Člověk by předpokládal, že po tak náročných týdnech, po tom bláznivém množství plánování a makání na poslední chvíli, po tom šíleně hektickém pakování a vyklízení pokoje (jsme stejně megahustědobří, jak jsme to zvládli) a po dvaceti hodinách v minibusu dojedu domů a padnu do postele. Jenže já se znám moc dobře, než abych nevěděla, že s tím vším, co se kolem mě doteď dělo, bude trvat ještě hezkých pár dní, než se konečně uklidním, usadím a než se zregeneruju. Vůbec než mi to dojde.

Ale je pravda, že jsem nečekala, že budu až tak hyperaktivní a že mě to tak silně chytne hned po dojezdu.

První věc, co jsem udělala poté, co jsem se na Hlaváku rozloučila s (božími) řidiči červeného minibusu, se spolujezdci a s panem M., a co jsem se přivítala s mámou, která mě pak odvezla i s těmi bláznivě těžkými kufry domů, byl trochu překvapivě nákup. Nenechala jsem se zlákat svody pohodlnosti, která spočívala v tom, nechat to na mámě a pak žrát celý týden housky, naklusala jsem a zařídila si dostatek krekrů, řádně zrnitého těžkého chleba, ovesných vloček, zeleniny, banánů a předraženého sojového mléka (64 korun za krabici!), no a pak jsme si zašly na oběd do mé oblíbené La Torrety, kde holt fakt umějí dělat pizzu, ale s těstovinami je to už slabší. Dodnes jsem si sice myslela něco jiného, ale jejich dnešní pokus o Spaghetti Carbonara byl výsměchem všemu italskému a u rádoby italské restaurace holou ostudou.

Za posledních pár let se mi dost změnil život. Co jsem se začala učit, jak uvažovat minimalisticky, mnoho se toho ve mně i kolem mě změnilo – znovu jsem vycestovala do Anglie, znovu našla spřízněnou duši, poznala spoustu báječných lidí, viděla mnoho kouzelných míst a hodně jsem se naučila.

Přesto mi ale došlo, že nejsem ani zdaleka tam, kde bych chtěla být, a že mi v tom pořád jedna obrovská věc překáží – pořád jsem si ještě nevyřídila svoje nedodělky doma, pořád jsem s tím starým bytem svázaná mnoha úkoly, které je třeba udělat a k nimž se léta přemlouvám. Ne že bych už tak neušla mnoho mil! Už pět let systematicky, krůček po krůčku, pracuju na tom, aby se můj život změnil k obrazu mému a abych se osvobodila. Jenže těch pět let nebyla žádná procházka růžovým sadem a i když mnohé už bylo vykonáno, mnohé ještě zbývá a to mě svazuje, to mě ničí, to mi nedovolí být skutečně svobodná.

Proto jsem se rozhodla svoje necelé tři měsíce doma využít v tomto směru maximálně produktivně a skutečně zapracovat na věcech, které už mám nějakou dobu rozdělané, ale vždycky jsem si našla nějaký důvod, proč to nedotáhnout do konce. Pořád mám tolik věcí, které nepotřebuju. Takového starého oblečení, takových hraček, takových cetek, takových krámů, takových věcí, které patří mým minulým já, těm, co už se nejspíš nevrátí a nemá smysl pro ně ty věci skladovat – třeba potřeby na vyšívání nebo korálky. O věcech zavánějících nostalgií vůbec nemluvě. I když byl čas, i když byla chuť, u těch větších věcí jsem se vždycky něčeho zalekla a ať to bylo cokoli, dá se to shrnout po pojem „strach z nepohodlí“. Něco je daleko. Něco nevím, kde je, a musela bych to zjišťovat. Něco vyžaduje mnoho práce a mnoho kroků. Mnoho času a energie. A já se tomu vždycky nakonec nějak dokázala vyhnout, ale tentokrát s tím chci opravdu pohnout a chci za sebou mít hmatatelný výsledek. Proto konečně, tak, jak jsem slibovala, spouštím:

O co půjde? Znásobím své úsilí a nejpozději do Vánoc:

• všechno mé staré šatstvo bude pryč
• ve skříni chci mít jen to, co pasuje mému skutečnému současnému já, a byla bych ráda, aby se do ní vešlo i oblečení sezónní a doplňky, tedy věci, které byly doposud roztroušeny po celém bytě v různých koutech. Chci to mít všechno pohromadě, chci mít přehled, a už žádných pět párů rukavic a dvacet šál!
• chci mít velmi jednoduché balení do Skotska nebo kamkoli se to pojede. Nikdy to nedovedu odhadnout na sto procent, ale chtěla bych sebou mít vše, co budu potřebovat, aby mě to na místě nenutilo si cokoli kupovat.