Soužití s Ashleigh opravdu není sranda. V pátek odpoledne se naprosto nečekaně nakýblovala do baráku i s dětma, že přijeli na víkend. Jelikož jsme je očekávali nejdřív v sobotu během dne, bylo to docela nepříjemné překvapení. Okamžitě se roztáhli po celém domě a mně tak ještě o to víc pobuřovala vzpomínka, jak mě Nigel po obědě žádá, abychom jí k večeru „dopřáli prostor“, protože jí není dobře a přijela se sem hlavně vyspat z nepovedné návštěvy u zubaře. My jí máme dopřát prostor. Jasně. Neměli jsme pomalu ani kde večeřet, vyštípali nás totiž ze všech obyvatelných místností a v tak zvaném playroomu, kam se nám nakonec povedlo uchýlit, nebyl internet, takže jsme seděli na gauči s jídlem na kolenou a čučeli do zdi.
A tak byl páteční večer dost zachmuřený, čemuž přidával i fakt, že jsme prošvihli horkou vodu a nemohli se tudíž po práci vykoupat. Když ze sebe člověk nemůže ten vztek smýt horkou vodou a pořádně si přitom v té koupelně, kde má konečně soukromí, dáchnout, jako by najednou všechno stálo za prd.