Mnoho povyku pro hvězdičky. A Fafík.

Dělat svou práci dobře není zase tak těžké, pokud v tom máte systém a pokud nemusíte doplácet na hříchy a zanedbávky druhých.

V opačném případě to může být dost nad člověčí síly.

V sobotu bylo docela pěkně a my měli volno, tak jsme vyrazili k farmě kouknout na zeleninu ve stánku, o níž nám básnila manažerka. No. Koupili jsme tam jeden malý předražený květák, jeden salát a nějaký ten celer – inu dobrá, lokální, organické, v podstatě dream come true, ale ty ceny jsou k uzoufání a že by byl nějaký výběr, to taky není. Nezbývá než se těšit na jahody, s těmi to snad bude stát víc za to a už teď slintám.

Pak jsme se prošli ke zřícenině (jedné z více místních) a na pláž provětrat Fafíka. Fafík je nejnovější a nejdražší hračka pana M., kterou si splnil jeden další obří sen hned po žití u moře a vlastnění lodi (i když co si budeme povídat, nafukovací člun tím tak úplně nemyslel) – z fotek to asi není moc poznat, takže to prásknu slovně – je to DJI Phantom helikoptéra, blbost tak drahá, že se směju panu M., že nevím, za co pojede domů, a že já mu dovolenou rozhodně platit nebudu, ale když on má z toho takovou radost… 😀 A jsou to jeho úspory, žejo.

Zatím se s Fafíkem teprve učí létat (a mně ho taky jednou půjčil, muhehe), takže první videa nejsou až tak převratná, ale už teď je tam samozřejmě vidět potenciál a to se musí nechat, docela dost se těším, až budu doma ukazovat záběry ostrova, o jakých si prostí turisté (i kolegové) s foťáky můžou nechat leda tak zdát. A až se s tím naučíme dělat nějaká pořádná selfíčka shora, taky možná nad selfíčky jako takovými přimhouřím oko 😀

Je víc důvodů, proč věřím v magii, něco nad námi a možná i neexistenci náhod. Třeba že mě životem provází datum mého narození. Na hodiny se nedívám až tak často, ale velmi často se mi stane, že když se podívám, je to tam – 11:08. To mi vysvětlete, jak by se moje tělo, které není schopno se vyladit třeba jen na vstávání, moho naladit na kouknutí se na hodinky přesně vždycky v tuhle minutu. Ne v 09, ne 06, ale vždycky v 08.

Nebo moje rádiová intuice. Děsně dlouho, několik měsíců třeba, jsem neslyšela nějakou písničku. A najednou, uprostřed činnosti mi začne hrát v hlavě – nebo se s ní vzbudím. A pak (mnohokrát to bylo i v řádu minut poté, co se mi „zjevila“ a hlavě, někdy  to bylo později, ale pořád téhož dne) ji najednou hrajou v rádiu nebo si pustím nějaké náhodné nesouvisející video na youtube, a ta písnička tam hraje jako pozadí. Děje se mi to tak často, že to prostě jednomu nedá, zcela vážně tohle považuju za jednu ze svých magických schopností 😀

No a nebo už moje adresa, kterou tu nebudu prozrazovat, ale zasvěcení vědí, že moje cestovatelská vášeň (a hlavně láska ke Spojenému Království) má taky zajímavé spojení s mým původem. O tom, jak se jmenuju, a na jakém ostrově teď bydlím, už ani nemluvě.

A v neposlední řadě, co jsme přijeli, mě pronásledují hosté (respektive uvítací dopisy pro ně) se jmény, která pro mě něco znamenají. Ale pokaždé. Ať už že jsme se včera dívali na díl Scrubs s doktorem Townsendem a dneska vidím v chatě dopis pro R Townsenda, nebo že se budoucí ubytovaný jmenuje třeba Tennant, Snape, Percy a podobně. Vžycky se tomu musím zasmát, někdy nad tím ale vyloženě kroutím hlavou a v hlavě se mi začne odehrávat paranoidní představa, že sem nikdy žádní hosté vlastně nejezdí, jen nás sem zavřeli, aby nás mohli nutit do neustálého uklízení, a že se baví vymýšlením těch nejbláznivějších jmen, aby si z nás dělali srandu. How crazy is that.

Anyway, pohodová sobota skončila dost nepohodově, když jsme se v noci snažili spát s tím, že ráno vstáváme do práce, a naše doposud perfektní, tichá a pořádná sousedka, si do pokoje natáhla dalších asi šest nebo kolik Maďarů a uspořádala tam menší párty. Pan M. už dávno spal jako poleno, takže bylo na mně se vztekat a horečnatě uvažovat, mám tam na ně vlítnout, nemám tam na ně vlítnout. Nebyli až tak hluční (bohužel, to by mi dalo aspoň pořádný důvod je seřvat), ale při těch našich tenkých stěnách se mohli snažit jak chtěli a stejně jsem je pořád slyšela mluvit, i když zrovna nevybuchovali smíchy. Do toho svítili na chodbě, co čtvrt hodiny se jich banda vyřinula skrz chodbu ven na cigáro, no kolem půl jedné jsem to už nevydržela a rozmžouraně jsem se tam přitočila, vzteklá, že se mi ruce třásly, ale pořád nejistá, jak moc zlá na ně mám být. Koneckonců jsou to kolegové, normálně s nimi vycházím perfektně, přece nebudu dělat Zagorku.

Naštěstí jedna z účastnic zrovna vycházela z wc na chodbě, takže jsem se nemusela chodit ztrapňovat před všechny Maďary přímo do pokoje, stačilo jen říct to nasraně jí a doufat, že to přetlumočí, což nakonec asi udělala, malinko se ztišili, ale ne až tak moc, aby mě to přestalo štvát.

Nicméně polštářem na hlavě jsem ty hlasy aspoň trochu utišila a za nějakou cca půlhodinu poté se konečně všichni vytratili. Což nic neměnilo na tom, že jsem ještě dost dlouho potom měla v hlavě různé verze vzteklých monologů, kdy milé sousedce něžně vysvětluji něco v tom smyslu, že jestli něco takového udělá znovu, přidám jí do rýže nějakou notně projímavou surovinu. Něbo tak něco.

Ráno jsme samozřejmě zaspali. To se můžu pana M. x-krát ptát, jestli ten budík nastavil tak, aby zvonil i přesto, že je neděle, a on mi to x-krát může potvrdit. Stejně nenastavil. Takže jsme opět měli nehorázné štěstí, a to hned dvakrát – jednak, že jsem se vzbudila, a jednak že jsme měli na práci ty unity, kde pozdní příchod nevadí a nikdo si ho nevšimne. Poté, co jsem milou sousedku zburcovala mixérem (pan M. mě nabádal, ať se na snídani vykašlu, ale já si prostě nemohla upřít to potěšení, na něž jsem se těšila už od noci, a sice spustit mixér ještě než jí zazvoní budík :D), jsme tedy speedovali do práce. Měli jsme sice o trochu míň času na úklid bazénu, ale co si budeme povídat, stejně ho napůl flákáme a co nestihneš dneska, to se v klidu může udělat zítra. Nervozita pana M. mě tedy nezasáhla, věděla jsem, že jsme v klidu – jen samozřejmě moc nepomohlo, když jsme zjistili, že mu přes noc někdo ukradl kolo.

Někdy si na tomhle ostrově přece jenom připadám trochu jako v Čechách. Návštěvníci si samozřejmě mohou bez problémů zařídit půjčení kola, ale často to prostě neudělají (asi se za to platí) a pak si „vypůjčí“ to nejbližší, co jim přijde pod nos. Což ve výsledku často způsobí, že „okradený“ zaměstnanec nemá ráno čím jet do práce, a tak zase čmajzne kolo někomu jinému, a tak dále, dokud se prostě to kolo někde nenajde. To je tu jediná výhoda, že to kolo tu skutečně lidé kradou jen na pohyb po ostrově, a jakmile ho nepotřebují, někde ho zase opřou. Z ostrova ho nikdo neodveze, s tím by byl na lodi asi trochu nápadný, nehledě na to, že takové křápy by snad proboha nikdo nemohl chtít ani zadarmo.

Bohužel kolo pana M. se zatím nikde nenašlo, a tak musel dnes poprosit řidiče, aby mu dovezl nějaké jiné. Ještě že tu ty hochy ochotné máme, jinak by šlapal po práci pěšky přes celý ostrov do Depa.

Aby těch zmatků ale nebylo málo – jelikož jsme v sobotu nepracovali (místo toho jsme zase měli dopolední nedělní incleany v unitách), naposledy jsme viděli tabuli s rozpisem na další dny v pátek. Z toho jsme vyčetli, že v pondělí budeme dělat taky unity, a tak jsme dnes ráno šli dělat bazén. Jenže nás tam překvapili – sami překvapení – Maďaři, co ho dělají normálně. Kdyby nepřišli pozdě, viděli bychom hned po příchodu jejich kola a otočili bychom se, jenže oni přišli pozdě, a tak jsme byli už v půlce práce, když se objevili. Ukázalo se, že asi někde nastala chyba, a že jsme ten bazén dělat neměli. A tak jsme chvilku přemýšleli, co s tím, a nakonec jsme ho tedy udělali všichni spolu, což znamenalo, že ho taky jednou konečně někdo vyluxoval a udělal okna zvenku 😀 Jak říkám, normálně ho celkem flákáme, ono se beztak všechno nedělá pokaždé. No ale jednou za čas to chce. Taky že mám savovat sprchu mi nikdo předtím neřekl, takže to nedorozumění nebylo na škodu.

Po bazénu jsme tedy měli hodinu do začátku běžné ranní šichty – pořád jsme ovšem ještě netušili, co tedy vlastně budeme dělat, když ne ty unity – a tak jsme šli zpátky domů (šli, pan M. ještě neměl to kolo) odbýt si naše běžné ranní povinnosti, což pro mě znamenalo vycídit kuchyň a pro pana M. jít si sednout na záchod s mobilem (holt každý má svou vlastní ranní rutinu :D).

Pak jsme se tedy vrátili k unitám, kde jsme museli počkat ještě chvíli na supervizora, aby nám konečně řekl, co máme za práci. Tohle je tu prostě na nic. Přes sobotu a neděli se čím dál častěji něco mění, a pokud o víkendu děláme unity, tak nejedeme do Depa a ty změny se nedozvíme. Nikdo v Depu přitom ještě nepochopil, že tam prostě jezdit nebudeme a že nám to musí dát nějak vědět. Obávám se, že na tomhle budeme muset zapracovat a vysvělit manažerce, že to takhle nejde. Nebo někoho poprosit, aby pro nás tu tabuli vždycky vyfotil, ale žádat někoho o takové službičky je mi vždycky proti srsti.

Když supervizor přijel, řekl nám tedy konečně, co se po nás chce, a dozvěděli jsme se další změnu – že místo tří na to budeme jen dva. Cool, proč ne. Protože jsem to ale neměla napsané a byla to neobvyklá „zadávka“ – detailní příprava už uklizených chatek pro inspekci, která přijede zítra a na jejímž verdiktu záleží, zda letos ostrov obhájí svůj údajně pětihvězdičkový level (velké chlupaté HA-HA) – stejně jsem se ho pořád dokola ptala, ať mi to zopakuje, které tři chaty že děláme – je to jak u blbých, ale dny se tu opakují takovým způsobem, že při sebemenší změně vyjedu z kolejí a zapamatovat si i tak triviální informaci mi prostě nejde. Jeden z hlavních řidičů ze mě má neustále srandu, jak zmatkuju, ale co naplat, dokud nebudu dělat jenom ty unity a bude se pořád něco měnit, jiné to asi moc nebude.

Nakonec jsme ty chaty i s pomocí supervizora stihli stejně jenom dvě, protože se zjistilo, že nějaký ****** tu jednu z nich použil, vyspal se v posteli a zasvinil koupelnu. I taková „drobnost“ může způsobit komplikace, zvlášť pokud máte na práci chatku jen „naleštit“ do dokonalosti, umýt okna atd., a najednou musíte převlékat postel (což znamená donést si taky ložní prádlo), skládat nové ručníky, umývat koupelnu a vyměňovat toaletní potřeby. Kuchyň v druhé chatě zase byla udělaná způsobem, že bych toho, kdo ji čistil, kopla, a skoro všechny sklenice byly poškrábané. Upřímně jsem přesvědčená, že se měly vyměnit, ale znáte to – supervizor má blbý den, na všechno dlabe, vy se ho zeptáte a on řekne, ať na sklenice kašlete – no tak se na to holt vykašlete. Půjde to beztak za ním, a půjde to celkem určitě. Takhle pětihvězdičkové sklenice fakt vypadat nemají.

Odpoledne se pak historie opakovala a bylo to ještě horší. Teď už jsme byli tři, i tak se ale znovu zjistilo, že jednu ze tří chat někdo přes noc obydlel. Šéfová hrozila, že někoho zabije, podezřelý je hlavně jeden z bývalých zaměstnanců, jehož odchod nikdo moc nepochopil, mimo jiné i proto, že na ostrovech pořád zůstává a často ho vídáme i na tom našem. Každopádně jsme díky tomu (a faktu, že ten, kdo tu chatku uklízel, to pěkně odflákl) opět stihli jen dvě chaty a kus té třetí a samozřejmě opět došlo na drbání a nadávání na kolegy a supervizory, kteří svou práci šulí a díky nimž to pak druzí musejí odnášet, což jednak není fér a jednak to prostě nejde.

Dnešní práce neměla rozhodně spočívat v tom, že budu přemývat polovinu kuchyně a leštit všechny sklenice od otisků prstů, škrábanců, myčkou připečených zbytků jídla a podobně, případně je rovnou vyměňovat, protože už nejdou zachránit. Mělo jít o jednoduché oprášení, rychlou kontrolu, jestli někde něco nechybí, přeluxování, vymopování, hlavně mytí oken a dělání detailů, na něž jindy není čas – třeba čištění zdí od fleků. Jenže když lidi nedělají svou práci pořádně, někdo to holt musí odnést, v té jedné hodině se to prostě nedá zvládnout. O to víc mě to přimělo představovat si, jaké by bylo být supervizorem. Musím říct, že v tuhle chvíli mě to opravdu láká, a představa, že třeba v září, až jeden supervizorský pár odjede, bych mohla nastoupit na jejich místo, je docela sympatická. Ne že by tak člověk měl víc peněz – to překvapivě fakt nemá – ale ta představa, že to budu fakt kontrolovat pořádně a prepy (=přípravy pro hosty už čištěných chatek) budou zase jenom prepy a ne sekundární úklidy po mizerných uklízečích a supervizorech, je prostě lákavá.

Nemluvě o tom, že supervizoři mají fakt pěkné tmavě modré košile, pro něž bych ve srovnání s těmi hnusně vyblitými růžovými tričky snad i zabíjela.

Zítra máme po delší době ranní meeting v Depu a snad poprvé je to jeden, na který se celkem těším. Jsem zvědavá, co všechno komu nová šéfová vytkne a jestli tyhle věci zmíní. Nebo jestli to udělá moje „mentorka“ Maďarka, která je dost od rány a většinou si nenechá ujít přiležitost podobné věci vynést na světlo. A pokud ne, mám to udělat já? Troufla bych si na poučování po pouhých dvou měsících práce? (Zas ta Zagorová přichází na mysl..)

Myslím ale, že někdo to říct musí. Stejně jako připomenout, aby lidi laskavě řádně plnili všechny své přípravné povinnosti, protože měnit v chatě sadu čajů/cukrů etc. a zjistit, že nějaký ichtyl do toho sáčku nedal ty čaje (seriously, jak těžké je zapamatovat si, že tam mají být čtyři artikly – cukry, čaje, kafata a sušenky?), nebo potřebovat nové ceníky či formulář elektřiny a zjistit, že je někdo zapomněl dát do složky formulářů, na to fakt nikdo nebude mít v létě čas.

Čím dál tím víc věřím, že se v těch unitách budeme mít nakonec dobře, už proto, že nebudeme záviset na nikom druhém a tohle vztekání odpadne. Nepochybuju ovšem o tom, že si zase najdeme něco jiného, nad čím se vztekat 🙂 Ono to není až tak úplně od věci, když je to jen občas. Aspoň mám konečně po mnoha dnech pocit, že se něco děje a že to tu trochu žije. Trochu mě to vytrhlo z letargie.

Myslím, že ta rutinní a náročná povaha téhle práce prostě potřebuje nějaké to drama, nějaký adrenalin, aby se z toho člověk nezbláznil a těch deset měsíců to vydržel. A samozřejmě dobrého partnera do krimu, na nějž je spoleh, že odvede svůj díl tak, jak má, a že po něm nemusíte žehlit nedodělky. Bez toho to taky nejde.