Doma bylo dobře.

Doma je vždycky dobře, aspoň když je to jen na chvíli. Je to propletené spoustou smutku a nostalgie, je to zatížené smutkem těch druhých a mým vědomím určité viny, ale je to holt tak, jak to je. Cestuju. Žiju si svůj život jinde, tak, jak mi to vychází. Nedělám si velké plány a odvahu k velkým krokům seberu tak nanejvýš jednou do roka, ale nějak to všechno vždycky vyjde a já se mám dobře a mám co vyprávět.

Asi neexistuje dokonalá země. V Čechách se mi teď plno věcí líbilo víc, než dřív, ale plno taky míň. Stýskalo se mi po Anglii a po všem, co tady mám, ale taky se mi vůbec nechtělo odjíždět. Stýská se mi po obou zemích, a vlastně i po jiných, z nichž v některých jsem ještě ani nebyla. Uvažuju, kam bych se ještě mohla podívat a proč to vlastně nedělám. Uvažuju, jestli nežiju až příliš nudně a jestli bych s tím příští rok nemohla něco udělat. Příští rok je totiž ještě prázdná stránka papíru, kam si zatím děláme s panem M. jenom črty – některé dohromady a některé každý zvlášť. Dáváme dohromady nápady, co koho láká, ale myslím, že jsme se zatím drželi hodně při zemi a že bychom se měli v tom snění mnohem víc rozmáchnout. Cítím prostě, že by to chtělo zase něco zábavnějšího a příjemnějšího. Dokud můžeme, měli bychom.