I know! It’s been ages since I posted in English and I apologize to whoever from abroad follows me. (If you still follow me after those months of non-english writing, by the way, thumbs up for you, you are amaizing.)

I was really trying to get back to it, partially because few people gave me a feedback that I should, but life somehow got focused mainly on work and there is little time to blog, and even less to experience something worth blogging about. Life can become a bit redundant even if you travel – well, maybe it’s just if you travel for work. 

Jsem ještě zelenáč. Sotva jsem přijela a zapracovala se, a teprve se snažím dát si dohromady, co tu od toho vlastně očekávám, proč jsem sem jela a jak to na mě působí. Je třeba smířit se každopádně s tím, že tenhle rok, alespoň do konce naší „šichty“ na ostrově, nebude pro mě asi moc produktivní.

Sedm týdnů uteklo jako nic a já se snažím prokousat tradiční krizí třetího měsíce, která tady prý obvykle přichází už na druhý, jak nás varovali – a měli pravdu.

Poslední týden mě ale i přes to úterní volno celkem zmohl a dost unudil, tak snad je to jen tím a ten příští bude zase lepší.

Úklidy v normálních chatkách mě teď v podstatě až baví – uklidnilo se to, člověk už líp umí, zaběhl se, vytvořil nějaké uklidněné vztahy se všemi okolo. Do práce se normálně těším, už jen kvůli těm lidem – supervizoři, řidiči, všichni jsou tu v podstatě super a často se nasmějeme. Těžko bych vybírala svého oblíbeného spolupracovníka, každý tu má hodně do sebe. Dokonce i tělo si zvyklo na náročné šlapání do kopců. Kolo mám sice nějaké pošahané, nejlehčí převod úplně nejlehčí není a často mi spadne řetěz, ale i tak mě nohy už nebolí, ani se tak nezadýchávám a nepřijde mi to až tak náročné, abych kvůli tomu šla za místním bike guyem, neboli opravářem kol.

Nakonec jsme se dočkali a dostali vytoužené volno. Nečekaně hned v úterý, po příjemně výletně odpočinkové neděli, strávené na Bryheru, a celkem nenáročném pondělku, takže začátek týdne to byl pohodový.

Původně jsme vlastně o cestě na St. Mary’s ani neuvažovali, dokud to nenavrhla vrchní manažerka. Dokonce ani hned poté, spíš jsme měli na mysli odpočinek, potřebný spánek, prostě relaxačku. Ale jak to jednou řekla, nějak nám to zahlodalo v hlavě, pan M. povídá – proč vlastně ne?, a tak jsme jeli.

Dostavila se únava. Týdny utíkají jako dny, ale mít jen jeden den v týdnu na odpočinek je záhul, a jakmile zjistíte, že druzí mívají alespoň tu a tam ještě jedno volné odpoledne navíc a vám ho nikdo za celých šest týdnů nedal, začne vás to trochu dojebávat.

Včera nám vrchní manažerka oznámila, že dnes je třeba uklidit jen dvě odpolední chaty, a proto dává většině týmu odpoledne volno. Prý to na nás nevybylo proto, že bychom dělali něco špatně nebo že by nás neměla ráda – s tím na nás ostatně teď chodí vůbec nějak často – ale proč to tedy na nás vybylo, to jsme se nedozvěděli, a v člověku to nakonec přece jenom začne hlodat závistí. Co je na tom totiž fér, že ti, kdo měli minule volno, ho mají teď znovu, zatímco my ho ještě neměli vůbec?

Ale máme ho alespoň slíbené na úterý – za předpokladu, že se nic nezmění, což se tady děje pořád, takže kdoví. Nezbývá než doufat a případně dělat rámus. Je tenká hranice mezi tím být celkově skvělý a flexibilní a být splachovací. Nevím, jestli mi to pomůže až tak fyzicky, to jedno odpoledne navíc, ale psychicky zcela jistě.

Ještě žijeme, ale máme dost.

Velikonce stály za to. Hodně lidí, hodně práce, o dost špinavější chatky, spousta špinavého prádla na roztřídění během večerních „duties“ neboli prostě večerní části práce, která se odehrává v Depu. Mnohem víc lidí na ostrově znamená o kapku obtížnější pohyb  po silnici, zvlášť proto, že Angličan Neagličan, na nějaké strany tu všichni dlabou a kolikrát vás dost nepříjemně překvapí blbec za zatáčkou na straně, kde nemá co dělat. Samozřejmě to „okomentuje“ nechápavým výrazem, jako že ten blbec jste vy. Ale co naděláte. Navíc, v mnoha chatkách během Velikonoc zůstávalo dost neuvěřitelné množství jídla a kdybych si poctivě a inteligentně vedla záznamy, kolik za týden utratíme, během podobně bláznivých období se ta cifra bude dost blížit nule, alespoň co se nakupování ve zdejších vodách týče. Amazonu, hlavně kvůli všelijakým veganským superpotravinám a, ehm, nutelle, nedáme pokoj 😉 😀

Počasí se dost zlepšilo. Už se dá jezdit jen v mikině, ovšem pořád je třeba mít ji zapnutou ke krku a na uši pořádně narazit čepici. Zvlášť ve spěchu, kdy není před odjezdem z chatky moc čas vychladnout, neřeknete fň a už vás bolí v krku, že jste ofoukli na kole.

Hosté už blázní. Děti pobíhají po ostrově – a klidně i v krámě – naboso a v kraťasech a rodiče je klidně nechají (protože nějaká hygiena proč jako, žejo), nemálo bláznů jsme už viděli se koupat, ačkoli podle nás je moře šíleně ledové a nedovedeme to pochopit. Minulou neděli jsme si udělali neplánovaný výlet na sousední ostrov Bryher, a když jsem musela strávit asi deset sekund nohama ve vodě, abych vytáhla pana M. na břeh, myslela jsem, že umřu bolestí. Jako by mi ty nohy někdo zavřel do svěráků a brutálně utáhnul. Angličani jsou cvoci.

Podívej, rybka! A jak plave
Nebem se vznáší, zářivá
Pluje si hravě nad přístavem,
do okna sem tam se podívá

Spáčů je půlnoc, nebe září
měsícem skrytým za mraky,
rybky se honí za bublinami,
jak snílci za svými přízraky

Do rána daleko, do Vánoc dál,
co vidíš v tom vysokém okně?
Vidím tam děvče, rusovlásku
co světluška usla jí v lokně

Na každé straně jiný svět
a obě jsme ve svém domě
Já tady sama a vás tam pět,
tak sviťte, rybičky, pro mě.

Pro Imaginarius.