Pro Imaginarius. (Vida, megatruh je má oblíbená autorka :))

Svět skončil. A já tu sedím sama. Nohama klátím do neznáma a myslím na svá dávná přání. Na vstávání a usínání. Na setmění a rozednění, na vítr, jak svůj směr vždy změní, na ptačí zpěvy v poměnkách, na prach ukrytý v slaměnkách, na pochyby a odpouštění…

Shlížím dolů. Na svět, co zmizel v hlubinách, na nebe a jak zhasíná, na vzpomínky, co utekly mi, na rána a plané sliby a jak to všechno usíná.

A stuhou zlatou tě vážu k sobě, při vší té lásce a vší té zlobě se nevzdám nikdy naděje, že se to zdá a neděje. A jak dítě poutané pupeční šňůrou se i já bráním splynout s tou noční můrou a doufám v návrat do nebe. A všechnu tu krásu velebě skáču do propasti: a už jsem chycená v pasti, z níž cesta nevede.

Vždyť my dva jsme spojeni dlouhou stuhou, však vzpomínky někdy jenom zbudou a na jejím konci je prázdno, tma. A jiný svět zas začíná, za zasněnýma očima.