Je tu zima. Hnusná zima! A už mě vážně přestává bavit. Sním o sauně, kde je člověku na každou buňku těla krásně teplo, o bezvětří někde v Itálii, kde si pěkně ležím na sluníčku u bazénu a kůže chytá bronz pěkně zatepla, nerušeného studeným větrem. Sním o bydlení někde ve svém malém bytečku, kde je pořád příjemně teplo, alespoň tak, aby mi nemrzly ruce a abych si je nemusela chodit každých pět minut ohřívat pod kohoutek s horkou vodou. A samozřejmě o záchodě, kde se člověk nerozklepe už při stahování gatí a kde mu pozadí nešokuje ledové prkýnko. Sním o bydlení, kde se potřebě nemusíš bránit z nechuti se v té klendře odhalovat. Člověk si takových věcí vždycky dovede nejvíc vážit, když je na nějakou dobu nemá.

Včera jsme byli podruhé u souseda, říkejme mu třeba Julian, protože se tak jmenuje. Tentokrát jsme to vzali pěkně v klídku, sice jsme pořád pracovali, ale už jsme u toho tak nezávodili, a šlo to. Dělali jsme to dvě hodiny a dobrou půlku z toho jsem měla úplně mokré boty (já vim, debil si vezme tenisky do mokrý trávy…) a taky rukavice (látkové a ještě k tomu totálně roztrhané, aneb ať žije pořádné pracovní vybavení) a pořád jsem musela myslet na to, jak jsou mi ty peníze vcelku ukradené, jen jak bych si přála moct už jít domů, naložit se do horké vany a pak si vlézt do suchých teplých ponožek. Jen suché boty, nic víc bych nepotřebovala.

Napadlo mě, že fakt, že si za ty dvě hodiny zahradničení vydělám v přepočtu 640 korun, mě vůbec netankuje. Je mi to jedno. Kdekdo jiný by z toho umřel blahem, ty peníze jsou obzvlášť na české poměry něco nevídaného, a já stejně pořád myslím na to, jak mi to za to nijak zvlášť nestojí, a jak bych radši byla doma v teple.