Dostavila se únava. Týdny utíkají jako dny, ale mít jen jeden den v týdnu na odpočinek je záhul, a jakmile zjistíte, že druzí mívají alespoň tu a tam ještě jedno volné odpoledne navíc a vám ho nikdo za celých šest týdnů nedal, začne vás to trochu dojebávat.

Včera nám vrchní manažerka oznámila, že dnes je třeba uklidit jen dvě odpolední chaty, a proto dává většině týmu odpoledne volno. Prý to na nás nevybylo proto, že bychom dělali něco špatně nebo že by nás neměla ráda – s tím na nás ostatně teď chodí vůbec nějak často – ale proč to tedy na nás vybylo, to jsme se nedozvěděli, a v člověku to nakonec přece jenom začne hlodat závistí. Co je na tom totiž fér, že ti, kdo měli minule volno, ho mají teď znovu, zatímco my ho ještě neměli vůbec?

Ale máme ho alespoň slíbené na úterý – za předpokladu, že se nic nezmění, což se tady děje pořád, takže kdoví. Nezbývá než doufat a případně dělat rámus. Je tenká hranice mezi tím být celkově skvělý a flexibilní a být splachovací. Nevím, jestli mi to pomůže až tak fyzicky, to jedno odpoledne navíc, ale psychicky zcela jistě.