6 způsobů, jak se uklidnit, když jste něco zvrtali
Život je věčný boj i pro někoho, kdo se učí meditovat a žít šťastně. Nejde to ze dne na den. Ani z roka na rok. Pořád s něčím bojuji a pořád přicházejí krize.
Možná je to pro mě těžší než pro druhé i proto, že jsem vždycky hrozně moc přemýšlela a hrozně moc věci řešila. Jsem naučená se bát, skoro pořád. Co když… co kdyby… jak já to jenom… co já jí řeknu… ježiši…!!!
PROSTĚ S T R E S
Může to být klidně nějaká maličkost a rozseká mě to klidně na celý den, protože nevím, kdy se to – jakkoli – vyřeší. Řešit problémy mi totiž až takový problém nedělá, ale to čekání? I pět minut může být nejdelším časovým úsekem na světě, a když je to přes noc, tak se prostě třeba taky nevyspím. A jak se z toho mám nezbláznit? Vezměme si ukázkový příklad:
Jako au-pair jsem při žehlení poněkud zničila své host-mum jednu halenku. Zatracená saténová věc která stála bůhvíkolik peněz! Nechala jsem na ní tu žehličku o kapku déle, než jsem měla, a byla moc horká. Najednou jsem si všimla pomuchlaných vláken, která nešla vyhladit, bylo to prostě seškvařené. A celá ta halenka se nedobře leskla od toho příliš horkého žehlení! „Šéfová“ nebyla zrovna doma a teď co jako. No dopr…! Dejchej! Áá…
Samozřejmě – instantně stažený žaludek, nálada na umření a neklid, hrozný neklid. Bylo mi do breku, bylo mi na zvracení, nedovedla jsem si představit, jak tohle skončí. Děsný průser, zoufalé přání, abych se mohla vrátit o pár minut v čase a být pozornější. Zároveň jsem si ale nejvíc přála, aby už přijela domů. Abych jí to už mohla říct. Věděla jsem, nebo spíš mozek věděl, že na mě nebude řvát. Nebude asi vyloženě skákat radostí, ale proč mě tak hrozně zajímá, aby byla maximálně šťastná se vším, co dělám? Je to moje ego, které tak strašně špatně zvládá sledovat, jak je někdo zklamán mým výkonem? Kde se to ve mně vzalo? Dětství? Problémy na gymplu? Proč trpím tak příšernou úzkostí z toho, že nebudu dost dobrá, že nejsem dost pečlivá, dost trpělivá, dost šikovná? Proč mě tak ubíjí a ničí, když občas do něčeho vrazím či mi něco vyklouzne z rukou? Proč se za to tak strašně vnitřně bičuju?
Odpovědi asi jen tak nenajdu, to už je na jiný článek a delší sebe-zkoumání, a tak alespoň zatím bojuju s příznaky, jak to jenom jde. A napadlo mě sepsat to jako takový malý manuál pro mně podobné nešťastníky, jimž podobné úzkosti taky ničí dny a zdraví a vůbec komplikují život.
Je to pro všechny, kdo strašně milují, když jim někdo v tu nejkritičtější chvíli říká „Hlavně klid…„
Jak se mám jako uklidnit?!
1) Samota a ticho
Je nesmírně důležité dopřát si odstup. Sednout si na to. Promyslet si to. Uvědomit si, jak se ohledně toho cítítm a proč. Spoustu krizí a problémů řešíme ve spěchu nebo se od nich snažíme rozptýlit činností či nesouvisející konverzací. Dopřát si ale čas a ticho často věcem umožní, aby se vyřešily samy. Dojdete klidu, vrací se vám inspirace a možná vás uhodí múza s hned několika nápady, jak situaci řešit a co udělat. Možná si uvědomíte, že zase o tolik nejde, nebo vám to dá čas představit si, jak by se v danou chvíli zachovalo vaše ideální já (tohle myšlenkové cvičení často pomůže mně, mimochodem).
2) Horký nápoj
Vy si z toho Sheldona děláte srandu, ale on má naprostou pravdu. Rozrušené osobě je velice vhodné nabídnout horký nápoj a to platí i pokud jste tou osobou vy sami. Všeho nechte a běžte si udělat čaj, kafe, kakao, horké mléko s medem… cokoli, co ve vás vzbuzuje pocit, že vás to uklidní. Oslaďte si to, dejte si tam skořici, nešetřete na sobě, a berte to jako takové malé meditační cvičení. Soustřeďte se na to. Během přípravy si zakažte stresovat se svým problémem. Myslete pouze a jenom na tu přípravu samotnou, prožívejte to. A uvědomte si, že si ten teplý hrnek v dlaních nesmírně zasloužíte. Jste rozrušená osoba a ta má plné právo si něčím dobrým uklidnit nervy a ten svůj šálek si v klidu dopřát. Hezky u toho seďte, hřejte si ruce o porculán a nedělejte nic jiného, dokud to v klidu nevypijete (to vám, btw, pomůže s bodem číslo jedna).
3) Cizí názor
Úspěšnost tak padesát na padesát. Některé krize je možné uklidnit získáním názoru druhé osoby – pomůže vám získat odstup, poskytne uklidnění, zpětnou vazbu. Pokud máte pocit, že máte po ruce tu správnou osobu, neduste se tím sami a podělte se. Když nic jiného, sdílená bolest je prý menší bolest, ale možná vaše zosobnělé vyplakávací rameno taky překvapí nápadem, útěchou, něčím, co krizi zažehná. Na druhou stranu, mnohé vnitřní konflikty jsou nepředatelné a člověk si je musí vyřešit sám v sobě a nebo s člověkem, kterého se týkají. V takovém případě je třetí osoba v debatě nadbytečná, ne-li na škodu, protože ne každý je mistr utěšitel. Někdy se taky člověk zeptá na názor a dozví se věci, které slyšet nechtěl. Nebo slova sice milá, ale jaksi prázdně působící, neb si uvědomíte, že vám ten dotyčný stejně nerozumí, jen se snaží pomoct. To je prostě jen znamení toho, že problém řešíte s nesprávnou osobou. Co je vašemu příteli do konfliktu s vaším šéfem? Vyřešte si ho se šéfem osobně.
4) Odpojení
Internet se může jevit zprvu záchranným kruhem – facebook i twitter jsou bohatou studnicí kontaktů a tedy i možností cizího názoru a samozřejmě taky rozptýlení – ale může se to zvrtnout. Internet je místo plné života a vibrující, pořád se tam něco děje a v nervózním člověku to může ještě prohlubovat stres a úzkost. Ve světě se právě teď dějí neskutečné věci, všichni mí kamarádi právě postují pozitivní statusy nebo zajímavá témata, jsem sám ve své úzkosti. Nikoho nezajímají mé problémy, nikdo na mě přes chatové okno nevidí, že se trápím. A komu to napsat? Bude mít vůbec zájem to se mnou řešit? Bude mít čas? Co když mi nemůže pomoct? Ostatně vůbec se ho to netýká…
Ve světě internetu se člověk může cítit pozoruhodně sám. A navíc, pokud máte problém v sobě, skutečně vnitřní konflikt, který si musíte vyřešit sami, internet vám nepomůže, naopak vás od toho nebezpečně rozptyluje a zdržuje. Nenabídne vám žádný nástroj na řešení. Můžete strávit několik hodin googlením, ale nikdo nemusí mít zkušenost přímo s tím vaším „malým“ problémem. Tu máte v tuhle chvíli jen vy a jedině vy můžete v sobě nalézt odpověď.
„Tvá mysl má záplavu otázek. Je však jen jeden učitel, který je může zodpovědět. Kdo je tento učitel? Tvé ticho milující srdce.“ (Sri Chinmoy, Aforismy)
Proto jako neocenitelný nástroj často používám odpojení se, jdu někam do přírody nebo aspoň vypnu počítač a zapálím svíčku. Nebo si dám koupel nebo svačinu, hlavně něco offline.
Když to nejde do přírody, tak alespoň někam do příjemné kavárny/čajovny. Někam, kde jsem ještě nebyla, nebo byla a mám to tam ráda.
5) Psaní, přítomnost a fyzická aktivita
Momentálně moje nejoblíbenější, krizi zahánějící činnost, je upřítomňování se (v angličtině na to mají lepší slova, třeba jako mindfulness nebo be present). Není to meditace jako taková, nesedím u toho na koberci, ani nejsem vždycky odpojená. Ale když už jsem na tom počítači, peru si do uší uklidňující hudbu a zvolila jsem si tu dělat produktivní činnost, která usměrní mé myšlenky, dovolí mi se na něco soustředit a ještě nabízí šanci si myšlenky uspořádat – psaní do blogu.
V poslední době hodně přemýšlím o tom, kolik myšlenek a nápadů se sem vůbec nedostane, protože jsem prostě zrovna offline, když mě napadnou (nesnáším, když mě něco napadá ve vaně a já z ní musím vyběhnout), nebo protože mi nepřipadají hodny zaznamenání, a pak toho lituju. Psaní je přitom jedna z nejlepších cest, jak se vypořádat s problémem, a to platí i pro neblogery. Deník, kus papíru, cokoli. Prostě to hodit do vět a vypsat se z toho. Srovnat si to. Dát tomu řád. Je to jako uklidit si ve skříni, srovnat šuplík s ponožkami. A blog? Co může být lepší než takový deník, kam se nejen vypíšete, ale o nějž se můžete také rovnou podělit se světem a nabídnout ho jako worksheet někomu, kdo má možná podobný problém? Někdy stačí napsat si to jen tak do rozepsaných článků, nebo do Wordu. Ani nemusíte mít v úmyslu to publikovat.
K ventilaci se dají samozřejmě určitě použít i jiné prostředky, třeba malovat nebo fotit, něco vytvořit. Přetvořit prostě to negativní v něco plodného, dobrého. Třeba si zašít kalhoty, to může být taky forma svépomoci. Už jen aby si člověk dokázal, že neni tak levej. A navíc zrovna šití je další příjemná a užitečná činnost offline, takže tři mouchy jednou ranou.
Základ je, že dělat něco fyzického, skutečného, je stokrát lepší terapie než googlení milionů článků či žvanění po netu s kamarádem. Vyplavují se endorfiny, člověk má ze sebe lepší pocit, a o to jde. Takže klidně uklízejte, jděte si zaběhat, něco uvařte nebo upečte, prostě se zaměstnejte a něco udělejte.
6) Felinoterapie
Když odpojit, tak k něčemu. Věnovat se chvíli živému tvoru, obzvlášť kočce, může opravdu pomoct. Ale zcela jistě to platí i u jiných domácích mazlíčků. Je prostě třeba, když tu zrovna není nikdo pro vás, být tu pro někoho jiného. Uklidnit se hlazením chundelaté hlavičky a vnímáním kočičí osobnosti, předení a jejího tělesného tepla považuju za jednu z nejlepších terapií vůbec, ať už řeším cokoli. Kočka nesoudí. Neexistuje riziko, že by se na mě podívala vyčítavě a že bych se kvůli ní cítila ještě hůř. Dá mi prostor. Mé problémy ji vůbec nevzrušují a já si tak možná uvědomím, že ne celý svět žije mou nervozitou, že se svět nezastavil. Že zase bude dobře.
V podstatě můj finální recept je kombinace toho všeho.
Ze spousty problémů se dá možná vymeditovat, ale já to neumím dělat, když jsem frustrovaná a zaplavena úzkostí. Nejprve se z ní musím vybít a nějak ji vyventilovat, a pak už necítím potřebu meditovat, když už jsem uklidněná. Ale praktikuji takovou online meditaci nebo meditaci za pochodu, chcete-li. Má to jen málo společného s faktickou meditací, ale je důležité se uklidnit, aby se člověk mohl dobrat jádra svého problému. To všechno nahoře se do toho v mém případě dá zahrnout.
- Uvařila jsem si horké kakao
- pomazlila se s kočkou
- dopřála si čas na uklidnění a zvážení faktických možností, co se stane dalšího dne, až to Ashleigh řeknu – a přirozeně, nejvíc ze všech mě děsila ta, kdy z nějakého důvodu Ashleigh nepřijede a já jí to nebudu moct říct ještě další den
- napsala jsem článek a do uší si prala meditační hudbu, aby mě uklidnila a taky odřízla od zbytku světa, v němž si pan M. spokojeně pařil Starcraft.
- A taky jsem si z důvodu terapie obnovila červeň ve vlasech a už jsem se nemohla dočkat, až ten notes vypnu a půjdu si nahoru lehnout, protože jsem prostě věděla, že to je to hlavní, co chci udělat, a na co jsem se těšila už od rána. Nedostatek spánku je děs. Když si nedovolím se pořádně vyspat, kde mám brát sílu prát se s krizemi a stavět se svým démonům?
Musí být hrozně fajn být schopen pořád, ale fakt pořád se takovým blbostem bránit. Někdy si myslím, že jsem už z větší části zvítězila, a pak přijde taková zdánlivá maličkost a rozseká mě. Ještě mám pořád na čem pracovat.
P.S.: S tou halenkou to nakonec dopadlo dobře. Ashleigh přijela a celé dopoledne někde pobíhala, takže mi ta halenka pořád visela na ramínku na očích jako připomínka mého žalostného selhání a ničilo mě tisíc scénářů, v nichž jsem si přehrávala, jak za ní jdu a zavádím na to řeč. Ona si tu hloupou halenku vzala a pověsila na dveře do výše očí, aby ji tu nezapomněla, až pojede domů, a vůbec si toho nevšimla! Nemohla jsem to pochopit, vždyť to bylo tak strašně vidět. Čekala jsem výbuch, zaražení, zavrtění hlavou, něco, cokoli! Nakonec jsem jí to řekla ve dvou větách mezi dveřmi, když jsme s notným zpožděním s přítelem odjížděli do další práce. Překonat se mi dalo hrozně moc práce – měla jsem tisíc chutí nechat ji odjet a nechat to, až si sama všimne, ale věděla jsem, že bych se tím pak akorát ubíjela další den. A víte co ona na to? Mávla nad tím rukou! Prý je to v pohodě, že to nebyla drahá halenka a ať si s tím nedělám starosti. No-to-mě-po! 😀
A já můžu mozku stokrát opakovat, že ty nervy byly k ničemu a že za to nestály. Stejně vím, že se mi něco takového stane ještě hodněkrát. Shit just happens.
Jo, tohle mi mluví z duše, mám úplně stejné nastavení. Bohužel. Boj na celý život.
Tak nějak mě uklidňuje, že existuje někdo, kdo se pořád bojí. Už nějakou dobu se z toho snažím dostat a někdy mi přijde, že čím víc pokroků udělám, tím jsou ty strachy horší a častější, jako by mě zkoušely, jestli už jsem fakt tak silná.
Odpojení internetu mě napadlo jako dobrání se odpovědí asi tak pět minut předtím, než jsem si přečetla tenhle článek 😀 V poslední době jsem roztěkaná a prokrastinuju u internetu, čekající, ani nevím na co. Musím se nějak uklidnit a ponořit do svýho středu, najít odpovědi.
Třeba tě fakt zkoušej 🙂 Já mám takový zkoušky celkem ráda, ono totiž čím víc jich je, tím víc máš příležitostí trénovat svou odolnost a zkoušet nové přístupy a pohledy na věc. Nakonec přijdeš na to, jak si to nepouštět tolik k tělu 😉
Ono se toho na netu dá dohledat hafo, ale vtip je v tom, že většinu věcí jsme podle mě perfektně schopni vyřešit sami. Jen hledáme inspiraci, nakopnutí, povzbuzení. A to se dá taky naučit, abyses nakopla sama 🙂 Mívám někdy stavy, že dlouho bezcílně bloudím internetem a jak říkáš, něco hledám a nevím co, a pak si to uvědomím a naštvu se na sebe. A v tu chvíli jsem jako dva lidi – jeden, co se chová pošetile, a druhej, co tu pošetilost toho prvního vidí a rozhodne se s tím něco udělat. Neni v tom žádnej prostor pro sebelítost, žádný sebetrýznění, žádnej pocit selhání, prostě jen „tohle umim i líp“, vypnutí internetu a otevření Wordu nebo složky s věcma ke čtení.
Boj s prokratsinací obecně je mnohem snazší, když si to rozložíš a jako první krok prostě jen otevřeš tu složku nebo vykřížkuješ proti své vůli okno prohlížeče 🙂 Pak už to jde samo. Chce to jen tu prvotní odvahu k tomu odříznutí, překonat to nepohodlí a vnitřní protesty.
Pak už je to takový:“Mno, teď už je ten počítač vypnutej, takže můžu jít něco dělat“.
Skvělej článek, děkuju! Akorát jsem na konci zjistil, že se „odstresovávám“ tak nějak celej den – všechno tohle dělám a ani nevím, že si tím nějak ulevuju :)) Akorát dneska jsem zkoušel terapii kočkou a dostal jsem na ni alergickou reakci. Tak nic 😀
Na druhou stranu – víš, myslím, že je dobře, že se umíš stresovat zničenou halenkou. Protože to znamená, že ti na tom prostě sejde, že ti sejde na cizí věci a i na tom, zda ty jsi dobrá… chceš být dobrá a nedělat chyby. Sice to stojí spoustu nervů, ale myslím, že lidi, kterým je všechno jedno, jsou na tom hůř 😉
Rádo se stalo, jsem ráda, že se líbil 😀 Měla jsem pochyby, jestli ho zveřejňovat, visel mi dost dlouho v rozepsanejch 😛
Vidím to podobně a jsem v podstatě ráda, že jsem taková, jaká jsem a že mi na věcech záleží. Ale myslím, že někdy jsou ty nervy fakt extrém, a snažím se si to uvědomovat a něco s tím dělat. Protože zase nemůžeš dovolit věcem, aby tě rozsekaly na celej den, obzvlášť když je to nějaká blbost jako třeba teď ta krávovina s videem na fb.
A nebyl už někde? Mně ten nadpis přijde nějakej povědomej…
Hele na to mám taky lék. Děti 😀 Jakmile máš děti, každá takováhle věc ti přijde nicotná. Nebo na to docela zabírá i škola 🙂 Prostě mít na práci něco vyššího a důležitějšího, že nad věcma typu hysterická kámoška v mým vlákně na FB mávneš rukou…
To bude asi tim, že jsem ho na chvilku omylem publikovala a Bloglovin ho stihl schroustat. Sama jsem se divila v Analytics, že tam ten článek je několikrát čtenej, když byl celou dobu v Konceptech, ale holt to za těch pár vteřin internet stihl zaznamenat a včera jsem se na něj dokonce dostala, teď nevím, jestli přes BL nebo přes GA, ale normálně byl na tom blogu přes ten odkaz dostupnej, což teda nechápu.
Ale vzala jsem to jako znamení, že to lidi zajímá.
Jo, to je taky dobrej tip na řešení podobnejch stresů. Uvědomit si, že máš na práci mnohem důležitější, reálnější a aktuálnější věci 🙂 Ne nutně problémy. Prostě věci, co vyžadujou tvůj zájem a obohacujou tvůj život. Jako ty děti. Prostě že se tvůj život kolem spálený halenky netočí, i když to tak v těch několik zásadních hodin totálně vypadá.
Parádní článek! 🙂 Už jsem myslela, že jsem jediná kdo má takové nervy pořád. 🙂
Kdež! Takových nás bude 🙂
Jsem na tom podobně, docela často se stresuji kvůli maličkostem a musím s tím stresem bojovat, ale zatím se mi to moc nedaří. Tipy, které jsi vypsala, určitě fungují, já bych ještě připojila posezení v čajovně, ať už s někým nebo sama, to mě vždy příjemně naladí a pomůže mi se odreagovat… bohužel ono odreagování nikdy dlouho nevydrží a potom zase brzy spadnu do toho neustálého kolotoče starostí. 🙁
Čajovna je moje oblíbená společenská činnost, ale tu zrovna nemám k dispozici, tak jsem se zaměřila spíš na nejbližší, nejakutnější svépomoc s tím, co člověk může najít doma (snad až na tu kočku, tu nemá každej) 🙂
Chce to pěstovat celkově obranyschopnost vůči stresům, logicky si je rozkládat a řešit je už v zárodcích a hlavně nic neodkládat. Sebehorší problémy se rozpadnou v nic ve chvíli, kdy je vyřešíš, problémem jsou jen tehdy, kdy čekáš a nervuješ se. Čím míň toho odkládám na později, tím klidnější celkově jsem. Někdy to holt nejde vyřešit hned a pak je to hnus, ale takový situace je možný omezit.
Tak tohle mám pořád – nervuju a stresuju sama sebe a jsem v tom docela odborník.
Ale snažím se s tím bojovat. První, co mi pomůže před něčím, z čeho jsem nervní je, říct si, že „nějak to prostě dopadne.“ Není to lehký se na to naladit, ale člověk prostě někdy musí do věcí „jít“ s tím, že „co se má stát se stane.“ A ono to tak je. Aplikovala jsem to při závěrečkách v autoškole. Prostě jsem si řekla, že to buď udělám, nebo ne. Žádná tragédie, spousta lidí to dělala víckrát. A řidičák mám na poprvý a bez větších nervů.
Když se mi něco nepovede, tak zas mám tendence o tom pořád dokola přemýšlet, vytahovat z paměti všechny, kteří to mohli zaznamenat a srážet se tím. Pohled ostatních mi dost pomáhá, zvlášť když si o něčem promluvím s psycholožkou, hned to zvládám líp (evidentně dobře ví, co člověku říct, aby to pomohlo, a já k ní mám v tomhle ohledu důvěru.)
A co si budeme povídat, zvíře je asi ten nejlepší terapeut. Proto je mám asi tolik ráda – protože jejich pomoc potřebuju jako sůl! 🙂
To jo, „nějak bylo, nějak bude“ je i taková moje záchranná filozofie, občas 🙂
No já jsem mistr v sebebičování se chybama, momentama, kdy jsem mohla bejt lepší, ale nebyla a považuju to za svoje osobní selhání. To je cesta do pekel tohle. Snažim se naučit tyhle věci nedělat a nežádat po sobě, abych byla za všech okolností dokonalá. Prostě nejsem, no, whatever. To neznamená, že nejsem dobrá, jen prostě nejsem úžasná úplně vždy a ve všem a to je dokonale lidský.
S psycholožkou jsem mluvila jednou v životě a jako jo, docela to pomohlo povolit ty sračky, co v sobě člověk dusil. Teď na to používám psaní a co nejde vypsat do blogu nebo někam (už to dávno nevedu tak výlevově jako dřív), na to si vždycky vyberu jednoho dva vhodný kamarády a vyleju to jim. Nebo nejlepší kamarádce do dopisu, my máme takovou letitou zaběhlou rutinu vylejvání sraček do padesátistránkovejch dopisů 😀 Člověk ani nějak nečeká radu nebo něco, důležitý je prostě mít to komu říct a moct to říct bez obalu.
Moooc pěkný článek. Někdy bojuji dost podobně. Ano, nechci být takový ten typ co je mu všechno jedno a ráda na sobě pracuju, ale co je moc to je moc.. Hlavně stresy typu, já si myslím něco ale moje okolí nesouhlasí.. Já nemám potřebu vnucovat někomu svůj názor, tak nerada řeším konfrontace s obhajováním svého názoru před někým jiným.. Hlavně jsem vystresovaná tím, že to nebudu schopna vysvětlit.. a tak jednoduchá věc jako, že si to myslím a je to moje věc a nikoho jiného nepřesvědčuju mě prostě ani nenapadne.. :-D. No to je holt výhoda psaní… Drž se a pevné nervy s úsměvem!
Ahoj EmPhoenix,
mám dost podobné pocity a jednou už se to nedalo vydržet tak, že jsem sedla na net a googlila jsem kdeco, až jsem došla na tento článek a další research k tématu, až se mi strašně ulevilo, když jsem zjistila, že to vlastně někdo pojmenoval. Myslím, že jsi jednou z „nás“ 🙂
http://www.salon.com/2014/05/21/6_signs_you_could_be_a_highly_sensitive_person_partner/
Jsem zatím asi v půlce, ale večer si to projdu celé, boží čtení. Já myslela, že jsem prostě jenom magor s nevyváženou pozorností, jelikož často nevnímám, co mi druzí říkají (nebo si to přebírám jinak), zato ale perfektně vím, kolik kapek je na okně za nimi, nebo jsem schopná hodiny odvíjet hluboké filozofické monology uvnitř mé hlavy, vztahující se jen k funkčnosti lampy na stěně a přesahující k smyslu života a vzniku vesmíru. Souvislosti se v hlavě dávají neuvěřitelně dohromady a neustále nad něčím žasnu a něco obdivuju. Krásu světa, krutost lidí, brutální sílu lidského ega a představy světa, kde ego neexistuje… Mám živé vize vztahující se k pomíjivosti života, respekt k životu a zdraví, hrůzu z cestování v autě, protože každou chvíli vidím, jak se odněkud něco vyřítí a já už nedojedu… no prostě jasnej mentál, ne? 😀
Díky moc za ten odkaz 😉
Chybí bod č. 7 – sebevražda.
Nemyslím si, že by se o sebevraždě dalo říct, že je to způsob, jak se uklidnit…
Pomáhá mi spánek. Pokud začnu být třeba protivná a ve špatné náladě, na 80 % pomáhá jít spát. Unavit se třeba brečením, čtením, seriálama, ale pak jít spát. A ráno zapomenout na špatnou náladu nebo vyřešit věci s lepší náladou nebo odstupem. 🙂
No pokud jde o špatnou náladu, tak rozhodně. Ale pokud mám nervy v prdeli a jsem děsně vystresovaná, tak fakt neusnu. Leda po horké koupeli, čuchání levandule, vypití nějakého čaje na uklidnění… třeba mi hodně pomáhala Nervina, když jsem dělala maturu nebo jsem chodila do stresující práce, nebo po rozchodu. Nebo Valecaps. Ale chtěla jsem se zaměřit spíš na mentální samo-pomoc než bylinky, tablety atd.
Já se nejlíp uklidním u flašky Božkova. Za hodinku mě úplně přejde veškerý stres i dotěrné myšlenky. A dokonce to funguje i na pár dní dopředu. 🙂
No to by ve mně spíš probudilo sebevražedné myšlenky, zvlášť v těch nejhorších krizích, co jsem mívala. Panák na kuráž možná, ale flaška by asi byla velký špatný.