Nemůžu uvěřit tomu, že za dva dny je září. O.o

Časem si budu bezpochyby nadávat. Blog mi normálně slouží jako deník, zápisník, poznámkovník pro případ, že budu potřebovat dohledat, co jsem kdy dělala nebo kde jsem byla. Což potřebovat rozhodně budu. Ale nějak mě to teď nebaví, asi že se nedějou až tak famózní věci a taky že se nechci opakovat a psát furt o tom samém. A někdy má člověk taky prostě důležitější věci na starosti než blog, třeba naší pomocné zahradnici se v sobotu zabil nejmladší syn (ze třech). Vzhledem k tomu, že začátkem roku měl ten nejstarší vážnou nehodu, díky níž už nemůže chodit do práce a celá jeho zahradnická firma tak šla do kelu (proto sem taky ona chodí od té doby aspoň vypomáhat), nevím nějak, co k tomu říct. Jako by nestačil jeden megaprůser v rodině. Podrobnosti nemám a v podstatě se mě to ani netýká, ale chci tím říct, že každému se holt něco v životě děje a i když ten někdo nejsem zrovna (naštěstí) já, nějak mi stačí to vidět a slyšet, aby mě přešla chuť psát o blbostech.

Domácí bruschetta – proč chodit do restaurace? Jo a dostali jsme špalík Vysočiny… do týdne byl v čudu.