Brečím u posledního dílu, venku je po mnoha dnech nesnesitelného horka a dusna naprosto dokonalá bouřka a já si na to všechno musim jít udělat kafe, abych si s ním pak sedla k blogu. No prostě PMS jak má být.

Jsem vodačka. Jsem teda i mnoho jiných věcí a bytostí, ale ta vodácká část, to je můj původ. Na sjíždění řek s tátou, bráchou a partou, a taky někdy s mámou, mám ty vůbec nejkrásnější vzpomínky, a tak mě každý rok znovu mrzí, když nejsem v Čechách a nemůžu jet. A když už tu jsem, tak mě zase mrzí, že ta naše parta už není, co bývala, a možná že nikdy ani nebyla to, co mohla bývat. A ani ta voda není to, co by mohla být a co bývala dřív. Přesto je to ale nádhera a neumím bez toho dost dobře žít. Nebo možná umím, ale kdykoli se mi před očima objeví něco jako jez, pádlo nebo kánoe, chytne mě to u srdce a prostě vim, že mi to chybí. A tak se letos těším jako blecha, že zase jednou po letech pojedeme, i když nás bude zoufale málo. I tak za to každá minuta na vodě stojí.