Už se fakt strašně těším domů. Ne že by mě to tu už tak moc štvalo, ale mám toho v posledních týdnech nad hlavu a cítím, jak mi to už zase doléhá na zdraví. Stažený žaludek, nadměrné pocení, permanentní pocit nestíhání a neschopnosti se na chvilku uvolnit, jelikož za hodinu nebo za dvě už zase někam musíme letět. Neustále něco zařizujeme, čím dál tím víc věcí se komplikuje a nevychází podle představ a já jsem čím dál tím unavenější. Na všechny strany rozesílám uklidňující hlášku, že „počkejte za týden“, to se situace uklidní a zase budu schopna se věnovat věcem, jimž se potřebuju nebo chci věnovat, dohánět resty a víc být na příjmu. A nemůžu se dočkat, až se všechno zase zpomalí, i když vím, že za pár týdnů mi z toho nejspíš zase začne hrabat.
