Jedno se tomu ale musí nechat. Konečně – se – to – rozjelo!

Je třeba si přiznat, že se to mohlo a asi mělo rozjet už o dost dřív (říkám asi, protože kdoví, co s námi má vesmír za záměr) a že jsme udělali pár chyb i na naší straně, že nelze úplně ze všeho vinit jen agentury, i když ty jsou teda spektakulárně na palici.

No ale teď to teda konečně jede. Chodí nám nabídky, na to, že jsme jakoby čerstvě začali, alespoň s touhle danou agenturou, jich hned bylo docela dost, takže máme relativně z čeho vybírat.

Máme za sebou tři zoom cally a jeden fyzický pohovor, který trval asi dvě hodiny a docela nás překvapil – ač je to k nevíře, my jsme vlastně doteď nikdy žádný fyzický pohovor s rodinou neměli. Poprvé jsme společnou au-paiřinu našli na Pohybech, kde bývalý pár jedné rodiny hledal pro tu rodinu pár nový, volali jsme si po Skypu. Podruhé si teď nevzpomenu, kde jsme je vzali, ale taky Skype, a potřetí jsme je dostali před agenturu a zase jenom Skype. Nikdy jsme se tam nejeli ani podívat, prostě nás chtěli, my jsme to vzali, nastěhovali se tam a bylo. Teď je to všechno mnohem komplikovanější a celý ten proces je nesmírně byrokratický a únavný a zahrnuje lidi navíc, přes které musíme komunikovat, a je to porod.