Vážně ani nevím, jak jsme se dostali do Penzance. Vím jen, že řidičovy tankovací a cigárkové pětiminutové přestávky s důrazným zákazem vzdalovat se od autobusu nám vůbec nepomohly – potřebovali jsme si dokoupit nějaké jídlo a hlavně pití, protože jsme před sebou měli náročnou noc v cizím městečku, zásoby jídla se výrazně ztenčily a zásoby vody došly hned na začátku cesty úplně, takže jsme si nemohli udělat ani manu.
Na konci cesty se do mě dávala čím dál tím větší nervozita, jak to hlavně zvládneme s tou zimou. Teplo tedy vážně nebylo, takže jakmile nás řidič vyhodil po druhé ráno na konečné na tom liduprázdném autobusovém nádraží, naše první starost byla kam se vrtnout a kde se přiobléct.
Pan M. mě v první chvíli nechal stát na nádraží a šel obhlédnout nejbližší okolí a výskyt toalet. Hned zkraje nás tak Penzance naštvala – na tamějších veřejných toaletách byl nápis:“WC nefunguje“ a pod tím přeškrtnutý nápis „Použijte WC pro invalidy„, kde jsem z toho přeškrtnutí vyrozuměla, že tu prostě žádná alternativa není a záchod nebude. No dobře, jsem už velká holka a umím leccos vydržet 😀
Čapli jsme tedy kufry a že se půjdeme podívat o ulici dál, kde to vypadalo, že bude jakási high street, tedy hlavní ulice, kde by mohl být třeba nějaký fast food nebo nonstop á la čongové u nás? Prostě cokoli, kde bychom mohli koupit aspoň tu vodu nebo tam na chvíli pobýt. Tahat se s těmi kufry už bylo čím dál tím víc na palici, tomu mému upadla další část podvozku a začínala jsem mít vážné obavy, že na Tresco vůbec nedojede. Ale jinak to holt nešlo, protože kde je jako necháte? Stát na tom nádraží? Ono totiž až tak liduprázdné nebylo, hned o čekárnu vedle mrznul nějaký zřejmě bezdomovec. Byl by sice trochu blázen, chtít se tahat s pětadvacetikilovým kufrem, ale na druhou stranu nemůžu vědět, jak moc je zoufalý.
Na high street nebylo otevřené vůbec nic kromě dvou olezlých fast foodů s kebabem. Všechno ostatní včetně Poundlandu a Coopu mělo otevírat až tak k sedmé ráno a my věděli, že to bez toho pití prostě nevydržíme (a hlad už jsme měli taky), a tak jsme se po důkladném prozkoumání ulice rozhodli, že už tu kosu nedáváme a že tedy dáme radši ten fast food. Z těch dvou jsme si vybrali ten, kde bylo pár lidí, což se později neukázalo jako spolehlivé vodítko a myslím, že příště si dáme větší pozor. Ale kdo to mohl tušit.
Ten kebab byl jedno z nejhorších žrádel (tomu se nedá říct jídlo) a blivajzů, co jsem kdy jedla, a kdybych to měla jíst znovu, to si radši dám místo toho třikrát porci fish and chips (připomínám, že ryby fakt nejím a je mi z nich blbě) a zapiju to houbovým milkshakem (s houbami je to podobné) 😀 Navíc to nebylo ani levné a ještě jsme vyplázli dvě padesát za flašku Spritu, což bylo asi tak to jediné rozumné pití, které se tam dalo koupit (kromě light coly). Pak jsme se nějakou dobu tvářili, že jíme (čím byl ten blivajz studenější, tím hůř to šlo) a s láskou jsme vzpomínali na kebab brightonský, kolem jehož kvality tenhle prostě ani neletěl. Snažili jsme se ten pobyt co nejvíc protáhnout, protože i když to bylo nechutné, bylo tam tepleji než venku a dalo se tam sedět. Nakonec nás odtamtud ale přece jenom vyštípaly jednak debaty, co tam vedli místní ožralci, a jednak pocit, že je poněkud hloupé tam tak dlouho oxidovat. Řekli jsme si, že to zvládnem a kolem čtvrté se vydali zase na průzkum liduprázdných vymražených ulic.
