Jsme na ostrově tři týdny a věci se už celkem ustálily a nastala trochu nuda. To, že přesně vím, co mě celý týden čeká, je trochu na palici. Jediné variace se projevují v tom, že cesta k chatkám bývá rozličná podle toho, kam zrovna jedeme (samotné chatky nám pak ale připadají dost stejné, hlavně proto, že v mnoha případech skutečně jsou), a v tom, jak moc je která chatka zasviněná, které nádobí bylo použito, kolik postelí se musí přeměňovat ze singlů na doubly či naopak, a co po sobě hosté zanechali pro nás.

Začínají se vykreslovat vztahy. Koho budeme mít rádi a kdo bude mít rád nás, a naopak s kým si asi nikdy nad plechovkou cideru nebo guinesse nepokecáme.

Připadá mi, jako bych přímo fyzicky cítila každý vztah, který tu s kám mám. Velmi citelně si uvědomuji jejich křehkost a každý pohyb, který v něm udělám, může buď utvrdit nebo dost změnit směr, kterým se ten vztah bude vyvíjet. Mohu být odtažitá a někoho si postupně znepřátelit, mohu někomu dávat najevo, že jím pohrdám, a jednou mi to vrátí, nebo mohu být za všech okolností vstřícná a někdy možná až moc – což ale možná způsobí, že se mi otevře i někdo, u koho by to nikdo jiný nečekal. V tak uzavřené malé komunitě na tom všem hrozně záleží.