Ohlédnutí za Projektem Eliminate

Nekončím, ale pozastavuji na dobu celkem určitou, ze zřejmých důvodů. Ani ne za dva dny odlétám zakusit novou část světa a nový život a eliminační aktivity tak budou muset ustat. Krabice věcí k prodeji bude nejspíš odstěhována do sklepa, protože se mi nepodařilo přesvědčit mámu, aby v prodávání na mém vintedu pokračovala, teď, když se to tak krásně rozjelo – má holt jiné starosti, ale je to škoda. A tak mě napadlo, že to chce udělat si pro sebe takové malé zhodnocení, kam jsem se za těch pár měsíců dostala, co se dalo udělat líp a na čem budu pracovat v budoucnu, až se zase vrátím.

Musím říct, že jsem vážně ráda, že jsem tuhle rubriku založila. Měla jsem možná trochu jiné představy o jejím vedení, doufala jsem, že budu pečlivější, i tak je ale super mít možnost ohlédnout se a zhodnotit, čeho se mi podařilo dosáhnout.

1) Začínala jsem s notným množstvím starého šatstva. Hned zezačátku se toho celkem dost odneslo do sběru na charitativní účely (několik tašek) a na zbytek jsem si založila velkou kartonovou krabici, kterou jsem si odstěhovala k sobě do pokoje. To jsem tak trochu musela, jelikož máma potřebovala ten původní pokoj, kde ty věci nějakou dobu byly, vyklidit, aby mohla začít renovovat.

Ta krabice mě pak samozřejmě dost štvala, překážela mi trochu před knihovnou, ale mít všechno prodávané oblečení pohromadě a po ruce bylo super. Několik dalších probírek a nějaký čas strávený na vintedu mi pomohly si ujasnit, co ještě má a co nemá smysl prodávat.

2) Krabice, nebo jakékoli jiné vyhrazené místo s pomyslnou nálepkou „šatstvo, co už nechci“, je ohromně užitečná věc, protože cokoli, co vás začne štvát ve vaší skříni, tam prostě můžete dát a máte jasno. Dokud jsem takovou krabici neměla, hodně jsem toho prostě dávala dospod nebo dozadu, aby to nebylo tak vidět, a přitom fakticky to vytřídit byl pocit mnohem úžasnější a samozřejmě je to taky mnohem smysluplnější.

3) Moje skříň je pořád dost přeplněná, ale dost toho ubylo a organizace se tak zjednodušila. V budoucnu to chci udělat ještě líp a mít toho tam ještě míň a už teď se na to těším. Pořád mám mnoho kusů, které si nechávám z určitých důvodů (třeba že se na mně líbí panu M.), ale až se vrátím do ČR, ty důvody nejspíš padnou za oběť rozhodnutí se, že když se to nelíbí mně a není mi to pohodlné, pak to prostě nemá smysl, ať jste sebezamilovanější.

4) Tím, že jsem třeba nafotila a vytřídila několik šál nebo povyhazovala některé staré hadry, jsem se nakonec mohla dostat i k lepší organizaci společných skříní v předsíni, uvolnila se spousta přihrádek, kam pak mohlo přijít něco jiného, co se doposud válelo, člověk si udělal mnohem lepší přehled, co všechno tam ještě je zastrčené, a srovnala jsem si taky boty. Těch mám vážně dost děsné množství, a hlavně tedy těch, co už nejspíš nikdy nebudu nosit. S tím jsem začala něco dělat až dost pozdě, ale každý úspěch je krok kupředu. Zrovna včera jsem třeba prodala jeden pár lodiček a jsem za to vážně ráda.

5) Čím víc se do toho redukování nořím, tím snadnější pro mě je nepodléhat jakýmkoli touhám si cokoli nového koupit. Jasně vidím, kolik toho už doma mám, a přidávat něco dalšího, o čem si nejsem stoprocentně jistá, mě prostě ani trochu neláká. Bílé plavky jsem si nekoupila, novou podprsenku taky ne (přešiju si jednu po mámě), jen nové pyžamové kalhoty, které jsem vážně potřebovala, a to ještě s výraznou slevou a takové, že je vážně miluju a moc mi sluší (si teda myslím :D).

6) Trochu je možná škoda, že jsem neprodávala i na mimibazaru. Ale je zase fakt, že celkem nerada sedím na mnoha židlích a je to i trochu riskantní. Nerada bych musela zájemci z vintedu psát, že někdo zrovna projevil zájem na jiném serveru o minutu dřív. Něco podobného se mi totiž stalo s kávovarem a nebylo mi to příjemné.

7) Prodal se mámin kávovar! Z toho mám vůbec největší radost. Sice samozřejmě dost pod původní cenou, ale to se holt nedá nic dělat a hlavně že je pryč. Na lince je teď mnohem víc místa a mohl tam místo něj stát třeba náš skvělý toustovač, na který jinak pořád zapomínám, že ho máme. Trochu mě jen mrzí, že se mi to samé nepodařilo i s baskytarovým kombem. Ale zatímco vintedový prodej po dobu své nepřítomnosti pozastavím, kombo asi nechám na netu viset a třeba se prodá.

8) Šly samozřejmě i jiné věci. Drobnosti, blbůstky, cetky, drobní plyšáčci, k nimž jsem neměla vztah, šmuky, které jsem vždycky doufala někomu darovat, ale nakonec jsem musela uznat, že nemám komu. Několik hrstí podobných věcí šlo na popelnici v domě, odkud si je do pár dní někdo odnesl. Nezbývá než doufat, že mu bodly víc než mně. A něco málo si odnesl i pan M. pro maminku či příbuzné. Něco se prostě vyházelo. Velkou čistkou prošly moje knihovnové police, kde jsem se zbavila velkého množství papíru, starých smluv nebo dokumentů, vázajícím se k mým starým zaměstnáním. To bylo břímě! A shodit ho po těch letech byl neuvěřitelný pocit.

9) Na pražské mineralogické výstavě teď o víkendu jsem zvládla vyprodat slušnou část své kameno-šmukové výprodeje. Byly to věci, které jsem nasbírala jako malá/mladší, a pro něž jsem už neměla využití. Ulehčilo mi to a vydělala jsem si asi čtyři stovky, což bodne. Zase mě jen mrzí, že jsem to stejně rychle a efektivně nemohla udělat i s oblečením a že jsem prošvihla jednu super clothes swapovou akci, kde jsem mohla mít to štěstí. Snad tedy příště.

10) Kutloch plný hraček a jiného chaosu bohužel zůstal ležet ladem. Máma mě důrazně požádala, ať do něj nelezu, a po kratší přestřelce názorů jsem to prostě vzdala, protože hlavou zeď neprorazíš. Snad se taky podaří příště. Tam by ostatně ani tak nešlo o redukci, jako spíš probírku za účelem lepší organizace a odlifrování do sklepa, kde by to rozhodně míň zaclánělo.

11) Zato se mi podařilo čáštečně vyklidit a přeorganizovat špajz, z čehož mám velkou radost a taky v tom hodlám pokračovat, až se zase vrátím.

12) Významně jsem zredukovala obsah dvou komod v mém pokoji. Jedno ze čtyř šuplat jsem vyklidila úplně, takže ho mohl začít používat pan M., když k nám jezdil. To mě těšilo snad ze všeho nejvíc. A taky že jsem se dokázala vzdát své sbírky toaletního papíru.

13) Redukci, vyklizení, vymytí a reorganizaci podlehly i další prostory, jako koupelnové šuplíky a poličky, koš na prádlo (kde kromě prádla byly ale i třeba rozházené staré igelitky, takže se toho tam moc nevešlo), několik polic, skříněk a šuplat v kuchyni – včetně příborníku, což mi vážně bodlo, a samozřejmě taky bráchův pokoj, z nějž si máma konečně po mnoha letech udělala pokoj svůj. Kdeco odtamtud šlo taky pryč a když už to nemohlo sloužit jako skladiště, taky to výrazně pomohlo uvědomit si, co už prostě nemůžu skladovat. Staré sešity, učebnice, bordel, vánoční balicí papíry…

14) Po vintedu se toho prodalo celkem hodně. Přes patnáct kusů věcí jsem buď posílala nebo osobně předávala a dost mi to odlehčilo. Dostat z toho těch pár stovek určitě taky nebolelo. Jsem ráda, když to tak funguje.

Čím míň toho je, tím snazší je udržovat pořádek. A tím víc času je na dělání věcí, které mě baví. Přes to všechno se mi pořád moc nepovedlo namotivovat mámu, která by taky dost potřebovala ubrat na zásobách všeho možného, ale zjevně si to nemyslí. Škoda, ale co už. Zdá se, že se prostě nevyhnu tomu, že se tím jednou budu muset prokousávat já. Na druhou stranu, já to vlastně dělám ráda.

Jsem hlavně ráda, že se mi povedlo strávit spoustu času s rodinou tak, jak jsem si to přála. A s přáteli. Proběhly hned dvě rozlučky a já vím, že můžu odjet uklidněná a s celkem čistou hlavou. Co se tu dalo udělat, to se udělalo. V čem jsem si potřebovala udělat přehled, v tom jsem si ho udělala. Vím, kde mám rezervy nebo kde musím počkat na někoho nebo něco jiného, a mám se tak na co těšit. A teď to devět měsíců nebudu moct vůbec řešit.

Asi mi to bude chybět 🙂 Ale těším se, až se pak na to všechno zase podívám novýma očima.