Cesta na ostrovy: Nin, Brighton a zase pryč

Vlastně si pořádně neuvědomuju, jaké jsme měli štěstí. S trochou snahy jsme si zvládli domluvit pohovory na National Insurance Number už ve chvíli, kdy jsme byli v ČR a neměli v ruce žádné letenky ani záruky, že se vůbec dostaneme na Isles of Scilly, že stihneme svůj let, že nám ta práce neuteče. Všechno se dělo tak narychlo, že měl člověk jen málo času na myšlení a prostě jen konal s tím, že to nějak dopadne.

Když jsme ve středu večer vytahali kufry do našeho starého pokojíčku, těžko se nám věřilo, že už jsme zase zpátky. Napůl se zdálo, že jsme nikdy neodjeli, a napůl jako by to bylo všechno v jiném životě. Pořád ta stejná, jakoby neúplná a chaotická atmosféra, co tam je už od doby, co Squirrel odešla do kočičího nebe plného horkých kamen, před nimiž se dá spát, šunky a smetany. Bez jejího hlasitého chraplavého mňaučení už tu ten život prostě není, co býval.

Ashleigh s Nigelem nás podle očekávání přivítali typicky „vřele“ po anglicku. Bylo v tom spousta óchání, napůl předstírané nostalgie, ale hlavně z naší strany únavy a silné nervozity. Na ráno jsme měli domluvené ty pohovory a vůbec jsme nevěděli, jak to všechno dopadne, a navíc jsme měli za sebou náročný den na cestě, a tak jsme v podstatě okamžitě zapadli do pokoje, abychom ho ze sebe smyli. Měla jsem sice v plánu se po sprše a vydechnutí vrátit dolů a povídat si, dohánět, vyměňovat, co je nového… ale když nám Ashleigh pár minut po příjezdu popřála dobrou noc, usoudila jsem, že se nemá smysl vtírat. Ono je to s nimi prostě vždycky takové – napůl vás přesvědčí, že jste pro ně nepostradatelní a kdovíjak jim nechybíte, napůl o vás naprosto nejeví zájem, dokonce ani když jste přijeli po půl roce na slibovanou návštěvu, jejíž datum na vás lačně vyzvídali už od Vánoc. Talk about mixed signals.

Ale stejně jsme měli být za co vděční. Ashleigh nejen že vůbec neměla problém s tím, že se k ní přijedeme na dvě noci vyspat, zařídila nám dokonce i pojištění auta, abychom měli čím jet do toho Brightonu. V pokoji byla klendra šílená, ale horká voda v koupelně to napravila a chvíli na to jsem se rozpomněla na jednu nádhernou vlastnost toho domu – naprosto úžasně se tam spí.

Všude tma – jen když je štěstí, svítí vám do oken měsíc – a to naprosté ticho, přerušované jen občasným houknutím sovy nebo – ale to opravdu jen výjimečně – děsivým, ale svým způsobem úchvatným křikem lišky. Protože to prostě nikde jinde nemáte. Některá místa mají své souhrny vůní, tohle místo má pro mě hlavně ty zvuky. Šumění stromů, zvuk kol na štěrkové příjezdové cestě, hrabání Daisyiných tlap po koberci, když chce ven z pokoje, hukot větru okolo oken, zvuk Ashleighiny pračky, když se zapne, když se zasekne příliš těžkým prádlem, když ji někdo narychlo otevře, aby do ní něco přihodil, a zase zaklapne. Štěkající zvonek u dveří nebo telefon, jehož zvonění je přerušeno náhlým tichem a hlubokým Nigelovým představením se. This is Nigel xxx speaking, hello?

A ta postel je tak zvláštně měkká. Pružiny – člověk by čekal, že budou tlačit do zad, ale ony vás místo toho tak krásně nadnáší, že se v tom pelechu spí jako v hnízdečku a do rána o sobě nevíte.

V to ráno se nám nějak nepodařilo vyjet včas, a co bylo horší, dokonale jsme podcenili všednodenní dopravu v Brightonu. V devět a kousek jsem měla být na pohovoru, nevěděla jsem, kde to přesně je (jen rámcově s přesností na dva bloky kterýmkoli směrem), zasekli jsme se v zácpě, pan M. šílel na kruhovém objezdu, kde naše řada z nepochopitelných důvodů pouštěla neuvěřitelná kvanta aut zprava, díky nimž jsme ztráceli drahocenné vteřiny a minuty, a nebylo ani jak zavolat do té kanceláře, že se zpozdím – neměla jsem uložené jejich číslo.

Po nervydrásajících mnoha minutách mě pan M. zvládl zavézt nejblíž, co se dalo – do centra auta nesmějí, a já tam musela zdolat mnoho bloků po vlastních, a to jsem měla prosím pěkně tři minuty do deváté. Svět se vám v takovou chvíli tak divně rozechvěje, připadáte si jako ve filmu, všechno je najednou děsně dramatické, vy víte, že z toho jednou bude zábavná historka, ale není vám do zpěvu.

Po dlouhé době jsem si připadala jako Bella Swanová. V plicích mě pálilo, nohy jsem neovládala, jen jsem cítila, jak tvrdě dopadají na zem, jak se podlamují, ale snaží se udržet, uvědomovala jsem si, jak pitomě při tom běhu asi vypadám, napadalo mě, co si asi myslí lidi, které jsem právě předběhla, a rozčilovalo mě, jak mi nadskakuje batoh na zádech. Bála jsem se, že to nestihnu. Bála jsem se, že to nenajdu, nebo že mi řeknou „sorráč, ale měla jste tu být před deseti minutami, přijďte za týden“. Bála jsem se, že nebudu mít některé papíry nebo nebudu umět správně zodpovědět některé otázky. Co když se mě zeptají na… dosaďte si cokoli, v čem jsme neměli úplně čisté svědomí. Bylo toho tolik v sázce a už druhý den odpoledne jsme měli být v autobusu do Penzance a na cestě na ostrovy. Co když to vůbec nevyjde?!

Samozřejmě, že jsem to nemohla najít. Doběhla jsem celá uřícená tam, kde jsem si myslela, že si to z mapy pamatuju. Nemohla jsem pochopit, proč jsem si neudělala chvilku na to, abych se do ní podívala znovu – asi jsem si myslela, že to nebudu potřebovat, vždyť pan M. měl možnost podívat se na internet, kdybychom to nemohli najít. Koho by napadlo, že budeme mít takové zpoždění, že se budeme muset rozdělit a já se nebudu mít kam podívat. Na tom domnělém místě jsem se tedy musela dvakrát zeptat, celkem rychle mě ale nasměrovali, a tak jsem upalovala o dlouhou ulici vedle – sekla jsem se jen o ten dlouhý blok.

Vyflusaná jsem doběhla s asi desetiminutým zpožděním, ptala jsem se dalších čtyř lidí, nasměrovali mě do prvního patra, kde jsem pánovi, co rozdává „pořadové lístky“, sdělila svoje referenční číslo a že jdu pozdě. Řekl mi, ať se posadím a chvilku počkám, což jsem taky udělala. Mezitím jsem se snažila dohonit vynechané dechy, uklidnit vyklepané nohy a žaludek, posbírat si papíry, uschnout, abych vypadala trochu reprezentativně, a nevšímat si toho, jak se po mně dívají ostatní čekající. Hlavou se mi znovu honily všechny možné věci, na které by se mě tu mohli ptát. Vymýšlela jsem historky, uvažovala o dírách, které by mohly mít, doufala, že bude všechno v pořádku. Měla jsem pocit, že mi explodovaly plíce a hned po nich přijde na řadu žaludek a hlava. Bylo toho prostě už moc. A bylo to celkem zbytečné.

Za nějakých pět minut mě vyvolali. Vzala si mě na starost příjemná paní v růžové mikině. Vypůjčila si ode mě pas a občanku, přeptala se na pár věcí, na které jsem odpovídala už v telefonátu, ověřila si mou adresu, vyplnila se mnou kratičký dotazník, který mě nechala podepsat, a já do toho na vhodných místech házela různé icebreakové narážky, abych se u ní zapsala jako pohodový člověk, kdybychom náhodou někde narazily. Aby na mě byla hodná.

Něco si nacvakala do počítače a řekla mi, ať se znovu posadím, že si mě za chvilku zavolá někdo jiný a dodělá to se mnou. Poděkovala jsem, šla si sednout a zase doufala, že ten někdo jiný nebude zlý policajt, co mi oznámí, že mám v papírech nějakou chybu nebo že nemám na NIN nárok či co.

Nebyl 🙂 Byl to naopak velice příjemný týpek, co mi jen dal vytištěný papír, potvrzující, že mohu pracovat a že mi NIN dojde do čtyř týdnů na výše uvedenou adresu. To mi taky řekl a popřál mi pěkný den, já se ho udiveně ptala, jestli to je všechno, a on se usmál, že jo. Tak jsem mu poděkovala, vzala si papír, popřála taky pěkný den, pobrala si svoje rozházené věci, vypotácela jsem se zase ven a teprve tam mi došlo, že to mám za sebou a že to šlo naprosto hladce. Došlo mi, že to mám v kapse, a musela jsem si z toho sednout na schody!

Později mě začalo napadat, že je vlastně trochu zvláštní a trochu v nepoměru, kolik nervů jsem si s celou touhle aférou užila, vzhledem k tomu, jak šlo do té doby všechno celkem hladce. No, ne že by zrovna šlo, ale snažili jsme se, co to dalo, a prostě jsme to zvládali. Bylo toho hodně, na co myslet, ale jsme na to dva a nějak se to tak nakonec vždycky zvládne. Kdybych na to byla sama, vůbec bych se na tu cestu nepustila. Co se situacemi, kdy vůbec netušíte, co a kde a jak? To prostě není nic pro mě, a o to víc mě vždycky šokuje, když si uvědomím, že po boku pana M. jsem jimi schopná projít a někam se dostat. Trpím, ale udělám to. A ve výsledku to za to stojí.

Jelikož mě pan M. musel vyhodit z auta a vrátit se k poměrně dalekému parkovišti, aby pak následně autobusem dojel do centra a někde mě tam po cestě našel, jak půjdu zpátky z pohovoru, museli jsme se trochu hledat, ale zvládli jsme to. On vlastně celou dobu nevěděl, jak na tom jsem, takže moje prohlášení, že to mám a že to šlo hladce, ho rozhodně potěšilo. Do jeho schůzky nám zbývalo víc než dost času, takže jsme se mezitím vydali jít si užít Brighton, když jsme byli konečně zase tady!

Starbucks, malinové koblihy ze Sainsbury’s, borůvkové muffiny, Subway, Lush, Tiger, Poundland a 99p store, už ani nevím, co všechno jsme to obešli, ale bylo skvělé být zase zpátky. To město prostě miluju! Má všechno. Včetně parku plného přátelských a celkem nebojácných veverek, z nichž každá je pro nás Charlie.

Užili jsme si to prostě jak se dalo, nakoupili všechno možné a když jsme se vrátili do Job centre, tam nám řekli, že tam pana M. vůbec nemají a že jeho schůzka je prý zítra. Koukali jsme na ně jako zjara, to byla přece úplná blbost, ale naštěstí nebylo třeba panikařit, pán se podíval do rozvrhu a řekl nám, že ho tam vmáčkne, ale musíme přijít znovu za dvě hodiny. Tak jsme se sebrali a šli si užívat Brighton dál. Naházeli jsme spoustu drobných do automatu na plyšáky v Pieru – jen tak pro radost, pro ten adrenalin a pro radost z výhry medvídka, kterého bychom pak nejspíš někomu věnovali. Když jsme nevyhráli, těšili jsme se aspoň tím, že jsme tady, že máme peníze na to, abychom takhle utráceli, a že za chvilku budeme mít celou tu záležitost s pitomým NINem z krku.

A taky že jsme za chvilku měli. Pana M. se sice ptali na kapičku víc věcí a v jednu chvíli jsem začínala být lehce nervózní, ale nakonec to dostal taky a to pro nás byl jeden obrovský balvan ze srdce dolů. Přes centrum a všelijaké další obchody jsme se pak pomalu vydali na cestu k autu a než jsme dojeli zpátky domů, byli jsme ušlapaní, utahaní, ověšení taškami a měli jsme toho dost. Pan M. kupoval lístky na zítřejší autobus do Penzance a mně mrzelo, že už musíme ráno jet. S Ashleigh jsme skoro nemluvili. S Daisy jsme si nezaházeli míčkem. S kočkama jsem se moc nepomazlila. Jen takovou rychlovku s každou z nich. Neobešli jsme si pořádně dům, nic moc nevyfotili, vůbec jsme „nepobyli“ a nevydechli. Skoro nic jsme pro Ashleigh neudělali, a už zase jet pryč? A to ještě bylo tolik dalších otázek k vyřešení a tolik checkpointů k odškrtnutí, že se zdálo, že to nikdy neskončí a že se nikdy nevyspíme. Zdaleka jsme neměli hotovo.

Upřímně doufám, že se k Ashleigh dostaneme znovu po skončení práce na ostrovech, a že snad tentokrát zůstaneme aspoň o den dýl a stihneme toho mnohem víc. Dělat věci takhle narychlo je prostě bláznivina, člověk si to vůbec neužije.

Ale Squizzie jsme na ten hrobeček zašli. To si nikdy ujít nenechám.