PE: Hlouběji do minulosti
Jsem nemožná, ale ten design prostě lepší neudělám 😛 Chtěla jsem to mít vánoční a měla jsem i nápad, ale po cca deseti minutách snahy o nalezení způsobu, jak ho zrealizovat, jsem usoudila, že už na to holt nemám trpělivost a že na to kašlu. Nechápu, jak může mít někdo problém nastavit si design podle libosti na blog.cz, vždyť je tam jen jedno pitomý okýnko na kód! Tady jich je asi deset a vůbec nevíš!
Ale jinak má WP milion pozitiv a rozhodně si nestěžuju 😉 Třeba dneska mě napadlo:
1) že jsem vlastně dost neobvyklá blogerka v dnešních poměrech. Nejen že reaguju téměř na každý komentář (pokud jde reagovat, tak reaguju vždycky), já navíc ještě opravuju komentáře návštěvníkům, co se uklepli, až taková jsem dobračka 😀 Pokud tedy nejsou rychlejší než já a neopraví se dalším komentářem, ale někdy i tak, aby to měli hezčí. Nevím, prostě mě to baví, vycházet jim takhle vstříc, hlavně proto, že vím, co je to za vopruz něco odeslat a pak zjistit, že fuuu, já tam mám chybu!
2) tahle možnost lézt někomu do komentářů by se dala perfektně využít ve chvíli, kdy by se mě snažil někdo vytrollit nebo mi prostě psal debilní komentáře. Prostě bych ten jeho koment přepsala na něco jako „Bože, ty jsi tak úžasná, já ty tvoje články žeru“ a nechala tam viset jeho přezdívku. Ten nápad mě tak nadchl, že mě skoro zamrzelo, že mi sem takoví exoti moc nechodí. (Úplně vidím, jak se teď strhne vlna trollingu.)
Anyway, byla jsem navezena do další vlny debordelizování. Máma KONEČNĚ!!! (to by si zasloužilo mnohem víc vykřičníků, ale nemám ráda přílišnou agresivitu v psaní :D) pokládá nový koberec ve svém budoucím pokoji, a tak všechen tamější nábytek na pár dní zakotvil u mě – což mě nebaví. Jelikož se z něj ale muselo skoro všechno vyndat, vyplulo na povrch hafo dalších věcí k probrání – což mě baví. A taky několik krabic, které byly doposud v tom provizorně zřízeném pokoji odložené, se přihlásilo o slovo. Ono totiž když konečně dojde na lámání chleba a ten pokoj se konečně dělá pěkný, najednou už nemůžete ignorovat fakt, že s tím musíte něco udělat, protože prostě víte, že odteď už to tam stát nemůže.
Pořád se nepřestávám divit, kolik tu toho je, ale ono je to možná i v tom, že třeba každý jeden sešit ze základky nebo každé razítko s ovečkou jako by vážily tunu, měřeno v nostalgických jednotkách. Ono toho není až tak moc na množství, ale dá to hodně práce, hlavně té psychické, kdy musím důkladně zvažovat, co se ještě může hodit a co ne, kdy je vyhazov plýtváním a kdy krokem ku svobodě.
Ty sešity, to šlo třeba samo a vůbec nechápu, proč tu ještě jsou a z jakého důvodu jsem si je minule ponechala. Pořád čekám, kdy ve mně hrkne a vzpomenu si „bože, proč já vůl tohle vyhodila“, ale v tomhle mi asi dost pomáhá ta moje mizerná paměť. Sejde z očí a už o tom nevím.
S některými věcmi je to horší. Vyhodila jsem jeden starý pouťový prstýnek. To jsme se tehdy, ještě na základce, s jednou kamarádkou rozhodly „vzít„. Vůbec to nechápu a nevím, odkud to přišlo 😀 Neměly jsme žádné lesbické sklony nebo tak něco, mám pocit, že šlo spíš o to dát nějak najevo, že jsme nejlepší kamarádky (haha, dávno tomu, dnes už s ní nemám kontakt a nijak mi to nevadí), ale proč jsme si zvolily zrovna tuhle formu… tak jako tak je to už pryč a já nějak nemůžu pochopit, proč mi na tom hnusném prstýnku tak dlouho sešlo. Možná mi nepřišel až tak hnusný a říkala jsem si, že ho třeba někdy budu nosit, možná prostě proto, že šlo asi o jedinou hmatatelnou vzpomínku na tu kamarádku a vůbec na základku (když nepočítám naše psaníčka), prostě nevím a už mě to nezajímá. Zlomila jsem nad tím hůl, prstýnek už leží v koši a kašlu na to snažit se ho někomu udat. Nemá to smysl.
Školní sešity jsem vždycky měla popsané a pokreslené a ty hlášky na nich jsou taky dost náročné na psychiku. Nedá mi to a musím vzpomínat, kdo jsem asi tehdy byla, co jsem tím asi chtěla říct. Proč jsem si do sešitu na biologii nakreslila ovečku se slunečními brýlemi a bublinou s textem:“Keep it kiwi“? Proč jsem si do matiky vepsala obřím písmem s mnoha vykřičníky nápis „Nedávat do guláše papriku!!!“? 😀 A jak jsem měla na angličtině přes celou první stránku několikrát výrazně napsáno „sosájety“, to mě taky pobavilo, nehledě na to, že jsem už tehdy měla všechny sešity podepsané svou první blogovou přezdívkou. Jak strašně to pro mě tehdy bylo důležité, být někým, kým jsem si sama zvolila být, a všem dát najevo, že mám přezdívku. Jak nehorázně jsem musela nesnášet svoje jméno. Jak těžké v té době bylo být blogerem, v době, kdy to nikdo neznal a pokud vůbec, bylo to vlastně extrémně trapné a bylo to něco, kvůli čemu si z vás lidi utahovali. Cha, kde jsou ty časy 😀
Do koše dnes taky letěla jedna stará občanka a dvě platební karty. Přestřihla jsem to všechno nůžkami a přišlo mi to fakt cool, i když to bylo dávno neplatné. Kartu mi vždycky pošlou novou a tu starou po mně nikdo nechce, a občanka, myslím, byla „ztracená“, co po čase vyplula znovu na povrch, když už jsem měla udělanou novou. Nevím, na co jsem si to těch sedm let schovávala.
Trochu jsem váhala nad jedním starým blokem. Moje vlastní kresbičky, to je vlastně ze všech věcí asi to jediné, z čeho můžu trochu poznat, kým jsem vlastně doopravdy byla a co mě bavilo. Navrhovala jsem šaty 🙂 A taky jsem měla takovou zvláštnůstku, že jsem si celkem často kreslila podzemní „byty“, jakoby byty pro žížaly či krtky. Bylo to prostě hodně bublin na jedné nebo více chodbičkách, a v každé té bublině byl z průřezu nábytek i různé detaily. Hrozně mě bavilo tohle bydlení navrhovat a vymýšlet stále nové variace rozmístění místností, tak, aby se ty žížaly co nejmíň nachodily a aby to bylo co nejútulnější a nejbezpečnější. Často jsem k tomu vymýšlela i různé brány a dvířka, anebo falešné vstupní dveře. Někdy v takovém komplexu bydlelo i víc rodin.
Taky jsem prošla několik krabiček pastelek a fixek. Už jsem to procházela před Anglií, takže všechny fixy a propisky píšou, tentokrát jsem se ale rozhodla i ořezat všechny pastelky, protože ruku na srdce, nikdo je nikdy nebude používat, dokud se neořežou. Takhle jsou aspoň připravené. Podařilo se mi díky tomu i něco vyhodit, protože jsem usoudila, že prostě nemá smysl se crcat s velmi krátkými ožužlánky nebo s pastelkami, co mají zjevně rozlámanou tuhu. Do koše dál letěla moje stará „průkazka“ se jménem jedné mé oblíbené české zpěvačky, další, kterou jsem si vytvořila na základě své dávné chatové identity, a telefonní točník, který bylo kdysi dávno hrozné peklo sehnat. Rozhodla jsem se ale, že nostalgie nenostalgie, beztak mám dva a kdyby něco, tak ten jeden bohatě postačí. To je jedno, že se to už dneska nedá sehnat. Ať je to užitečné nebo ať to jde do háje. A tak to šlo do háje.
Zmizel pochopitelně i celý další štos papírů, kterých prostě pořád je všude plno. Až se máma přestěhuje k sobě, hodně z tohohle budu moct uklidit do svého stolu, který vlastně vždycky okupovala ona, a hned bude uklizeněji a srovnáno. Ten stůl výhledově taky půjde pryč a koupím si jiný, menší, co se sem bude barevně víc hodit, ale myslím, že to až tak za rok, letos to nedávám. Dost se na to ovšem těším, stejně jako na to, až tenhle pokoj bude poprvé v životě oficiálně jenom můj. Co na tom, že už mi bude sedmadvacet (fuuuuuu!!! :D). Některé věci jsou lepší pozdě než nikdy.
Včera jsem měla v plánu – a zapomněla – odnést další dvě igelitky starého oblečení do sběráku. Holt mě to tedy bude muset čekat zítra, kdy bude ovšem stát o pár ulic dál. Každopádně už za včerejší úspěchy jsem se dnes odměnila novým kamenem do aromalampy a mám z toho ohromnou radost. Konečně to zase funguje tak, jak má, a můžu vyvoňovat, až mi z toho bude blbě 😀
Copak blbě, ale jmelí!
Vzdávat se opravdu dávných vzpomínek, z nichž mám rozporuplné pocity, mě dost baví. Věřím, že tohle je to, co mi nejvíc pomůže.
Nepatří tam tvrdé? jeden sešit ze základky nebo každé razítko s ovečkou jako by vážili tunu
Jo von sešit neni životnej, žejo… 😀 Mně to bylo divný.
To jsem ale protiva, co? Doufám, že ti moc nelezu na nervy. Když já to tam ale hned vidím, vůbec se nemusím snažit…
Já to naprosto chápu, u cizích textů to mám stejně a u tohohle jsem tam to tvrdý taky chtěla dát, jenže pak jsem si přečetla to pravidlo a nevšimla si, že tam jde vlastně i o životnost 😉
Takže v klidu. Je to protivný akorát když očekávám nějakou myšlenkovou reakci a místo toho furt dostávám jenom po čuni virtuální bichlí Pravidel 😀
Ale jako chápu, že zrovna k tomuhle typu článků se toho asi moc jinýho říct nedá.
Vlastně k tématu jsem chtěl taky reagovat, ale pak zapomněl, na co přesně. A už to vidím. Na to, že reaguješ na každý komentář. To je mimořádně sympatické. Jsem rád, když komentáře nezůstávají bez odezvy. Jsou blogerky, co zásadně nikomu na komentář neodpoví, případně jednou za deset článků napíšou jednu reakci. To mi připadá jako pohrdání svými čtenáři. Nebo jen nezájem, lenost, nevím. Ale taky mám rád dlouhé články a ty ani krátký napsat neumíš, takže to je sázka na jistotu:) Jinak to lezení do komentářů a oprava chyb čtenářů, to mi nepřipadá moc ideální, mělo by to asi zůstat autentické. Nevím, zatím jsem se s tím nesetkal, tak mě to překvapilo. Na druhou stranu, v práci vkládám hromadně data z Excelu do SAPu a když tam mají lidi gramatické chyby, tak je taky opravuju, byť to po mně nikdo nechce. Prostě mi to nedá. Třeba jeden psal vytrvale slovo zrdcátko místo zrcátko! Dva roky trvalo, než na to přišla v reálu řeč, já to po opravení pouštěl z hlavy. A když jsem mu to pak řekl, tak mi nechtěl vůbec věřit, že se prý musí doma podívat na internet do slovníku! To jen tak pro zajímavost. A k tomu debordelizování není co dodat, to je tvoje téma už dlouhodobě. I když, loni jsem taky u mamky maloval a pokládal nové lino přes celou místnost, úplně vše muselo z místnosti ven. A zpátky pochopitelně vše jít nemohlo, debordelizace byla nutná. To jsem ještě musel barevně sladit některé kusy nábytku. Vše bylo hnědé, ale jedna židle červená a kulatý stolek růžový. Tak to musel natřít taky hnědou, to by jinak nešlo. A jak to krásně prokouklo.
Já moc nechápu blogery, kteří nereagují, protože pro mě je blog především o získání zpětné vazby a budování komunity. Někdy se člověk chce jen vypsat ze vzteku a každý, zvlášť mravokárný komentář spíš naštve, ale myslím, že to by měla být spíš výjimka. Navíc, počet komentářů u každého článku funguje jako „sociální důkaz“ o zajímavosti toho článku – čím větší číslo, tím spíš si to čtenář rozklikne celé 😀 Když je tam třeba dvacet komentářů, tak už to o něčem jakoby vypovídá, a přitom půlka můžou být moje reakce. Takový tríček, co mě baví tím, že má výhody na všechny strany… 8) Jen samozřejmě musí zahrnovat fakt, že i ty moje reakce budou validní a ne jen z nucení se do toho, aby bylo vyšší číslo.
Ale tak jako umim taky, ale spíš mi to nedává moc smysl 🙂 Když už píšu, tak chci, aby to stálo za to a obsáhlo hodně myšlenek. Aby bylo na co reagovat a nebylo to na jedno brdo. Což může být kontraproduktivní, toho si jsem taky vědoma, ale prostě to mám radši takhle. Kratší články mi připadají ochuzené a jako že jsem toho prostoru mohla využít víc.
S tím zrdcátkem je to zajímavá věc, to je dost rozšířená chyba a sama jsem to tak dlouho psala. Hrozně mě šokovalo, když jsem pak zjistila, že se to tak nepíše 😀 Spousta lidí třeba zase píše samozdřejmost. Nebo dneska jsem jednu blogerku upozornila na to, že se neříká „odprostit se od něčeho“, ale oprostit. Nedalo mi to 🙂
Takhle bych potřebovala změnit barvu pohovky, ale to bych musela šít nový potah a to fakt nedám 😀 Bohužel jsem se při umělém osvětlení v Ikee sekla s odstínem a ta příliš křiklavá červená se mlátí s mou bordó stěnou (která měla být původně taky spíš červenější vínová, ale nakonec jsem ráda, že je to víc do toho fialova, jen holt ta pohovka k tomu nejde).
Já bych třeba jako komentátor ocenila, kdyby mi autor sám opravil hrubku nebo překlep, místo abych se musela ztrapňovat a otravovat dalším komentářem. Jen mu musím být schopná věřit natolik, že nebude editovat obsah.
„…aby se ty žížaly co nejmíň nachodily“ 😀 Roztomilý 😀 Mám dojem, že krtčí nory jsem kreslíval taky, pak městečka pro skřítky, co bydleli v kytkách. Moje máti tohle všechno schovává do dnes, včetně mejch pubertálních zápisků, který až jednoho dne vytaham z půdy, ani to nebudu číst. Prostě to poleju benzínem a škrtnu sirkou. Úplně jsem si u čtení tohohle článku představoval, jak by mi asi bylo, kdybych četl svoje starý věci… A z nějakýho důvodu je to pocit nepříjemnej. Nemám vlastně asi chuť se vracet zpátky. Co je pryč, ať pryč zůstane. Myslím, že ti musí bejt teď o dost líp, ne? 🙂
Je 🙂 Mám hroznou radost, když vim, že postupem času těchhle věcí rapidně ubyde a taky bude nejspíš jednodušší vyhazovat to po větších hromadách. A že prostě přijde den, kdy už na mě takový nesmysle vybafávat nebudou. Neřikám, že si nechci spoustu věcí z dětství a dřívějška nechat, ale nepotřebuju to mít všechno a už vůbec sešity. Třeba filozofii a psychologii jsem si schovávala z představy, že se do těch témat třeba ještě jednou zakousnu, nicméně i kdyby, tak k tomu určitě budu mít nový studijní materiály a nebudu to číst z kusých zápisků v sešitě, který jsou po těch letech už k ničemu, když si k tomu nepamatuješ tu přednášku celou.
Já bych ale nemohla tyhle věci poslat k šípku, aniž bych si je všechny prošla. Musím si být jistá, že všechno, čeho se vzdávám, je vnitřně odsouhlaseno. Já bych si jinak furt musela říkat „ježiš, co když tam bylo něco důležitýho“ 😀
Ja bych prave musel dalsich 45 let umirat hanbou pri predstave, jaky kraviny jsem tam psal a co vse moje mati cetla. Treba takovej denicek 14 letyho pubose, to musi byt fakt vyzivny. Vcetne ilustraci. No, skoda mluvit 😀
Ježiš, no tak deník bych nikomu číst nedala, to je něco jinýho než školní sešity 🙂 Upřímně doufám, že ani ty moje máma nikdy nečetla, to by se na sebe ještě něco možná dozvěděla. To jsou pasé věci, ale zatím si říkám, že zrovna ty deníky si jednou přečtu ráda, i když se u toho budu plácat u čela 🙂
U nás se to kupí hračkami a mými sešity. Mám staré sešity z druhého stupně základky, protože mi mohou být k něčemu dobré, pokud nebudu něčemu rozumět a budu si potřebovat oživit základy. No a pak taky až budu mít děti, tak abych nebyla úplně blbá :-D. A hračky schovává máma, protože podle jejich slov budu za ně ráda, až budu mít děti. Zvláštní je, že rodič automaticky počítá s tím, že těch dětí bude víc.
Jinak se pokouším nemít moc nepotřebných věcí*snaží se nekoukat na šuplík vymezený pro věci na focení, mezi kterými je i kovbojská vesta a klaunský nos*. Takový úklid jsem dělala před novým pokojem. Šlo pryč hodně krámů. A zbytek hraček z polic šel do sklepa a kumbálu. A pokouším se třídit věci vždycky o prázdninách, kdy je spousta času a mám tak nějak chuť vše prohrabat a jakožto student dalšího ročníku, chci mít v životě zase nějakou změnu. Tak to mám já. 😀
Odpovídání na komentáře je super. Snažím se také, pokud mám co odpovídat. 🙂
Já nad těmi sešity zlomila hůl, sice je u mě vysoce pravděpodobné, že si budu někdy potřebovat něco osvěžit, ale od toho mám internet, ne? 😀 Hračky jo, ty si chci taky převážně nechat.
Mě to normálně chytá tak porůznu celý rok, teď mám jen větší záchvaty, protože jsem po dlouhé době doma, získala jsem od všeho odstup, mám hodně času a ke všemu se tu stěhuje nábytkem. Zařizování pokojů nebo stěhování je v tomhle směru požehnáním 🙂
Tak v tom případě jsem asi taky podivná blogerka, protože také reaguju téměř na každý komentář (pokud to jde, ano, ale já si většinou najdu nějaký důvod, proč by to mělo jít), myslím, že je to dobré, když bloger takto reaguje. I já to mám ráda. Když píšu na nějaký blog svůj komentář, ráda se na blog vracím a kontroluju, jestli mi bloger náhodou neodepsal. Je to dobré, dáváš tím svým čtenářům najevo, že ti jejich názory a komentáře nejsou lhostejné! 🙂
Jinak přerovnávání pokojů je vždycky trochu zmatek, aspoň tedy u mě vždycky byl. Ten moment, když najdeš věc, kterou jsi třeba několik let považovala za ztracenou… 😀
Já se bohužel často zapomínám vracet tam, kam jsem napsala 😀 Když si vzpomenu, nechám si poslat reakce na mail, aby mi to neuteklo, ale i na to často zapomenu. Což mě štve.
No, to se mi už moc nestává, posledních několik let jsem svoje věci procházela tolikrát, že jsem tu možnost celkem eliminovala. Akorát jeden prstýnek jsem našla před pár týdny pod skříní, když jsem s ní šoupla. To bylo radosti 🙂 Já si vždycky říkala, že vůbec nechápu, kam se poděl.
Tie chodbičky čo si maľovala by som rada videla 😀 Muselo to byť veľmi zlaté. Jedna moja kamarátka kreslila komiks s muchou… Čo sa týka článku, sama som si zaspomínala na tie časy, kedy sme so spolužiačkami v družine vytvárali vlasovo-nechtové štúdio Kaderprsty 😀 (vôbec sa to netýkalo témy :D), alebo keď sme s najlepšou kamarátkou vymysleli vlastný vesmír a vytvárali si zákony… Ja som bola prezidentka a ona premiérka 😀 Ale trochu sa urazila, keď som jej odmietla podpísať zákon o zrušení -y. 😀
Ach, to boli časy!
Kódovanie poznám z bloggeru (blogspotu), vždy sa kvôli tomu vrátim na blog.cz. Naučiť sa mi to až tak nehce a tak tam skúšam rôzne jednoduché doplnkové kódy, ako ich ja nazývam :D.
Tie komentáre by som tak ovládať nechcela, potom by si ľudia mysleli, že som niečo zmanipulovala a celkovo niektorým blogerom by som zakázala na takú možnosť vôbec myslieť 😀
Komiksy mě nikdy nebavily, nesnáším, když musím stokrát kreslit tu samou postavičku jen proto, že chce říct novou větu 😀
Hh, studio jsme s kamarádkami na baletních soustředěních měli taky. Masáže, účesy, nehty a vlasy 😀 To byly časy. A s jinou kamarádkou jsem zase měla vlastní řeč, bleptánštinu XD
Já tomu trochu rozumím, na Blogu jsem si byla schopná ten design tvořit v pohodě sama od začátku do konce, stejně jako na Sblogu, ale tady je to děs, to už je spíš html než CSS a navíc je tu těch oddílů fakt šíleně moc. Nikdy nevím, kde mám upravit tu jednu věc, co chci, a než bych to hledala, to se na to vykašlu. Ale já toho moc nepotřebuju a určitě se kvůli tomu nebudu vracet, tady to má milion jiných výhod 🙂
Tak lidi si to nebudou myslet, dokud jim nezadáš důvod si to myslet. Myslím, že všichni, kdo tu komentovali a případně se uklepli, vidí, že jsem opravila jen ten úklep. A nikdo jiný si ničeho ani nevšimne. A beztak mi sem chodí většinou pořád dokola ti samí lidé, co už mě znají a ví, že bych to neupravovala moc, ostatně co bych z toho měla. Ale když si přestavím, že by se to dostalo do pracek třeba takové Alušce, tak to máš svatou pravdu, to by bylo neštěstí 😀
A jaký je to kámen? Safír? 🙂
Nee, to by asi fakt nehořelo… zapalovací kamínek 🙂
Ňach ňach! :3
Na komentáře se snažím také reagovat, pokud možno na všechny, když je na to čas. Je pravda, že v minulosti jsem to dost zanedbávala, ale v poslední době jsem se na blog začala zase hodně soustředit a tak si dávám práci se vším – tudíž i s komentáři. 🙂
Na půdě mám kufřík, ve kterém mám naházené některé sešity ze střední, o kterých jsem usoudila, že by se možná jednou k něčemu mohly hodit. A pak nějaké ty „neutrální“ sešity, které mi defuckto nejsou k ničemu, JENŽE je tam tolik hlášek, psaníček a kresbiček z hodin, co jsme vymýšlely s kamarádkou, že se jich prostě ještě nemůžu jen tak vzdát a ještě dnes si díky těm kresbičkám ledacos vybavím a zasměju se. 🙂
Každopádně základkářské sešity již před roky skončily v ohni.
Co se týče pokoje, nedovedu si představit, že by v tom mém působiti zaclánělo ještě něco, co patří rodičům. Když jsem se stěhovala do patra, pokoj se dělal komplet nový a i nábytek a všechno jsem se rozhodla přizpůsobit. Jediné, co tu je, je stará televize, kterou zapnu tu a tam… (Třeba kvůli Sám doma včera nebo kdy :3) a staré milované reprobedny, které sice nejsou moje, zato si je ale hodlám nekompromisně přivlastnit… 😀
Myslím, že autoři nereagující na komentáře škodí sami sobě, protože pak návštěvníci, kteří se žádné odezvy nedočkají, asi brzy takový blog přestanou navštěvovat.
Ale vadí mně i další skupina – blogeři z AK, kteří jsou zahleděni jen do svého blogu, o nic mimo něj se nezajímají, nikdy ničím nepřispějí do žádné rubriky AK, nevyjadřují žádné názory k dění na Blog.cz, k článkům na Srdci blogu, nikoho nenavštěvují, jen využívají výhod prezentace na titulní stránce a tihle zrovna velmi často a většinou s bezobsažnými články.
I když teď si vlastně uvědomuji, že bezobsažnost jejich blogování možná vysvětluje neschopnost se smysluplněji vyjádřit jinde, a tak to raději ani nezkoušejí..
To mě taky vždycky štvalo, lidi, co se přihlásí do AK, ale nemají ani chuť se v čemkoli zlepšovat a přijímat zpětnou vazbu, ani účastnit se klubového dění nebo vůbec dění v blogosféře, prostě si jen jedou na vlastním písečku a mnou si ruce nad větší návštěvností. To jsou blogeři k ničemu, mrtvé duše. To by jejich blog musel sakra za něco stát, abych takové chtěla mít v klubu, ale myslím, že blogeři, jejich blogy za něco stojí, většinou právěže ty družné a reflexi vítající tendence mají. Fakt si nemůžu vybavit jedinou výjimku. Snad možná Everett Bogue, ten měl vždycky pocit, že je nadčlověk. Ovšem taky jak jako bloger dopadl.