Úklidové radosti, prodeje a vaření

Nemalé radosti tu obvykle nevedu, tenhle blogerský trend mě zatím celkem minul, ale kdybych takovou rubriku měla, dneska bych rozhodně měla o čem psát.

Dnes se mi totiž podařilo trefit do správné hvězdné konstelace a pustila jsem se znovu do špajzu. Říkám znovu, protože to je běh na dlouhou trať, zvlášť s přístupem rodičovstva, respektive mámy. Nemůžu to dělat sama, potřebuju ji jako supervizora, potřebuju, aby někdo odsouhlasil, že to a to se může dát tam a tam a tamto ať se klidně vyhodí.

Už jen dostat souhlas k tomu se tím prohrabávat a chodit se ptát na souhlasy, se ale získává podobně snadno jako občanství na Novém Zélandu.

Na stole v kuchyni stojí velká dřevěná bedna plná bordelu, který musí odsouhlasit pro změnu táta. Něco se snad vyhodí, zbytek půjde do sklepa, a až na to dojde, budu v tom špajzu pokračovat. Jednou, výhledově, se snad bude předělávat, ale abych řekla pravdu, mně by bohatě stačilo, kdyby v něm nebyly krámy, co v takové spižírně nemají co dělat, staré kohoutky, hadice k pračce, kvanta nádobí, chemikálií a kdoví čeho ještě.

Přerovnala jsem a probrala i skříňku na hrnky a sklenice. Něco šlo do krabice právě do toho špajzu, prozatím, něčemu se jen dostalo lepší organizace. Vzniklo mi tam příjemné volné místo na misky, které jsem doteď musela přehazovat z jednoho štosu talířů na druhý podle toho, z kterého jsem zrovna chtěla brát. Kdyby to bylo na mně, většina těch věcí by letěla. Darovat, postavit na popelnici, hodit do skla… k čemu jsou dvoučlenné rodině desítky a desítky sklenic a hrnků? Ani talíře nevyužijeme všechny, a to ani na Vánoce, kdy je nás tu nejvíc.

Vinted taky jede. Včera jsem předala jedno tričko a s druhým jdu zítra. Na jedno tílko se mi najednou strhly tři zájemkyně a začíná být zájem i o věci, s jejichž prodejí jsem prakticky už ani nepočítala. Zdá se, že takový způsob prodeje skutečně může fungovat, i přesto, že je tam toho oblečení tolik, že to prostě nepochopíte. Stačí následovat jednoduché kroky:

• snažit se o opravdu pěkné fotky oblečení na denním světle. Tak, aby dělalo hezkou postavu, aby byla vidět skutečná barva a jak padne střih. Žádné rozmazaniny, žádná tma, žádný blesk, minimální úpravy, žádné filtry, co by měnily barvu.
• všechno přemeřit a nahrávat rovnou s rozměry – vždycky si vám o ně lidi budou psát, tak je dobré to udělat dopředu a tyhle zprávy si ušetřit
• popsat všechny vady – i o ně si lidi budou psát. Žmolky, natržení, prodřeniny, všechno vyfotit a popsat, stejně jako materiál – čím líp se trefíte do jeho popisu, tím větší je šance, že se někdo odhodlá si to koupit
• zvolit relevantní cenu. Je rozkošné, že z toho chcete něco mít, ale pokud vaše oblečení stojí stejně nebo víc než za jakou cenu by si ho někdo koupil v kamenném obchodě, nemáte šanci. Je navíc třeba brát v potaz, že zájemce platí i poštovné. Nikdo si nekoupí obnošené triko za 150 plus poštovné, když ho v krámě sežene za sto dvacet.
• neúnavně obnovovat, a pokud se něco dlouho neprodává a není o to zájem, snížit cenu. Chcete se toho zbavit? Proč nezvážit i darování za poštovné? Nebo obepsat lidi, kteří si předmět dali do oblíbených, s dotazem, za jakou cenu by si ho koupili. Musí se tomu pomoct 🙂
• účast v diskuzích taky pomáhá. Zvlášť na různých fórech, kde se někdo ptá po konkrétní věci, je dobré se zviditelnit a tu věc mu nabídnout, máte-li ji. Takových fór je plno a díky nim vás navštíví mnohem víc lidí.

Uklízela jsem dnes i v koupelně, třídila náplasti a bandáže a omývala kosmetické taštičky. Nosím v hlavě x věcí, které jsou u mě v podmínce. Čekám, jestli se v blízkých týdnech a měsících použijí nebo ne. Přemýšlím, co jak líp organizovat. A sumíruju dalších x míst, kam se zase podívám při další uklízecí mánii.

Nic mě teď nebaví víc, než vyházet spoustu starých krámů, uvolnit tak polici nebo šuple a mít možnost tam uložit něco jiného, pro co doposud nebylo místo a co se válelo po zemi.

A to, jak ubývá obsah z mé krabice oblečení na prodej, mě taky hrozně těší.

Mě je tak jednoduché potěšit.

Předevčírem jsme navíc byli s panem M. v Icelandu. Chtěli jsme si ověřit informaci z komentářů, a sice jestli tam fakt mají Quorn za 40-75 korun, a tak jsme si tam udělali výlet napůl tramvají, napůl na koloběžkách, protože bylo hezky.

Byla to štreka a je k vzteku, že tam s námi nemůže nikdo zajet autem (z nějakého důvodu mají naši problém ho panu M. půjčit), ale informace byla potvrzena, což je fantazie maximální.

Krom toho jsme se mohli ujásat nad všemi těmi mrazáky plnými levných velkých pytlů zeleniny a ovoce. U nás doma je to už pár let tak, že mrazák je neustále narvaný, ale čím, to ví bůh. Kdybychom měli auto a v mrazáku hodně místa, vykoupili bychom ten Iceland snad úplně. Takhle jsme si jen nabrali pár balíků Quornového mince meatu, něco zeleniny, karamelový cheesecake (nic moc úžasného, ale šlo to) a velký balík lesního ovoce, z nějž jsme včera spáchali geniální trochu mléčné smoothie s banánem, chia semínky, sojovým mlékem, agáve a kdoví čím vším dobrým ještě 😀 Znovu jsme si říkali, jak se už nemůžeme dočkat, až budeme mít ten nutribullet.

A aby toho nebylo málo, večer si pan M. střihl kuchařský maraton a uvařil (za mého přispění coby prep cooka, samozřejmě :D) polévku z uzeného vývaru a kotel quornové boloňské omáčky (požerem to, až nám to poleze ušima) a umatlal paprikovou tofu pomazánku. Mít co jíst je boží. Mít to kde připravovat, teď, když na lince nesmrdí nepoužívaný kávovar, taky.

K tomu jsme ještě společnými silami přerovnali zásoby koření, v nichž byl hrozný zmatek, a taky máme plnou lednici jogurtů. To ta lednice taky nikdy nezažila.

Z jiného soudku, zvažuju, že si na pepovi koupím nějaký voucher na vlasy. Jak je to dlouhé, už to nezvládám udržovat v tvaru sama. Barvení musí taky obstarávat pan M., já už se k tomu dostávám špatně. Snažím se podle různých návodů o vrstvené sestřihávání, ale není to ono a úplně se mi zatím nepodařilo okopírovat účes Lindsey Stirling, jak bych si přála 😀 Asi to holt vážně budu muset nechat na odborníkovi.

Časy se prostě mění.