Když já tě složím
budu pak kompletní?
Pochyby množím
jsou čím dál víc konkrétní
Jsem modrá a prázdná
cosi mi chybí
Trochu to zmáhá
a trochu se stydím
Že jsem se neptala
dřív… proč tě vidím?
Pro Imaginarius.
Když já tě složím
budu pak kompletní?
Pochyby množím
jsou čím dál víc konkrétní
Jsem modrá a prázdná
cosi mi chybí
Trochu to zmáhá
a trochu se stydím
Že jsem se neptala
dřív… proč tě vidím?
Pro Imaginarius.
Ten minulý týden byl zase na palici. Ve středu jsme schytali uklízení unity, kde bydlela kopie naší předchozí „au-pair“ zaměstnavatelkyně. Čekali jsme to zlé, ale že to bude až tak zlé, tak bujnou fantazii zase nemám. Uklízeli jsme to přes dvě hodiny, a to to má prosím trvat maximálně hodinu a půl, když je to dost špinavé. Já vám měla pocit, že to nikdy nedokončíme. A jak nás normálně šéfová nikdy nekontroluje, tak zrovna ten den si musela vybrat a my se tam pak museli velice potupně vracet, jelikož našla takových chyb, že se mi ani nechtělo věřit, že jsem to udělala až tak špatně a na tolik věcí zapomněla. Jenže v tom chaosu to prostě jinak nejde, když vám hlava lítá od milionu věcí k druhému milionu a vy víte, že vám z té bryndy nikdo nepomůže a nikdo vám to neulehčí. Aspoň že supervizor to schytal víc než my, hehe.
Tenhle týden si oproti tomu nehorázně lebedíme. V podstatě až do dneška mi to nedocházelo, byla jsem zase nedůvěřivá, v takové dny prostě pořád očekávám katastrofu. Ale mám pocit, že dneškem mi to štěstí přece jenom docvaklo a všechny věci okolo začaly docela hrát dohromady a vytvářet mnohem příjemnější atmosféru. Jako by se to tím, jak tuhle šéfová zahlásila „Už musíme přežít jen šest týdnů“ nějak zlomilo a já najednou zase začala vidět konec toho všeho.
Zen. Rovnováha. Sezóna vrcholí a my se tak tak držíme, abychom tím prolezli nepoznamenaní a moc přitom netrpěli.
Dny jsou čím dál tím bláznivější. Denně se dozvíme nějakou jobovku, stížnost, problém, důkaz něčí idiocie a komplikovanosti jednání s lidmi, denně nám ale taky přistane do klína něco úžasného, něco, co potěší – ať už pochvala, dýško, nález jídla, správní kolegové nebo prostě jen dobrá zpráva. Víc než kdy dřív si teď dávám záležet na vlastním duševním klidu a vlastní pohodě. Cítím, že je strašně zapotřebí být v takovém období obzvlášť vybíravá ohledně toho, čím budu trávit tu trochu volného času, co máme.
Dost lidí mě má asi za děsnou megeru. Furt všechno (na jejich poměry absurdně) řeším (hlavně všechny chyby druhých nebo chyby systému), komentuju, stěžuju si a snažím se vymyslet, jak by to šlo jinak a líp. Kdekdo si klepe na čelo, proč si tím vůbec kazím den nebo proč se na to nevykašlu.
Když ono to nejde. Já prostě vím, že by to šlo i jinak, a to vědomí vám změní život jednou provždy, hlavně pokud jste aspoň trochu romantická duše a umíte snít.
Já mám spoustu snů a spoustu vizí, jak by mohl vypadat můj perfektní život, můj perfektní moment štěstí, jak bych mohla vypadat perfektní já. A vždycky jednou za čas se mi některá ta vize, ten sen, splní, a já dojdu klidu, který bych si přála zažívat pořád. V tu chvíli si o to víc uvědomím věci, co mi v tom normálně brání, a dojdu k tomu, že těch věcí není zase tak moc, ale že jsem v nich prostě zakořeněná a že v nich přitom neumím chodit.
Czexpat v Anglii, anglofil, fénix. 34letý snílek, kočkomil, kávoholik, potterhead (a vůbec nerd), „potížista“ a minimalista, snažící se o low-waste životní styl. Bloger od roku 2005.
em@phoenixrise.cz