První probuzení v Edinburku přineslo uvolnění. Nejdřív jsem se sice příšerně lekla, že mi něco stojí nad postelí, ale pak jsem si uvědomila, že to je jen záclona a že už jsem opravdu vzhůru. Byla jsem totiž vyděšená z noci, kdy se mi zdály noční můry zahrnující nejméně dva duchy, kteří se vyskytovali v našem pokoji a tahali nám za peřinu, zatímco Maude vedle mě pokojně spala 😀 Byl to sen, o tom žádná, ale v tu chvíli mi to tak moc nepřipadalo, byl to jeden z těch nepříjemných snů, které jako lokaci použijí místo, kde právě jste, a dají si docela dost záležet na detailech. Tenhle druh prvního snu na novém místě opravdu ráda nemám. Inu. Co se dá dělat.