Co děláš?
…je otázka, na kterou bych si přála vyzrát. Už se s ní potýkám sedm let a za tu dobu jsem vystřídala tolik odpovědí a pracovních nálepek, že si už vážně přeju objevit nějakou trvalejší.
Hrozně se mi líbí pojem „digital nomad“, popisující člověka, který je nepokojný na jednom místě, pořád ho to táhne ven, zkoumat svět, zkoušet nové věci, cestovat, a do toho všeho se živit převážně digitálně, tedy třeba přes blogy, weby, life-coaching, videa, podcasty a e-booky.
Nějakou dobu mi to fakt znělo dobře, ale tohle asi nebudu já. Táhne mě to na různá místa, ale nikdy ne dost na to, abych nad tím začala vážně přemýšlet.
Chayaa Reef by nxxos
Hrozně bych se chtěla podívat na Maledivy. Slintám u fotek z tohohle tropického ráje a přeju si procházet se po molu v tomhle totálním middle of nowhere, zírat do nekonečného oceánu a užívat si to odříznutí od civilizace. Na mém budget listu taky stojí podívat se na Kanáry, ale přesto, že mi to bylo zcela vážně nabídnuto a mám tu možnost letět tam na podzim, pořád nejsem schopná nad tím začít uvažovat, jako že vážně, brát to jako plán a fakt a všechno kolem toho zařizovat. Možná je to jen proto, že jsem o podobných věcech s různýma lidma mluvila už tolikrát, že jsem přestala věřit, že by se to vážně mohlo stát.
Bůhvíproč jsem za svůj život získala nedůvěru k celé té ideji dovolené v tropickém ráji – beru to jako něco, co se děje pohádkově šťastným lidem, ale mně prostě ne. Když už jsem se já někdy v životě dostala k moři, tak jedině v kamenitém Chorvatsku nebo v ledové Británii. Ano, během základky jsem sice byla ve Španělsku, kde to nemělo daleko do ideálu – skutečně bylo občas i teplo a pláž byla písčitá, ale jelikož jsem záhy lehla angínou, neužila jsem si to a moje vysněná představa dokonalého tepla, písku a příjemně teplého moře (pokud možno bez medúz a podobných nesmyslů) se ztrácí v nedohlednu a já si už teď ve svém mladém věku připadám jako stařena nad hrobem, co pláče nad tím, co v životě nestihla.
A taky bych třeba chtěla jet do Indie. Samozřejmě, člověk, okouzlený meditací, prostě nemůže nesnít o návštěvě v pravém indickém ashramu. Pár mých známých v Indii bylo a dobře vím, že to není právě nejlepší turistická destinace a že je třeba si dát na hodně věcí pozor. Ale já bych ani tak nechtěla zkoumat indické ulice, tržiště a nepitnou vodu. Sním prostě o někom, kdo ke mně přijde a poví mi:“Ty, hele, mám kontakt na někoho v jednom ashramu, dělají tam to a to, je možnost odjet tam na tři měsíce a vyžaduje to tohle a tohle.“ A já prostě vím, že ať by se mi zrovna v životě dělo cokoli, tak bych jela.
Ale štve mě na tom to, že jsem prostě takový člověk – pořád potřebuju někoho, kdo mě do toho světa vytáhne. Kdo už tam byl a ví, nebo sice neví, ale má dostatečnou kuráž na to, aby si všechno zjistil a zařídil. Čekat několik let na doprovod do Anglie se nakonec vyplatilo, pan M. se našel, ale to budu takhle čekat vždycky?
A pořád si nedovedu představit sebe sama jako životního kouče. Občas mě někdo dostane svou reakcí na moje články nebo komentáře, z níž to vyzní jako že jsem mu právě změnila nebo dokonce úplně zachránila život, ale to jsou zjevy výjimečné a zcela neplánované. Experimenty, které sice vyšly, ale jejich průběh neumím zopoakovat, hlavně asi proto, že jsem sama dost nepoučitelná. Možná že moje první vydaná věc bude prolomením té zdi, co mám v hlavě. Možná mi to pomůže nalézt sebedůvěru. Možná mě to pak líp nasměruje a zjistím, že to jde.
Ale do té doby je to pro mě pořád o střídání nálepek a multipotenciál je taková jedna dost nicneříkající. Líbí se mi anglický pojem Jack of all trades, ten ve mně evokuje člověka, který tak nějak smáčí prsty v tom či onom, co se zrovna namane, co ho zrovna chytne, ale přeložte to do Češtiny a máte z toho „všeuměl“, což rozhodně nejsem. Spíš si připadám jako takový „nicneuměl“ a tím nikoho neohromíte. Fénix? To je moje spirituální nálepka a filozofie, ale jako pracovní vysvětlivka je to k ničemu. Hledač. Zkoušeč. Protloukávač. To všechno v člověku evokuje pocit, že je v tom nějaký problém, nevědět, co se životem, nemít kariérní potřeby a dělat tak různě, co se namane. A označení freelancer je mi vyloženě proti srsti, obecnější by to už být nemohlo?
Osobně se vůbec nejraději označuju pojmem bloger, protože to je prostě něco, čím se opravdu cítím být a kde se podle mě nemám za co stydět. Blog je zásadní součástí mého života, je to můj nejspolehlivější partner ve zločinu, nejlepší a nejužitečnější deník, jaký jsem kdy mohla mít, je to můj vlastní prostor a vůbec mi nevadí, že je jen virtuální. Je jenom můj a já ho utvářím pro sebe a pro lidi, kteří se mnou mají společnou nějakou složku a něco tu tak najdou. Jen kdyby člověk pojem bloger mohl brát jako plnohodnotné zaměstnání, ale mám pocit, že ani spousta blogerů, co se blogováním živí, ho tak neberou. Protože to není ani tak to samotné blogování, co jim vydělává, jsou to spíš přídavné služby a materiály, které poskytují prostřednictvím blogu. Ale stejně. Finanční poradce, au-pair, prodavačka, vedoucí prodejny, student psychologie a společenských věd, jednou se na to všechno vykašlu a budu prostě jen já. A bude mi jedno, jestli to světu stačí nebo ne.
Tak jedna věc je seberealizace a druhá věc, jak si zajistit živobytí. V ideálním případě se to protíná, ale není podmínkou. Pokud si budeš schopná dlouhodobě krásně vydělávat v Anglii libovolnou prací (např. nad 30 tis. Kč měsíčně v přepočtu čistého), tak potom můžeš spoustu věcí dělat jen pro radost a vůbec u toho nehledět na nějaký hlubší smysl nebo kariérní posun. Blogování vidím jako koníček, pokud tu nezavedeš třeba eshop, tak ti to peníze nepřinese. A cestování, to nemusí být životní náplň, to může klidně zůstat jen jako každoroční dovolená, na kterou si prostě našetříš. Proč ne Maledivy, když na to budeš mít ušetřeno. Ale žít tam, to asi ne? A Indie, to bych spíš nedoporučil, po tom, co jsme se z médií hlavně v roce 2013 dozvídali. Každou chvíli je tam nějaké brutální hromadné znásilňování. Jistě se to dělo odnepaměti, ale až loni se o tom začalo hodně psát v našich médiích a zdá se, že je to tam široce rozšířené. A týká se to i cizinek na dovolené. Třeba v hotelích si na ně troufne majitel i s personálem, baba musela vyskočit z okna a utíkat na policii. A v autobusech se toho účastnil snad ve všech případech řidič, kromě dalších cestujících. Nevím, jestli čteš pravidelně české média, třeba Aktualne.cz. Až do loňska jsem opravdu nevěděl, že je to až tak rozšířený problém. A nepomůže, mít sebou mužský doprovod, borce zmlátili brutálně a jeho babu brutálně hromadně znásilnili, nakonec umřela. Vláda zavedla trest smrti za tento zločin a přesto je to vůbec neodradí. Mají to v genech. Po kom jsou asi ti naši hnědočeši. Mě naštěstí cestování vůbec neláká, tak to neřeším.
Česká média opravdu nesleduju a jelikož bych se chystala vyloženě do ashramu a ne drandit někde po městech a vesnicích, tolik bych se nebála. Jasně, že to není nejbezpečnější země, ale kvůli podobným zkazkám si nad ní neudělám ve svém pomyslném seznamu vykřičník.
Příjmy mám momentálně větší než kdy předtím, ale chce to uvažovat nad změnou bydlení. Co jsme se sestěhovali s Ashleigh, mám to s nervama čím dál tím víc na štíru a každou chvíli mám pocit, že asi exploduju a půlku baráku vezmu s sebou. V takovém prostředí se seberealizovat nedá.
Já chci jet na Srí Lanku, tam mají pěkné pláže a všichni jsou bohatí. Ne jak tady, grr!
A co ti brání tam jet? 🙂
Nechci ostatní vrstevníky tak nápadně strčit do kapsy. Ale pojedu, jasný? Pojedu tam, bo jsem nejlepší sběr!
😉 To je přístup!
Kolik že ti je? Kolem 23 myslím? Dovolím si tvrdit, že tyhle otázky si klade ve tvým věku každej… taky jsem se tím zaobíral… co vlastně chci, kde je moje místo, že jsem nic nedokázal, že tuto a tamto.. tenkrát jsem chodil do práce 9to5 a představa, že se tak bude dít po zbytek mýho života, byla šílená.
Rada? Přestat nad tím neustále přemýšlet, protože tím člověk stejně nic nevyřeší. Ale musí něco udělat. Alespoň jednu věc. Neomlouvat si věčně, že něco nejde proto, a teď na to nemám čas, protože… prostě to musí udělat. A na tu jednu hotovou věc se začnou nabalovat další.. a člověka to zase zavane někam jinam, přiměje ho to řešit jiný situace. A navíc, ono tohle životní období za chvíli zase pomine. Tedy, u většiny lidí to tak je.
Je mi 25 a asi mě frustruje hlavně moje někdejší přesvědčení, že v takovém věku už lidi dávno vědí, co chtějí dělat, už to dávno dělají, už jsou dávno v něčem úspěšní a dávno mají stabilní práci, rodinu a domácnost. Což už v dnešní době dávno není pravda, stabilní nemá nikdo nic – obzvlášť v naší republice – a vědět, co se životem, není otázka věku, i mnohem starší lidi se potýkají s nejistotou. Ale jak je to v člověku prostě zakořeněný a svět na něj ze všech stran řve, že si prostě musí vybrat jednu věc, je hrozně těžký se tím protlouct se zaťatýma pěstma a na všechny zaběhnutý předsudky kašlat. I když v Puttytribe se běžně potkávám se stovkama lidí, co žádnou „jednu“ věc nemají, stejně mě to furt neuklidňuje. Asi máš pravdu, že si to musím prostě nějakým způsobem dokázat, sama sobě, že to jde a že je takovej životní styl v pořádku. Furt je to jenom boj s nejistotou, tak nějak znáš svoje priority a víš, že pro tebe vlastní rodina nikdy nebyla důležitá, ale pak se ti začne blížit třicítka a ty víš, že vymýšlet si první dítě ve čtyřiceti úplně nebude piece of cake. Prostě začínám magořit z toho tlaku vědomí, že ten čas neni nekonečnej a obzvlášť ten mladej, kdy člověk ještě mohl leccos, hlavně teda fyzicky.
Musim prostě něco udělat, něco hmatatelnýho po sobě zanechat a dosáhnout nějakýho úspěchu, kterej postačí hlavně mně samotný, a pak třeba budu mít konečně víc sebedůvěry a vůle. Blbý je, že jsem si uvědomila, že mám na sebe asi mnohem tvrdší měřítka, než jaký na mě kdy měli druzí. Což by nemuselo vadit člověku s přehršlí energie a kreativity, ale já zas tak nekonečný množství píle fakt nemám.
Z toho, jak píšeš, se mi zdá, jako bys toho chtěla dosáhnout asap. Jenže lidi po sobě většinou něco zanechávaj až v bůhvíjakým věku, stejně tak svýho prvního Meďoura si kupujou kolem padesátky. Nejlepší by bylo přestat myslet na cíle, ale spíše na cestu… chtít něco po sobě zanechat je hezký a přemýšlet co je určitě taky hezký, ale prostě to samotný tě nikam nedovede… člověk se musí jednoduše odpíchnout. Udělat alespoň jednu malou věc. A s tím se začne pojit tzv. efekt sněhové koule a na tu jednu věc se začnou nabalovat věci další a nakonec tě to někam zavane. Ale stáním na místě a přemýšlením o tom, co bys po sobě vlastně chtěla světu předat, se nikam nedostaneš.
23 nebo 25, to je téměř to samý, na jednoho mýho ex-kolegu to přišlo ve 27mi… a já jsem vlastně až asi před rokem zjistil, co vlastně chci a co je náplní mýho života… nebo si to teď alespoň myslím.
Pro mě jsi nehoráznou inspirací, někým, kdo mě motivuje, jehož slova mi dokážou říct, že jakkoliv těžce to vypadá, vše se nějak zvládne, že skoro vše nějakým způsobem půjde zvládnout. Třebaže se na to necítím, třebaže jsem zrovna v mrtvým bodě. Čtu tě už tak dlouho, vím, že jsi zažila už tolik špatných věcí a stejně jsi to zvládla a jsi tam, kde jsi. Podle mě jsi naprosto úžasný člověk. 🙂
Já nálepkám moc neholduji, hlavně proto, že mám pocit, že skoro nikam nepatřím. Přestože bych moc moc chtěla zažívat ty pocity, že někam patříš a jsou lidi, co tě nějakým způsobem uznávají. Ale například u nás v práci to tak určitě nebude. Jenže co dělat? 🙂 Zrovna v Česku, sama to znáš 🙂
Uff, co na to říct… 😀 „Dík“ to nějak nenaplňuje 🙂
V Česku už nějak uznání nehledám, ve světě je to rozhodně mnohem jednodušší. A v práci v ČR? No way. Ať děláš práci jak chceš svědomitě a dobře, na tvou pozici čekají tisíce lidí, kteří by ji mohli vykonávat zrovna tak. Skutečnou realizaci člověk může najít jedině tam, kde dělá něco, co nikdo jinej úplně stejnym způsobem dělat nemůže. Uznání, který mi fakt hladí duši, je jedině uznání za něco, co jsem dokázala já, nějakým svým kreativním způsobem. Do čeho člověk fakt mohl dát sebe.
Když děláš nějakou nesmyslnou práci v ČR, hlavní je dělat ji tak, abysis ty sama mohla sebe vážit a ty sama abyses mohla uznávat za to, jakej jsi na tý pozici člověk. Nikdo jinej to skutečně neocení, na to je tam moc velká konkurence.
Asi se prostě jen nedokážeš odhodlat :). Chce to někoho, kdo ti prostě řekne: „Tam jedem, sbal si věci, zařiď si, co potřebuješ a za týden/měsíc vyrážíme.“
Já to podobné mám sama se sebou.. o hodně věcech sním, ale pak nejsem schopna je zrealizovat. Mnohdy ani nemůžu, a i kdybych mohla, tak nevím, jestli bych se do toho dokopala.
Obdivuju lidi, co mají ve věcech jasno. Ale opravdu mají? Nebo se o to pokoušejí?