Tváří se to jako jaro

Je hezky.

Jaro se už konečně tváří, že to myslí vážně, a skoro každý den máme nádherně kýčovité západy slunce, kvůli kterým by snad stálo za to si denně vylézt na náš „kopeček“ na louce, kdyby na to člověk vždycky nezapomněl nebo zrovna nedělal něco jiného.

O minulém víkendu jsme si vyjeli na procházku na Black Down Hill. Je to zřejmě nejvyšší kopec v celém Sussexu a je to kousek od nás. Autem se dá pohodlně vyjet až nahoru a tam pak zaparkovat a ihned vejít do moc pěkného kusu přírody, lesa, vřesovišť, mokřad a prostě zajímavého kousku světa na procházku. Jen my, sluníčko, příroda, pár lidí a psů a taky krávy.

Konečně jsem začala s reorganizací počítače a kombinování přesunuté zálohy s novým materiálem, ale to je tak všechno, co se to-do listu týče. „Balibook“, jak tomu pracovně říkám, se mi samozřejmě zákonitě zasekl hned poté, co jsem do světa vytroubila, že už ho mám z většiny napsaný. Málo času, a taky nervozita a únava, díky nimž ve volnu nakonec radši dělám cokoli jiného, u čeho můžu vypnout mozek.

Mimoto jsme si zaplatili na měsíc prémiové koukání na Prima Play, abychom mohli nerušeně zhltnout všechny Ano, šéfy, tak teď poctivě koukáme 😀 A tu a tam se čumnu na Agenty Shieldu, kteří mě přese všechny masařky a klišovité momenty pořád ještě něčím baví. A začala jsem opravovat bakalářku kamarádovi. A napsal brácha, že by pro mě možná měl další překladovou brigádu. A do toho se snažím uklízet a udržovat nám to tu nějak v pořádku, v pátek by nám měla přijít poprvé návštěva – další místní au-pair páry – a tak mám už teď trošku noční můru z toho, jaký tu máme svinčík 😀 No ona to není zase taková hrůza, ale zkušené oko cleanera vidí, co všechno není umyté a kde všude se skví fleky od bahna, prach a cákance od vaření na zdech a lištách, a mně to prostě vadí. A práší se tu tedy znamenitě, co týden koukám v koupelně na nánosy párou zvlhčeného prachu a divím se, kde se tam berou.

Ovšem dělám si naděje, že od středy budu mít na tyhle věci snad trošku víc času a hlavně tedy chuti. Rodinka nám odjíždí na týden a půl pryč a z představy toho, co všechno mě čeká mezitím za práci, se mi rosí čelo, ale budu na to mít snad dost času a hlavně klid a samotu, a to se hned dělá úplně jinak.

Jen my, barák a zvěř.

A volné večery <3