by mohla být a co bývala dřív. Přesto je to ale nádhera a neumím bez toho dost dobře žít. Nebo možná umím, ale kdykoli se mi před očima objeví něco jako jez, pádlo nebo kánoe, chytne mě to u srdce a prostě vim, že mi to chybí. A tak se letos těším jako blecha, že zase jednou po letech pojedeme, i když nás bude zoufale málo. I tak za to každá minuta na vodě stojí.

Continue Reading

Setkání s Anie Songe a povídání o Bali, Thajsku a digitálním nomádství

bali

Než se pustím do nějaké pc práce (haha, who am I kidding), říkám si, že bych se měla trochu zmínit o pátečním „srazu“ s Anie Songe a jejím přítelem Lukášem a o jejich povídání o Bali, Thajsku, digitálním nomádství a vůbec jak se dostali tam, kde jsou, a co přesně tam dělají a dělali.

tre

S blogery se moc naživo nesetkávám, takže už to byla celkem výzva, ale nemohli jsme si to nechat ujít. Anie sleduju přibližně od té doby, co dřeli v hotelu v Thajsku, a vždycky mě bavila – kromě krásných fotek a příjemného minimalistického designu – tím, že ač na první pohled působila jako taková ta étericky šťastná sluníčková osoba plná motivačních slov a lásky ke všemu, vždycky jednou za čas se ukázalo, že je to pořád ještě taky normální člověk, kterému se občas všechno sere, a který má občas všeho dost. A myslím, že to bylo právě tohle, co mě u ní drželo tak dlouho, ten balanc vizuální nádhery, neskutečné inspirace a přitom lidské reálnosti.

Continue Reading