Nadějné snění

Nebaví mě, jak někdy když dělám celý den něco u počítače, jdu večer spát s pocitem, že jsem neudělala vůbec nic. Přitom to zrovna dneska byla taková dřina.

Už od sedmi ráno mě buzeroval mobil – volali mi z jedné cestovky, že letenky k mé vybrané rezervaci nejsou, ale že mi zavolají za hodinu. Tou dobou jsem už ale byla v druhé cestovce, kde jsem nakonec strávila aspoň hodinu ve snaze nějak to s tím totálně rozkošným (psh, jsem zadaná) týpkem nějak vyřešila. Co jsme chtěli, nebylo. Co jsme původně nechtěli, to mi servíroval na zlatém podnose, až člověk zapomněl, proč to vlastně předtím nechtěl, a rozhodnout v tu chvíli sama za oba (ještě po ránu, žejo) pro mě byla muka, že nebýt telefonů, asi bych se z toho zrestartovala. Navíc jsem si opět připomněla, jak a proč nesnáším tohle podzimní období. Řeším to každý rok, pak na to vždycky zapomenu a vzpomenu si až ten příští, jak se mi nehorázně plete říjen a listopad. A proč? Je to všechno hlavně kvůli Halloweenu a mineralogické výstavě v Tišnově, která se koná ve stejnou dobu, a do toho dušičky. Těch dat s různými koncovkami v jeden jediný víkend je moc, mně se to plete, a teď do toho anglické názvy měsíců, které mi nikdy dřív nedělaly problém, ale teď mám zrovna z toho Octobera a Novembera bůhvíproč v hlavě totální guláš a už nevím, kde mi hlava stojí. Navíc jsme diskutovali o tolika různých termínech a možnostech, že jsem nakonec po odchodu skoro nevěděla, kam že to jedu – a už vůbec kdy.

Ale nejzajímavější je, že tátovi se to plete úplně stejně, a to se mu do toho nemontuje ani Halloween, ani dovolená, ani angličtina. Tak nevím, čím to ve skutečnosti je. Jsou si ty měsíce tak podobné, že je od sebe nerozeznáme? Nebo se podvědomě snažíme přiblížit k Vánocům?

Ale začíná se to trochu dávat dohromady. Po večerech a večerech úmorného googlení a skypování, po mé návštěvě v cestovce, po telefonátech, mailech a mnoha rezervacích to teď dokonce i skoro vypadá, že bychom v tom listopadu nakonec opravdu mohli jet. Buď jen my dva s panem M., nebo všichni tři i s Maude, což se ještě neví, ale důležité je, že jsme už alespoň zvládli dotáhnout to do takové podoby, že by nemělo nic moc kiksnout. Data jsou snad zvolena správně, snad jsme na nic nezapomněli, nekříží se mi to s Tišnovem (to by mě mrzelo), ani snad s ničím jiným, tak mám dnes po několika dnech zase pocit naděje a klidu. Však už bylo na čase! Včera jsem celou noc ve snu hekticky balila, řešila, zda si mám nebo nemám vzít osušku, a pak bojovala o místo v letadle. Příšerný sen, ohavnost. A v sedm ráno vás vzbuděj, že nejsou letenky. Ble.

Tak jsem se dnes lehce nabitě mrkla, jak to vypadá v Klubu Snílků, který jsem v posledních týdnech nemálo zanedbávala. Komunikace obecně ze všech stran nějak vázla a skřípala a jak jsem se tomu navíc nemohla naplno věnovat, stálo to za starou belu. Teď to pro změnu vypadá, že já ten čas konečně mám, ale zase váznu na studentech, pracantech a nemocných, na které se musí počkat. Přesto mám z toho klubu dobrý pocit. Je to takové moje útočiště. Takové jedno internetové místo, kde věci dávají smysl, kde ještě lidi umí dělat věci správně a kam je možno utéct, když se člověk chce zasnít. Nevím, jak, ale fakt to funguje. Asi že je tam tolik snílků, ochotných stavět se za ideály, ale že přitom vůbec nemusí, protože ty ideály tam ctí všichni. Žádné křivdy, žádné vyřizování účtů, žádný pach arogance. Klub Snílků je maximálně milá a snová komunita, a i když mi ohromně chybí prostory RPG, pořád mě nesmírně baví být toho členem a tak trochu i správcem. Baví mě vkládat energii do něčeho, co druzí ocení a co je baví.

Ochochó… 😀

Nehledě na to, že si tam příjemně ukájím své blogově kibicátorské ego 😀 (Já vím, že bych neměla. Guilty pleasure.)

Tak snad brzy vyletí nová vzducholoď s přijatými snílky, staronové Repetitio (máme restíky, nojo) i drobný speciál. Navíc pracuju na novém Interestiu a poněkud se lekám, jestli jsem se nějak bláznivě nerozjela, když už osmého v měsíci to mám v obvyklé délce a do jednatřicátého zbývá tolik dní, kdy mohou blogeři tvořit. Asi jsem to zvrtala tím, že jsem se porozhlédla v šiřší blogosféře a nejen v KS (za což ale mohou technické důvody, ne já), ale zase je dobrá zpráva, že přinejmenším v říjnu se dá říct, že Autorský Klub docela válí. Tedy jeho členové. Na titulce je rozhodně z čeho vybírat a jsem ráda, že jsem do ni zase jednou byla přinucena nahlédnout. Je fajn vidět, že to není tak zlé.

A snad se tak tedy začínají rýsovat i plány na časy budoucí – konečně. Zítra jdu na brunch a večer do čajovny a na obojí se fakt těším. Příští týden bych mohla strávit u babičky na chalupě (což by mohlo být zajímavé a plodné a nebo bych z toho taky mohla chytit depku, jeden nikdy neví), pak je tu Tišnov, snad návštěva pana M. v Olomouci, snad dovolená, pak kdovíco, pak Vánoce a Nový Rok – ještě nevím, kde je strávím – a pak zase kdovíco, kdovíkde. Ke Skotsku se do hry přidal Island, začalo se uvažovat o studiu, dokonce se začal zvažovat návrat do Anglie na pár měsíců housekeepingu. Možnosti jsou otevřené. Mám pocit, že ty náušnice od Ashleigh ve tvaru křídel, která mají značit právě otevírání nových dveří, opravdu fungují.