To se nedá popsat, jak náročný to je, zařídit si tu blbou dovolenou a vůbec se vymanit z toho nezdravýho prostředí a prostě někam vyjet, ještě k tomu sama. To je obzvlášť velká nevídanost. Teda jako ono by se to dalo popsat, ale nebudu s tím ztrácet čas a dávat té toxicitě ještě větší moc nade mnou. Hlavní je, že jsem z toho nakonec na týden přece jenom vypadla, a i když si to vyžádalo kýbl nervů a vypadanejch vlasů, zvládla jsem to všechno zařídit úplně sama, nepodělala jsem dokonce ani žádnou byrokracii pro cestu do Čech, ta proběhla úplně komicky hladce, a jen je škoda, že jsem pak v tom letadle zapomněla péřovou vestu, jinak by to bylo úplně dokonalý.

Ale popravdě řečeno, celkem jasně jsem vesmíru tuhle oznámila, že si chci koupit jinou, která na mě nebude tak plandat, a že mě v tom tahle vlastně brzdí, protože na co bych měla já minimalistka dvě… takže si fakt nemám na co stěžovat, krom toho, že jsem debil, co se neumí pořádně podívat pod sedačku.

Po dojezdu mě vyzvedl můj osobní Ježíš, můj kamarád a správce webovek. Ono se mu tak už dávno neříká a já mu tak většinou taky už neříkám, ale stejně mu ten Ježíš nějakým způsobem u mě už asi zůstane, hlavně se to hodí jako přezdívka na blog, když nechcete jmenovat, a jako kdo by si stěžoval na to, že na něj vzpomínáte při poslechu něčeho tak legendárního jako Depeche Mode…