Nedávno na mě odněkud vyskočilo takové předsevzetí jako „Zbav se svého nejvíc toxického zvyku.“ Původně mě v souvislosti s tím napadlo několik úplně jiných zlozvyků, ale včera jsem četla několik naprosto neuvěřitelných článků (tedy hlavně neuvěřitelných prací, kterou do ní autoři dali, upřímností a vtipem), a když jsem pak večer usínala, jako bych měla nějaký moment osvícení nebo co, protože mi došel jeden další zvyk, nebo jak to nazvat.

Nejlíp na to asi sedí „sebedestrukční balíček pocitů a akcí (či spíš neakcí)“, ale berme to jako pracovní název, protože něco takového asi miliony nevydělá.

Tenhle balíček automaticky spustí funkci ve chvíli, kdy narazím na internetu na někoho, komu se daří, hlavně tedy v blogosféře, v psaní a prodeji e-booků, ale i v jiných odvětvích. Představte si, že si strašně moc přejete mít v těchhle oborech úspěch, ale furt nic – hlavně proto, že pro to asi nic moc neděláte, a vy to víte. Taky víte, že ti lidé, kteří ten úspěch mají, něco udělali. Víte, že jim to nespadlo na hlavu a i si myslíte, že to jsou (někteří) vlastně v pohodě lidi, nic proti nim významně nemáte. Přesto jim závidíte.

Moje závist v tuto chvíli vychází (bavím se o určitých konkrétních situacích, rozhodně to takhle nemám u všech lidí) hlavně z pocitu, že si to dotyční nezaslouží. Což je na jednu stranu blbost, vím, že si to zaslouží a vím, že to jsou fajn lidi, kteří se na to nadřeli a toužili po tom a teď jsou šťastní, to je super. Jenže tady přichází kámen úrazu celé virtuální sféry. My, jako blogeři, instagrameři, fotografové, básníci atd., my jsme v podstatě umělci. A nemyslím to nějak namyšleně, to bych se musela sama sobě zasmát, ale chci vysvětlit, jak fungujeme.