Sedm týdnů uteklo jako nic a já se snažím prokousat tradiční krizí třetího měsíce, která tady prý obvykle přichází už na druhý, jak nás varovali – a měli pravdu.

Poslední týden mě ale i přes to úterní volno celkem zmohl a dost unudil, tak snad je to jen tím a ten příští bude zase lepší.

Úklidy v normálních chatkách mě teď v podstatě až baví – uklidnilo se to, člověk už líp umí, zaběhl se, vytvořil nějaké uklidněné vztahy se všemi okolo. Do práce se normálně těším, už jen kvůli těm lidem – supervizoři, řidiči, všichni jsou tu v podstatě super a často se nasmějeme. Těžko bych vybírala svého oblíbeného spolupracovníka, každý tu má hodně do sebe. Dokonce i tělo si zvyklo na náročné šlapání do kopců. Kolo mám sice nějaké pošahané, nejlehčí převod úplně nejlehčí není a často mi spadne řetěz, ale i tak mě nohy už nebolí, ani se tak nezadýchávám a nepřijde mi to až tak náročné, abych kvůli tomu šla za místním bike guyem, neboli opravářem kol.