Na krmítku za oknem sedí červenka. Sahám po foťáku, ale jako obvykle, nestíhám, je na mě moc rychlá. Červenky jsou prchavé jako myšlenky. Nebo štěstí a chvíle klidu. Přesto jsou krásné a člověk má vždycky radost, když se mu jen mihnou před očima. I když je v tom taková jakási hořkosladkost z vědomí, že je nikdy neuchopí do ruky.

I když, jednou jsem červenku v ruce měla. Vletěla mi do domu, tak jsem ji chvíli honila s utěrkou a nakonec se mi ji podařilo lapit na okně, chudinku vyděšenou. Možná je člověk lucker, když tu prchavost aspoň jednou držel v rukách a může na to vzpomínat. Nebo je pak každé další prchavé setkání na dálku o to bolavější.

Dneska jsem poprvé vytáhla šátek, aby mi nefoukalo na krk. Byly za ním v košíku pavučiny, musím to tam vyluxovat. Je to jedna z těch věcí, co jsem se k nim už strašně dlouho nedostala, jako blogování.

Ale poslední dobou se mi nebývale dařilo vracet se alespoň v malých dávkách k nějaké své interní minulosti, ve smyslu dělání věcí, co mě dřív bavily a naplňovaly a k nimž jsem se v některých případech nedostala už roky. Tak si k tomu všemu už pár týdnů říkám, že jakmile chytnu slinu, sednu tu k tomu a kašlu na to, že to nebude tak lehké, jak bych si představovala, že prostě tu slinu zachytím do slov a pošlu to do světa a budu koukat, jak budete koukat. To se ví, asi třikrát jsem to šla udělat a zrovna mi do toho někdo volal, nefungoval laptop nebo se chtěl aktualizovat, nebo jsem si řekla, že si nejdřív stáhnu fotky, protože mi to psaní vždycky šlo líp od ruky, když jsem k tomu hned mohla přidávat vizuály, jenže to je většinou akce na tak dlouho, že se tím to psaní nebezpečně oddaluje, a to je pak jasný, že jakmile nezačnu hned, tak mi do toho něco vleze.

Ale teď! Teď jsem tady. A píšu. A přijde mi to, jako bych blogovala poprvé, nebo jako bych alespoň začínala nový blog. No, skoro jako by to tak bylo. Za ty poslední dva roky a půl jsem toho přece jenom zažila a jen blázen by si myslel, že budu pořád stejná, i když v některých věcech jsem. Přijdu si inspirovanější, než kdy dřív, nebo spíš jako bych byla nasátá daty, která potřebují zpracovat a zeditovat a ve vhodnou chvíli z nich pak vytvořím něco úžasného. Přece jenom je v tom emocí, že na to nemá žádná sebelepší hollywoodská rom-comka.

No prosim. Už mi volá pan M., pracovní krize. Sigh. Ještě že je venku tak pěkně.