No dobře, ještě není. Ale já už si na něj hraju. Už se poohlížím, kde bych tak našla nějaký významný přebytek narcisů, abych si jich pár mohla uštípnout do sklenice, už čekám, až pokvete zlatý déšť, nebo co to tu máme u vchodu – ono zrovna tohle ve váze stejně hned chcípne, ale prostě se už těším, až se na to budu cestou do práce moct koukat.

Užívám si zpívajícího ptactva, snad víc, než kdy jindy, nebo mi to tak možná jen připadá, protože každé jaro jako by přicházelo ne po roce, ale aspoň po dvou, prostě jako bychom na něj čekali už celou věčnost.

Skoro nevěřícně koukám na trávu, která už zase začíná růst. Taková normální věc, přitom, ale mně to připadá jako nějaký zázrak nebo nějaká divná magie. Samozřejmě pan M. na to má asi jiný názor, ten to všechno bude muset brzo začít zase sekat, tak tam bude ten přístup asi míň poetický.