2015 To-do list
Jsem ještě zelenáč. Sotva jsem přijela a zapracovala se, a teprve se snažím dát si dohromady, co tu od toho vlastně očekávám, proč jsem sem jela a jak to na mě působí. Je třeba smířit se každopádně s tím, že tenhle rok, alespoň do konce naší „šichty“ na ostrově, nebude pro mě asi moc produktivní.
Na nic kromě práce není buď čas nebo energie, o té tvůrčí nemluvě. Jsem perfektně schopná účastnit se blogersko klubových aktivit, to mě baví, ale například psát, to mi nejde, a nejde mi moc ani číst. S focením je to tak napůl, spíš turistické výcvaky než cokoli zajímavého s hlubší myšlenkou, meditaci se teď v podstatě nevěnuju (i když mívám momenty, kdy se věnuju přítomnosti, vnímám, kde jsem a jak jsem, ale to je tak všechno, nic hlubšího), k józe jsme se zatím taky nedostali (ačkoli mám v pc stažený vánoční dárek pana M., několikadílnou sérii na DVD pro začátečníky), když píšu nějaké básničky pro Imaginarius, připadají mi dost o ničem, nedovedu si k nim vytvořit vztah. Možná se to ještě změní, deset měsíců je dlouhá doba (už tedy spíš osm), ale na druhou stranu si říkám, že to je možná v pořádku. Možná od života jen chci moc a nemůžu mít všechnno najednou – i zaryté vydělávání, i tvůrčí náladu a kdesi cosi. Začínám ovšem cítit, že jsem tu trochu vyjetá z balancu, který mi vyhovuje. Příliš mnoho práce, příliš málo času pro mě, pro to, abych vůbec mohla být tím, kým jsem.
Nemám ani kam se oblékat do vlastního oblečení – což bývá obvykle jedna z těch hlavních věcí, jak se identifikovat a odlišit – většinu času jsem buď v uniformě, kterou celkem nesnáším (neforemná vyblitá růžová polokošile je asi to poslední, co bych chtěla nosit, to i ty vyblité béžové košile v Panerii byly stokrát lepší, určitě tedy k mým červeným vlasům, a líp i seděly), nebo v teplákách. Není se kam vyfiknout, není se proč malovat, jediný důvod, proč si lakuju nehty, je, abych měly ochrannou vrstvu. Sice nosím gumové rukavice, ale makejte v nich tři hodiny v kuse a zjistíte, že je vám to beztak plat prtné – ruce jsou pořád mokré, zpocené, a nehty se třepí jedna radost.
A tak si říkám, že tu toho není zase tak moc, co z toho vytřískat.
- Peníze, respektive úspory na věci budoucí
- Zlepšení kondičky cyklistikou a vůbec pohybem, otužování se (ta jóga by asi bodla, ale kdo na to má brát po práci energii?)
- Co nejvíc pěkných fotek a co nejčastější uvědomování si, kde to vlastně jsem, a vděčnosti, jakou za to cítím
- Pokusy se stravováním – dnes dorazil lepší mixér, ale vůbec, za tu dobu snad budeme mít čas ozkoušet všechno, co ozkoušet chceme, a na podzim, až se práce zklidní, si možná dáme i nějaký pořádný detox, abychom dorazili to hubnutí 🙂
Až dojedu domů, budu si chtít v první řadě odpočinout, to je jasné. Užívat si komfortu nicnedělání, civilizace (normální kohoutky!) a možností velkoměsta (stejně se z té Prahy akorát zblázním. Hluk, smrad, v noci světla, že se nedá spát…). Ale i tak se nemůžu dočkat, až zase budu debordelizovat a zase ten život trochu měnit – protože debordelizování vždycky přináší příjemné změny, ulehčení, pocit svobody.
Těším se, jak budu vzpomínat na to všechno tady a jak budu zase krásně zdegenerovaná. V hlavě se mi budou věty tvořit anglicky, já je budu muset překládat do češtiny. Zase mi bude připadat, že naše domácnost je nejšpinavější místo na světě, budu propadat zoufalství z toho, že se naši pořád, i když na to měli další rok!, nepustili do rekonstrukce kuchyně a koupelny a že je všechno pořád při starém. Budu zběsile uklízet ledničku a snažit se mámě vtlouct nějaké zásady zdravého stravování. Budu se jí snažit vykopat ze svého pokoje, možná si koupím nový notebook a prodám starý počítač a s ním pak i velký PC stůl, abych si koupila nějaký menší. Konečně. Možná ale taky ne – myslím, že tohle celkem záleží na tom, jestli se ten můj stařeček dožije 🙂
Zjistím si nějaké clothes-swap a giveaway akce, abych to trochu urychlila. A budu zase o něco brutálnější. Naspeedovaná z Anglie nebudu řešit pár korun a raději se těch věcí vzdám zadarmo, abych měla volno ve skříni. A až budu příště balit, snad budu moudřejí a mnohem minimalističtější. Myslím, že Isles of Scilly nás dobře naučily, co se dá nakupovat po internetu a bez čeho se člověk obejde. Třeba to tím bude jednodušší. Vážně by mě bavilo moct příště odjet jen s příručákem – a nebo klidně s velkým kufrem, ale lehkým.
A budu se vztekat nad rodinou. A budu si to užívat.
A třeba mě ten rok ještě překvapí. Třeba dám dohromady, když nic jiného, aspoň nějakou tu básnickou sbírku. To by bylo fajn.
Jen technická, nehty se ničí právě používáním laku, takže chránit je lakem je docela kontraproduktivní.
Tak to slyším prvně a mám spíš opačnou zkušenost. Možná záleží na tom, co je to za lak a čím to stahuješ. Spíš bych věřila, že neplechu napáchá odlakovač.
Tak je to těžká chemie oboje a pokud lakuješ, musíš i odlakovávat. Takže je jedno, co z těch dvou škodí víc. Já si to pamatuju od loňska po přečtení tohoto článku: http://karolinaloskotova.blog.cz/1412/lakovani-nehtu-byla-blbost
Já moc neodlakovávám, protože se mi to stihne oloupat samo 😉
Alue bohužel nepovažuju za zdroj relevantních informací, ať jde o jakékoli téma, takže sorry, to mě ze židle nezvedá. Až budu mít s lakováním nehtů nějakou vlastní špatnou zkušenost, pak se možná zamyslím, ale lakuju si je už léta a nikdy jsem s tím neměla žádný problém, spíš naopak. Používala jsem taky různé „chemické“ sračičky na vyživování či zlepšování kondice, u nichž by se ona křižovala, a i s těmi jsem měla vždycky dobré výsledky, žádné problémy. Teď na to jdu hlavně přes stravu a myslím, že hlavně co jsem přidala na ořechách a pangaminu, je to výrazně lepší. Ale holt je to pořád na ruce a nehty náročná práce, kde je dobré ty nehty chránit před tím máčením aspoň tou vrstvou laku. Mám s tím dobré zkušenosti, takže si za tím budu prozatím stát.
Horování za přírodno je fajn a neříkám, že by se to mělo nějak přehánět, lakovat a odlakovávat každý den nebo tak, ale popravdě, kdybych si cca v šestnácti nekoupila svoje první laciné nalepovací nehty a asi dva týdny je nenosila, nikdy bych se nejspíš neodnaučila kousat si nehty. Teprve když jsem k nim neměla přístup a byly pokryté lepidlem a kusem plastu, dostaly šanci trochu zesílit a vyrůst, což mě po odlepení tak příjemně překvapilo, že jsem je od té doby už vždycky chtěla mít takové. Mě ta chemie vlastně zachránila 😉
S tím, jestli je „těžká“, nevím. Nejsem odborník na složení a určitě to nebude nic moc přírodního. Ale myslím, že to nebude ani takový smrtelný sajrajt, to by ty nehty už dávno rozpraskaly všem ženám na světě a nikdo by to už nekupoval.
Aluš tam ale píše, jak se jí třepily nehty a jak se uzdravily, když přestala lakovat. Nehty ale odráží celkové zdraví člověka, najít příčinu není snadný.
Já jí neberu, jestli jí to pomohlo, jen říkám, že u mě to tím nebude. U mě je to vždycky především na stravě a pak na tom, jak moc dostávají ruce manuálně zabrat.
Já tě stejně obdivuji, že děláš to, co děláš. Já bych to asi nezvládla, nosit uniformu a pracovat od rána do večera. Teda, jasně že by to asi šlo zvládnout, spíš si neumím představit sebe v neprozkoumané krajině u moře, jak namísto cestování a poznávání toho prostředí dřu. Mimochodem, jak se jmenují ta DVD s jógou? Taky bych něco potřebovala, na kurzy do města nemůžu docházet… 🙂
Tak pevné nervy a hodně chuti! 🙂
Tak není to do večera, je to jen do pěti 😉 Osmihodinová pracovní doba (plus hodinu na oběd) není v podstatě nic moc mimo mísu. S tím poznáváním – normálně bych z toho taky magořila, ale tady toho není na to poznávání zase tolik a víme, že nám těch pár ostrůvků neuteče. Času dost 🙂 Jelikož tu není kam jít, až tak mě nemusí mrzet, že nemám energii po práci někam chodit 😀 Ta DVD přesně nevím, nemám obal, ale nějaká Fit jóga či co. Byla to kolekce několika DVD, něco pro začátečníky, něco pilates a další už nevím.
Jéje, chutí mám… 😀 Hlavně na řízek a knedlo zelo.
Ty máš strašně moc věcí spojených s věcma..:)
Nevím přesně jak to myslíš…