2014: Rok Anglie, rok změn, práce, trpělivosti, vyrovnávání a prosperity

Konec roku se přese mě přehnal jako buřina, ani jsem se nestihla rozkoukat. Najednou byly Vánoce a Štědrý den neprobíhal úplně podle mých představ – bolela mě hlava a bylo mi všelijak. Nebavilo mě zdobení stromku. Událost, kterou si každý rok nejvíc užívám, můj tajný rituál plný dojímání se, pouštění příjemné hudby, věšení pěkných třpytivých kuliček na voňavý stromek – tentokrát to šlo všechno kolem mě, na hudbu jsem neměla chuť, zdobení mi přišlo bezduché a o ničem, k ozdobám jsem si nedokázala najít vztah a na stromek jsem jen tupě čučela, neschopna přenést se přes to, že mi není dobře, plná vzteku. Večer to nebylo o moc lepší. S prášky v sobě jsem se snažila si to maximálně užít, ale nebylo to ono, a druhý den ráno už jsem věděla, že je to chřipka.

Nejhorší na tom byly dvě věci – kromě toho, že mi bylo zle: zkazilo mi to Štědrý den, tedy den, na který jsem se z celého roku nejvíc těšila. A taky to ohrozilo plány do příštích dní, kdy jsme s panem M. a partou měli jet na hory. Samozřejmě, že my dva jsme nakonec nejeli nikam. Chřipku za dva dny nevyležíš a já nebyla s to si dojít pomalu na záchod, natožpak abych někam jezdila. Pan M. se mě tedy jal ošetřovat a zůstal u mě po celé zbylé svátky, aby se ujistil, že mám všechno, co potřebuju. To mě samozřejmě připravilo o to, co bych chtěla v tu chvíli (tedy jakmile mi opadne horečka) nejvíc – viset na internetu 😀

Což mi zase změnilo plány. Žádné blogové bilancování nebo povánoční dárkový soupis, žádné psané těšení se na Silvestra, a tak se to všechno holt muselo odložit na neurčito, což vždycky „potěší“. Nevím, jak vy, ale já vážně nemám ráda dopisování článků v době, kdy už to téma není aktuální. Jako psát recenzi na koncert měsíc poté, v době, kdy už je ten pocit a první dojem stokrát přebitý jinými akcemi a už to prostě není ono. Proto to taky obvykle nakonec neudělám a takový rest se prostě promlčí.

Přesto mám pocit, že letos si ten obvykle nenáviděný novoroční bilanc udělat musím. 2014 totiž nebyl rok ani trochu podobný všem těm předchozím, byl to rok docela jiného života a nových výzev a byl to v podstatě rok šťastný a naprosto báječný. V podstatě to celkem splnilo předzvěsti psané podle čínského zvěrokruhu – rok 2014, tedy rok koně, měl přinést divokou jízdu nových příležitostí a zážitků, a přesně to jsem od něj dostala 🙂

V lednu se nám dařilo mít celkem dost volného času na to, aby si člověk odpočinul. Tichý boj s Ashleigh, naší host-mum, probíhal, ale zvládali jsme se z toho nějak bokem vybíjet, aby nás to tak nedeptalo. Věci byly nejisté, ale většinou vycházely dobře. Při stále častějších  návštěvách v Brightonu mi došlo, že je to skvělé město a bydlet v anglickém přímořském městě by mi ani trochu nevadilo, právě naopak.

V únoru jsme chytli trochu spleen, byla spousta práce, málo slunce, zimomřivo zapracovalo a navíc se Ashleigh začala čím dál tím častěji neohlášeně vracet do našeho domu, což nám značně zkomplikovalo život a začínalo to být vážně o nervy. Naštěstí jsme pořád měli výlety do Brightonu, kde si člověk vždycky aspoň na to jedno odpoledne připadal zase jako člověk, co má svůj život ve svých vlastních rukou. Poprvé jsem vyzkoušela hennu na vlasy, objevili jsme několik nových obchůdků, poprvé jsem tak nějak z donucení jedla fish’n’chips (a znovu už si fakt nedám :D), seznámení s novými lidmi (hlavně tedy handymanem Paulem) mi připomnělo, že by to chtělo poznávat jich víc, a koncem měsíce se do mě dala konečně zase příjemná předjarní inspirovaná nálada. Začala jsem nějak víc cvičit, víc se o sebe starat, víc vnímat, a život začal být příjemnější i přes ty stálé komplikace s Ashleigh, její přísery na naše „roztahování se“ po domě, neustálé dlužení peněz a pořád větší nakládání dalších a dalších povinností na naše bedra.

V březnu už jsem oficiálně měla cuky odjet. Pracovat pro Ashleigh není až tak zlé, ale bydlet s ní a nepohádat se je takřka nemožné. Dodatečně nám musím zatleskat, jak strašně trpěliví, obětaví a flexibilní jsme byli. Myslím, že ta koza nikdy nebude mít lepší au-pairs než jsme byli my. Život nám v tu chvíli oživila hlavně koťátka ragdollky Pearl, ale jinak to za moc nestálo a byli jsme busy, busy, busy. Koncem měsíce jsem se ještě dost rozohňovala ohledně AK a taky jsem si nabrala hrozně moc práce, ale záhy mi došlo, že to není krok nejlepším směrem, a že by bylo lepší se trochu uklidnit a poodstoupit, než se zničit. Krátce na to jsme si našli jeden mnohem pohodovější cleaning, který nám postavil všechny dosavadní otřesné zkušenosti do zajímavého světla, a zkrouhli jsme hodiny u šílené Jo, kde se to od naší předvánoční hádky už jen schylovalo k horšímu a chodit tam dvakrát týdně nás totálně ničilo. Dál jsem se konečně pustila do bilingvnění a dala blogu anglickou rubriku. Sice je jen občasná, ale hlavní je, že tu je. Je to krok kupředu.

V dubnu nás ke všem ostatním věcem postihly další testy – ledová voda a několikadenní výpadek internetu zrovna když se to nejmíň hodilo. Ale zase co mě bavilo, bylo moření zahradního nábytku. Byla to příjemná práce – miluju vůni dřeva a mořidla – a navíc se to téměř vždycky dělalo při sluníčku, takže to byla taková docela nabíjecí záležitost. Jak se začalo oteplovat, zlepšovala se i nálada a ukázalo se, že mít před sebou dlouhodobější úkol, k němuž se můžu vždycky uchýlit a od nějž mě nikdo nebude volat, je prostě boží. Zvolnili jsme tempo a víc si užívali odpočinku, dokud se to koncem měsíce zase nezbláznilo a Ashleigh s Nigelem nás nezačali bez varování zatahovat do náhlých megaakcí typu „připravit barák na víkendovou prohlídku“, nebo posílání smsek v neděli či o státním svátku á la „umyjte mi dneska auto“. Pak jsme přišli o králíka Truffle prostě jen proto, že se o ni nikdo moc nestaral a zanedbal se u ní bolestivý zubní zánět. To nás mrzelo. Na konci měsíce jsem ale udělala příjemnější objev, a sice že jsem zhubla tři kila. To pro mě bylo po těch letech stabilního nárůstu nesmírně vítaným šokem.

Zezačátku května nás oblažilo několik volných pondělků a několik odpadnutých cleaningů, což nám přineslo dost potřebného odpočinku. Jako bylo oficiálně tady a nám se líp zvládalo řešit stresy, když se dalo uniknout ven do přírody. Pan M. odzpíval svůj první koncert v Sagi, restauraci, kde jsme dělali cleaningy. A zvládl to i se chcíplými hlasivkami. Pak jsme jeli znovu do Itálie a mně tentokrát pořádně došlo, jak mě ta země baví a jak mě láká jet ji na delší dobu (třeba měsíc) objevovat. Neshody ohledně peněz přetrvávaly a chtělo to čím dál tím víc rozptylovátek, aby na to člověk nemyslel a nepakoval kufry. Jedním takovým rozptylovátkem byl kamarád pana M., který za ním přijel na pár dní na návštěvu. Ukazovat to všechno někomu nezaujatému a připomenout si, že ještě existují normální lidé, kamarádi a lidi z „našeho“ světa (a tedy nejen Ashleigh a její svět) bylo nesmírně osvěžující, stejně jako razit zase po dlouhé době na pořádné výlety a dělat někomu novému, kdo nikdy nikde nebyl, tour de Brighton či Londýn.

V červnu jsme konečně po mnoha peripetiích a nedorozuměních skončili u Jo. Začal nám tím docela nový život, až na to, že na její místo svině a manipulátorky nastoupila do té doby celkem nekonfliktní Victorie. Od té doby se to s ní vezlo s kopce a měli jsme čím dál tím větší neshody a vztekání. Když Ashleigh i s Nigelem odjeli na pár dní do Itálie, nesmírně jsme si užívali toho, jak zase život na chvilku funguje tak, jak má. Byla to neskutečně důležitá dovolená, i přesto, že jsme pracovali. Bez jejich přítomnosti bylo všechno úplně jiné, skvělé, nekomplikované, normální. Člověk si uvědomil, že takhle by to mělo vypadat, což ho zase víc utvrdilo v tom, že tohle není dobré místo pro život, nebo spíš dobrá rodina. Jakmile zmizeli, celý dům byl příjemný, pohostinný a plný života, zvířat a lásky. Když byli přítomni, všechno bylo špatně. Pak nám umřela Squizzinka, nejstarší a nejzamilovanější kočka. To byla extrémní rána, kterou jsme nesli velmi těžce, i když se s tím v jejích osmnácti letech dalo počítat.

Krátce na to jsme jeli přespat na Stonehenge – došlo nám, že se nám náš čas v Anglii chýlí ke konci a že jsme toho až tolik neviděli. A začali jsme dohánět 🙂 Akce to byla – hlavně kvůli práci další den – extrémně náročná, ale stálo to za to. Koncem června se ovšem život zase ještě víc zkomplikoval, jelikož Ashleigh se s rodinou nastálo měla vrátit do domu a my věděli, že čas relativní blaženosti a svobody pominul. Teď už nebudeme mít klid nikdy.

V červenci jsme si zase „užili“ šílených pracovních záležitostí. Třídenní pronájem domu, to byla šílenost, ke všemu jsme museli bydlet s Nigelem v Hovu, což bylo taky bláznivé, ale aspoň jsme si stihli dokonale zvyknout na blízkost Brightonu a městský život. O to víc se nám pak vlastně ani nechtělo pryč. Sice jsme jeli zase do vlastního pokoje, ale odloučení od města se nám nelíbilo. Znovu jsme se silně pohádali s Victorií. Čekali jsme na ni dvě hodiny před kanceláří, k níž nám měla dát klíč a nedala (načež nebyla doma a nezvedala telefon), a ona nám to odmítla zaplatit a ještě se vztekala. Nakonec jsme to vyřešili velmi britsky, vyříkali jsme si to po pár nepříjemných smskách, v niž jsme nebyli schopni dojít kompromisu, a tak jsme prostě usoudili, že můžeme buď odejít nebo tam s kamenným ksichtem doklepat těch pár týdnů a už na to kašlat – což jsme nakonec udělali. Ashleigh si pak opět odjela na nějaký čas do Itálie, což jsme hned využili tak, že jsme si pozvali na návštěvu maminky a s nimi jsme pak letěli na pár dní domů, což bylo pro lidi doma překvapení a pokud jde o mě, maximálně se povedlo. Po návratu nás ovšem čekala další velká krize – Ashleigh nás definitivně vyhnala ze svých prostor po dlouhém a únavném omezování naší svobody a nechala nám do ložnice odlifrovat ledničku, s níž jsem minimálně první noc extrémně bojovala a která mi nedala spát. Snahy zařídit náš titěrný pokojík, který měl být nově i kuchyní a obývákem, tak, aby se v něm dalo hýbat a existovat, nás vyčerpaly a proběhlo několik nepříjemných hádek. Vypadalo to, že skončíme dřív, než jsme očekávali, ale nakonec jsme i tenhle poslední zásah do normálnosti života zvládli nějakým způsobem skousnout. Udělali jsme mnoho ústupků, náš život měl od té doby k idylickému velmi daleko, ale ukázalo se, že když jsme spolu a dáme tomu čas, dokážeme s panem M. vyřešit všechno. A z každé sebenepříjemnější situace vzniklé se sebenepříjemnějšími lidmi existuje cesta ven.

S další Ashleighinou dovolenou v srpnu jsme si na další návštěvu pozvali Maudě a ještě jednou s ní objeli své oblíbené destinace jako Brighton, Seven Sisters a podobně.

Když přišel den mých šestadvacátých narozenin, „užili“ jsme si luxusní oběd na nedalekém hradě, akci, z níž mi bylo mírně řečeno všelijak a kterou bych si celkem ráda odpustila. Ale když už mi to zařídili, všemožně jsem se snažila si to fakt vychutnat. Snad se mi to nakonec povedlo, přesto to ale byl další důkaz toho, že mě tahle rodina totálně nezná a vůbec nechápe, jaká mám přání a sny.

Na konci měsíce jsme si s panem M. zabuskovali v Brightonu a následně zajamovali s kamarády našeho zahradníka Cye. Je tak strašně důležité se při všech těchhle pracích a eskapádách pořád věnovat tomu, kdo doopravdy jste, a potkávat se s lidmi mimo práci. A je tak strašně snadné na to zapomenout a nechat se strhnout… na druhou stranu, kdybychom se po celou dobu stýkali s tak báječnými lidmi, celkem pochybuju, že bychom u Ashleigh zůstali tak dlouho. Nejspíš by nám mnohem dřív došlo, že taková práce, nebo spíš takové životní podmínky, za to nestojí. Začali jsme se pak hodně těšit domů a až tu nánu konečně pošleme k čertu. Když si ona začala konečně uvědomovat, že jí brzy odjedeme, taky k nám přistupovala trochu líp. Člověk si zase připadal jako člověk.

Začátkem září to bylo až tak dobré, že mě chytla předčasná nostalgie z blížícího se odchodu a předčasné stýskání a zároveň ohromné těšení se domů a plánování příštích měsíců. Než jsme odjeli, střihli jsme si ještě jeden velký výlet po Dorsetu, který se zase kvůli Ashleigh oproti původním plánům zkomplikoval, ale zvládli jsme to, a jeden menší po Londýně s Maudětem. Na poslední chvíli jsme doháněli resty jako místa, která jsme chtěli navštívit, a došlo nám, že máme ještě v Anglii hodně co dělat a že se tam určitě chceme vrátit. Pro mě to nebylo ani tak zjištění jako spíš utvrzení se v tom, co už vím dávno. Jsem prostě anglofil, Anglie je moje země a věřím, že v ní zase jednou budu žít. Sehnali jsme za sebe pro Ashleigh náhradníky, zabalili se, vyklidili po sobě celý pokoj a všechno vystěhovali a co nejvíc vyčistili (poslední sviňárna z jejich strany, to by vůbec neměla být naše práce). A 28. září jsme naposledy zamávali Thakehamu a Anglii a rozloučili se s celou rodinou (která nám fakt chybět nebude) a se všemi zvířaty (která nám fakt chybí).

Od té doby jsem doma a relaxuju. Trávení času s rodinou, rodinné aktivity, pomáhání, kamarádi, Praha, chalupa, ale i návštěva u pana M. – nebo jeho návštěvy u mě. Naše společná dovolená na Kanárech, pak samozřejmě Vánoce, poslední měsíce utekly jako nic a představa, že bych teď hned, třeba za pár dní, měla odjet na další štaci, mě svým způsobem děsí. Trochu jsem si tu zvykla, a protože bylo hodně co dělat, hlavně okolo těch Vánoc, a pak ta nemoc… nemám teď myšlenky na odjezd. Teď zrovna mám myšlenky leda na to, že mi zase zítra po dlouhatánské době odjede pan M. (nikdy předtím u mě nikdo takhle dlouho nebydlel :D) a že se budu moct zase pustit do bezduchého vysedávání u seriálů, ale i celkově do vlastních plánů, které mi teď hrozně stagnují. Až se podaří konečně mi pořádně zreinstalovat notebook (je to stará kraksna a obávám se, že brzy budu muset řešit koupi nového zařízení. Kdybyste věděli, jak tady s tou reinstalací už týden bojujeme…), ráda bych se znovu začala věnovat svému e-booku. Mám ale pocit, že to budu muset udělat úplně jinak, že už je ten nápad prostě dávno promlčený a už pro to nemám to správné nadšení. Potřebuju se znovu inspirovat, ponořit se do něčeho nového a pojmout to jinak, svěžeji, po svém. Proto jsem si do příštího roku dala nové předsevzetí, že nebudu po celý rok nic kupovat (samozřejmě s nutnými výjimkami), a byli-li mým loňským „slovem pro rok“ slovo rovnováha, letos hledám nové, nějaké šťavnatější, zajímavější. Něco jako odvaha, zkoušení nového, posouvání vlastních hranic, nebojácnost, explorace nových končin, a hlavně život. Loňský rok byl rokem spousty práce a mnohokrát jsme si oba s panem M. sáhli na dno svých sil i své trpělivosti a schopnosti se přizpůsobovat druhým (trhlým) lidem. Bylo to náročné, hodně nás to otestovalo a upřímně doufám, že to byla zkouška ohněm, po níž bude všechno jen lepší. Finančně jsme si vedli výborně, ale je třeba si neustále připomínat, že to není všechno a že když jsou nervy moc velké, sebevětší příjem a snaha se zavděčit za to naprosto nestojí. Musíme se naučit říkat NE mnohem častěji.

Doufám, že se letos nebudu zbytečně strhávat prací a že se budu mnohem víc věnovat důležitým věcem a sobě samé. Chtěla bych pokračovat v hubnutí (podle očekávání jsem přes Vánoce něco málo zase nabrala), v cestě za veganstvím a za zdravějším a sportovnějším stylem života. Chci žít smysluplně a líp blogovat. Chci se posouvat kupředu ve všech možných směrech, ale hlavně to bude ta zdravá strava a snaha být fit a pracovat na sobě, pak to blogování a vůbec psaní a snad i focení, které mi teď během pobytu doma zase stojí, protože co tady mám jako fotit. Praha mě neinspiruje. Je třeba zase někam vyjet a stát se zase novým člověkem s novou zkušeností a rozšířenějšími obzory. Už se na to těším 8)

PF 2015!

Ať je minimálně stejně dobrodružný, plný objevů a poznávání a mnohem pohodovější 🙂