Pět měsíců práce na Trescu je za námi! Už jenom čtyři!

Pomalu to vzdávám s některými lidmi, jež jsem doteď považovala za rozumné. Nemá to smysl. Vždycky jsem se tu snažila se pro ostatní přetrhnout, pomáhat, být tím člověkem, co zachraňuje, ale dlabu na to. Už nebudu všude jezdit minutu nato, co jsem skončila se svou prací, jen ať makají a nespoléhají se na to, že jim vždycky přijedeme vytrhnout trn z paty a tahat je z průšvihu. Dvojnásob to platí o lidech, kteří mají problém stíhat naprosto každý týden.

Naši nejmilejší kolegové, kteří za nás zaskakují v sobotu, nám vehementně odmítají připravovat věci na neděli a já už na to nemám nervy. Několikrát nám nechali omluvnou cedulku, že byli bohužel příliš vytížení, posléze už se ani na ty omluvy nezmohli a už na to prostě regulérně kašlou. Vytížení přitom rozhodně nebyli, známe jejich rozvrh a víme, v kolik končí. Zrovna od kolegů, které máš ze všech nejradši, a jimž jsme my vždycky všechno připravovali do posledního detailu i s popisky, co a jak, tohle obzvlášť nepochopíš.

Ale dobře, no. Příští sobotu se ti umělci zapotí, mají asi šest cleanů, což je level „ještě o dva víc než průšvih“. Někdo jim rozhodně bude muset pomáhat, ale stejně se nezastaví a budou mít hodně na co myslet a co organizovat. A já jim na to udělám balíky s prádlem a tím končím, nesložím jim do vozíku ani pitomej odpadkáč, ať se s prominutím třeba zeserou, už toho mám dost.