Tak kdy už bude to jaro?

Dostává mě zimní spánek. Dny běží už úplně bez mého dozoru, furt je pátek nebo úterý a já nemám cíl, jen nějak tu zimu přežít.

Dneska po dlouhé době mezi mraky problikává sluníčko a já mám pocit, že zase po dlouhé době vnímám. A ona to přitom není zase taková doba, však je to tak týden, dva, co bojuju se zimním spleenem a s všudypřítomnou mokrotou (tomu už se nedá říkat vlkhost, prostě venku je furt mokro a vevnitř to taky neni žádná sláva), a i tak to nade mnou docela slušně vítězí. No, řekla bych nad námi oběma.

Čím dál tím častěji padají věty jako:“Já tady nechci bejt.“, „Já už to nedávám.“, „Já se z ní zrestartuju.“, „Tak jsem se zase nasral.“, „Já už nemůžu.“ a podobně (plus samozřejmě spousta nadávek). Čím dál tím víc si tu připadáme jako ti nejubožejší poskoci a nejmíň respektované osoby v celém UK a já se pořád snažím z toho spleenu probrat a uvědomit si, že to ve skutečnosti zase tak špatné není, jen zas prostě musím najít nějaké sebevědomí a zase si od té práce udělat trochu odstup. Makáme teď prostě moc, a když zrovna nemakáme, stejně se mi nedaří odreagovat se, protože jsem prostě furt tady a tady se vždycky najde něco, co ti dovede zkazit odpoledne.

Ono to už jiné nebude, když bydlíme pohromadě, s tím se prostě nedá nic dělat. Včera na mě Ashleigh házela laškovné očko, že jako musím praktikovat ten svůj minimalismus nějak víc, protože máme v utility roomu  (prádelna, pracovní prostor/naše kuchyňka…) pořád moc věcí. Tak jsem se na ni uculila a když odjela, šla jsem se tam podívat. Leda hovno moc věcí! Celej utility room byl plnej jejích krámů, dvou žehliček, které používám na střídačku podle toho, která zrovna funguje, a našich věcí tam bylo minimum. Jejich počet sice tak nějak vzrůstá, protože čím dál tím víc věcí potřebujeme mít dole, kde se pohybujeme, a ne nahoře, kde pouze spíme, a jelikož máme minimum úložných prostor, vypadá to prostě tak, jak to vypadá. A já mám pokrk toho, abych se z toho musela někomu vnitřně zpovídat (ve skutečnosti si samozřejmě s panem M. oba necháváme svoje výtky směrem k Ashleigh pro sebe, protože nechceme rozpoutávat peklo a následně nevyhnutelný odjezd – protože jak si v takovém vztahu zkazíte atmosféru a ztratíte schopnost udržovat ji v blaženém předstírání vzájemných sympatií, končíte. V tom se dál už pak nedá pokračovat). V tomhle směru si o ní myslím to nejhorší a to pokrytectví, co sálá z těchhle jejích keců, mi dává vážně zabrat. Ať se na to dívám, jak se na to dívám, podmínky, v nichž nás tu má, pro mě prostě dávno nejsou dostačující, spíš jsou absurdní.

Anyway, alespoň v úterý jsme se zase jeli trochu rozptýlit do Brightonu, tak krásně to vyšlo, že nás zrovna na ten den pozvala do Hovu a my měli volné odpoledne, tak jsme ho řádně využili trajdáním po krámech a doplňováním zásob domácích potřeb. Objevili jsme vynikající craft/hobby shop jménem Tiger, kde jsme si připadali dost jako v Ikee, zajímavě vypadající pizzerii s nabídkou all you can eat (zatím jsme se neodhodlali, možná někdy jindy), velmi přátelskou veverku, kterou jsem samozřejmě pojmenovala Charlie (vždycky jsem chtěla mít nějaké hlodavcovité nebo opeřené zvířátko toho jména) a kterou jsme opustili vlastně jen proto, že jsme se báli pokuty za krmení zvířat v parku, a pak jsme si poseděli ve Starbucksu, kam už teď chodím prakticky pravidelně, asi jako v Čechách do McCafé. Je to zvláštní, doma bych do SB rozhodně tak často nechodila, ty ceny jsou úplně absurdní, ale tady si to holt vzhledem ke svému příjmu můžu dovolit a to kafe do mého vlastního termohrnku a to posezení tam, to je taková moje odměna za to všechno. Takové zadostiučinění, něco, co prostě musí být.

Co taky muselo být, byla návštěva Lushe (díky němuž jsme vlastně objevili toho Tigera a tu pizzerii a šli do parčíku) a koupě voňavých mýdel. Jako obvykle jsme se tam zdrželi očucháváním a ohmatáváním veškeré nabídky a ještě jsme se zakecali se slečnou prodavačkou, která mi nakonec nabídla vzorek henny na vlasy, z čehož jsem byla docela unešená. Napadlo mě, že o henně už delší dobu uvažuju a chtěla jsem ji zkusit, ale nikdy jsem se vlastně nezajímala, kde se to kupuje a co to stojí, a to i přesto, že sleduju hned několik blogerek, které si vlasy hennou barví. Jediné, co mě na tom krpet blokuje, je představa, že to na té hlavě budu muset mít čtyři hodiny, aby to fakt bylo zářivé. Ale stejně to zkusím, aspoň s tou minikostičkou, co jsem dostala, a pak se uvidí. Myslím, že to nakonec bude hlavně bojem mezi mou pohodlností (hennu si holt člověk musí na tu kašičku namíchat sám) a mezi touhou něčím si ty tolikrát barvené vlasy udobřit.

Já vám nevím, prostě potřebuju jaro. Teplo. Jsem už tu z té zimy úplně vymražená, z mokra je mi nepříjemně, pleť mám bledou a unavenou a vůbec se mi chce pořád hrozně, ale fakt hrozně spát, a to i když se teď vážně snažím chodit spát brzo. Jako by to tomu tělu bylo jedno, osm nebo jedenáct, stejně se budím s pocitem, že do oběda totálně usnu a večeře se ani nedožiju. A to si chodím odpočívat do vany skoro každý den, před spaním medituju (obnovila jsem mantra japu, o tom vám někdy musim napsat) nebo si čtu (jsem hrozná, dostala jsem k Vánocům hned dvě knihy a stejně si radši čtu na PC tuhle libovou – ehm – fanfiction – s Lokim. Protože prostě Loki! <3), furt se mazlím s kočkama, občas si pouštím videa s Emilie Wapnick o produktivitě (koupila jsem si celý její kurz, ale jsem tak neproduktivní, že se k němu ani pořád nemůžu pořádně dostat), čtu teď mnohem víc Lea Babautu a kupodivu i občas píšu. Není to pravidelné, herdek, potřebovala bych zase NaNoWriMo – proč je to jen jednou v roce, probůh? – ale i dvakrát do týdne je lepší než drátem do oka a aspoň se to hýbe. Věřím tomu, že jednou to fakt dopíšu. Možná to v té době už naprosto nebude aktuální, možná mě to do té doby přestane zajímat (i to se může stát, i když o tom pochybuju), možná už u toho nebudete, protože vás do té doby přestanu bavit, co já vím, ale hergot, dopíšu to!

Jen toho teď prostě mám moc.