Drobná plážová prozření

Tak jsme si klidu dlouho neužili a do vedlejšího pokoje nám přece jenom přijel nováček. Jedni Bulhaři, co tu jsou pár týdnů, pozvali kamaráda, ať přijede taky – asi ho moc rádi nemají, hehe.

Zatím jsem ho viděli jen asi dvakrát, takže nelze nic moc soudit, ale nesklápí prkýnko na záchodě. Zase další člověk, kterého doma nenaučili vracet použité věci do původního stavu. Proč jich zrovna tady musí být tak vysoká koncentrace?

S blížícím se červencem na ostrově celkově houstne atmosféra, mám takový pocit. Víc lidí, víc chaosu, v chatách se dějí věci – ani nevíme všechno, slyšeli jsme jen zlomek. Šéfová už zdaleka nevnímá tolik, jako zezačátku, neví, kde jí hlava stojí, takže jsme ve všem ještě trochu víc osiřeli. Pracovně jsme se tenhle týden málem zrušili a ani v nejhorších dnech nám neposlali nikoho na pomoc (jen supervizora na chvilku), takže jsme museli stíhat nestihnutelné a že by nás za to někdo pochválil nebo ocenil, to ani ve snu. Taky na nás přišla po všech pochvalách první absurdní stížnost, a sice že jsme při incleanu neustlali postel. No, je to blbost non plus ultra, jediný případ, kdy tu postel nesteleme, je, pokud si ji návštěvník ustlal sám. Pokud to má udělané takovým způsobem, že to vypadá dobře, polštáře jsou načechrané atd., tak mu ten systém měnit nebudeme. Tak jako tak nechápu, co za lidi by si na něco takového stěžovali. To je jak ti blbci z minulého týdne s nevyneseným košem.

Každopádně tady to takhle chodí a jestli jsme se o tom zrovna toho dne ráno nebavili s jedním Rumunem. Na ně si prý zákazníci stěžovali, že po dvou dnech po incleanu našli na nějakém wc pár drobínků toaletního papíru pod rolkou a že prý jim hnuli s nábytkem (rozuměj o centimetr vedle, když luxovali, takže byly vidět otlačeniny na koberci). Taky VIP hosti (rodina majitele ostrova) si stěžovala na zahradníky, že prý neodvádějí dobrou práci, protože pod zahradním stolem bylo několik listů. Někdo zase hemzal, že neměl po incleanu umytá okna (což se přitom při něm vůbec nedělá) a druhým vadí, že jim toaster připálil toasty (že by v tom třeba mohla hrát roli jejich idiocie, to jako nic). Bohužel, stížnosti podobného rázu jsou tady prostě normální, protože kdo si víc stěžuje, ten toho dostane víc zadarmo jako omluvu. Nezbývá mi než kroutit hlavou nad tím, co je to za lidi, že mají potřebu honit se na ubohých uklízečích, co si tu můžou uběhat prdel, aby se všechno stihlo včas. Já bych si na takové cypoviny fakt nestěžovala. Možná vykecat se o nich na blogu nebo pokud toho bylo víc, napsat nějakou recenzi na net. Ale volat kvůli tomu do kanceláře? No to ani ve snu. Na to, že na Fuerteventuře nevědí, jak se vaří italská kuchyně (to byly blafy) nebo jak má vypadat čerstvé ovoce, jsem si taky nestěžovala, ostatně hlavně když měli tu fantastickou piňa coládu! 🙂

Nejspíš bude ještě hůř, tak se snažíme obrnit, pečovat o sebe ještě o trochu víc a nepodléhat lehkým zdravotním výkyvům. Po těch několika těžkých dnech se o mě cosi pokoušelo a mám pocit, že jsem ještě unavenější než předtím (což jsem si myslela, že už snad ani nejde). Zato je ale čím dál tím krásněji, a i když máme bydlení a tedy i nejbližší pláž na východní straně ostrova, i k večeru po práci se tu ještě dá chytit nějaké sluníčko – jen při snaze o opalování je třeba ležet hlavu dolů s kopce, aby vám svítilo do obličeje 😀 (Jsem prostě líná jít na druhou stranu ostrova) Tak doufám, že si ve dnech budoucích budu častěji nacházet momenty na to, jít se tam vylepit nebo projít jen tak bosýma nohama v písku (už ani ta voda není až tak bolestně ledová, ne že by se v tom dalo koupat, ti lidi, co tam vlezou bez neoprénu, jsou blázni)

Ve středu jsem si připomněla, jak je důležité poslechnout si občas v klidu do ucha vlastní oblíbenou hudbu. Pan M. šel večer do své extra práce, tak jsem měla trochu času pro sebe a využila jsem ho tím, že jsem se šla cournout na pláž, do uší vmáčkla sluchátka a nažhavila empétrojku, která už si nevrzla snad co jsme přijeli. Zapomněla jsem, jak je super hustit si do uší Feudy, Mew nebo RPWL a švihat hlavou nebo poklepávat nohama do rytmu. Jak je skvělé si trochu zameditovat tváří v tvář Slunci, klonícímu se k západu, s hladit teplý písek holýma rukama. Jak je úžasné žasnout nad těmi malinkatými částečkami v něm, co ulpívají na dlaních, až to vypadá, jako byste si omočili ruce ve flitrech.

Je to zvláštní, ale při těchhle pracovních cestách vždycky po čase tak trochu zapomenu, kdo jsem byla předtím. Ono je to hlavně i tím, že jsem celá léta byla takovým věčným singlem. I když jsem zrovna s někým chodila, nikdy jsem s nikým vyloženě nežila, takže téměř všechen můj volný čas byl skutečně můj. A během cestování po Praze si člověk hudby v uších užije ažaž, to tady samozřejmě nemám a je důležité si to občas připomenout. Můj život je teď prostě docela jiný. Rozhodně není špatný. Jen je o dost náročnější a udržet si v tom zmatku nějaký zbytek vlastní identity je možná ještě víc vyčerpávající než ta práce samotná. Proto mě možná tak baví pořád blogovat, proto je tak důležité mít vždycky pěkně červené vlasy, proto tak potřebuju kočky a proto mě to vždycky tak táhne k pláži (i když doposud jsem tam nakonec skoro nikdy nešla, většinou kvůli větru). Potřebuju prostě čas pro sebe a pro svoje dávné já, které se ve mně snaží udržet, aby mě vůbec poznali, až zase přijedu domů. Abych nebyla zase až tak moc vytržená z kontextu.

Proto mě možná tak nakoplo udělat si po neuvěřitelně dlouhé době radost koupí parfému Surreal od Avonu.

Já vím, já vím, nebojte, pořád dodržuju Buy Nothing New Challenge. Parfém (B.U. Rock Mantic <3) mi ovšem dochází a prostřednictvím nákupních choutek pana M. jsem přišla trochu na chuť e-bayi a Amazonu a došlo mi, že to jsou vlastně perfektní místa, kde se poohlédnout po něčem, co jste si mysleli, že se už sehnat nedá.

Lidi, co žijí mimo internet nebo neznají všechny jeho výhody, žijí docela jiný život. Ten parfém jsem nosila, když mi bylo asi patnáct a třískala se mnou puberta. Chodila jsem v černém, ujížděla na starých Green Day, smolila si vlasy gelem do rádoby dreadů (bože, jestli někdy objevím Tardis, tak do těchhle dob se fakt vracet nebudu, musela bych se propadnout nad těmi svými kreacemi), všude plno špendlíků, no prostě punkrock baby. Tu lahvičku jsem si od té doby schovávala jako memento, jednu z věcí, kterých jsem se nedovedla vzdát během žádné debordelizace, a žila jsem v přesvědčení, že když už se ten parfém nedělá, tak ho prostě už neseženu. Jenže internet. A vůně jsou ale nositeli vzpomínek a pocitů a ten chybějící pocit boje za to být sama sebou mě přivedl na myšlenku trochu zapátrat. Po deseti letech pět minut pátrání a bylo nakoupeno 🙂 Za nějaké dva tři dny byl Surreal v mých rukách, v pomačkané krabičce, ale uvnitř skoro plný a pořád stejně voňavý a výrazný. Myslím, že to jsem skutečně potřebovala a že ze stejného důvodu jsem kývla na úterní babysitting u hostů. Zděšená, ale potřebovala jsem prostě trochu posunout hranice všedních dní a sebe samé a odměnilo mě to nejen skvělým zodpovědným pocitem ze sebe sama a třiceti librama za tři hodiny nicnedělání. Hlavně jsem konečně zažila takový ten pověstný bejbáč, kde nic neděláš a dostaneš prachy. Nikdy jsem nedovedla pochopit, jak by něco takového bylo možné – přece proč by někdo platil za nic? No, nechápu to pořád, ale aspoň jsem to konečně zažila na vlastní kůži 😀

A taky to dnešní fantastické oříškové cappuccino a dýňový hamburger s kozím sýrem na St. Mary’s jsem potřebovala. A to sluníčko, co mě z něj až svědí na hlavě. A ananasový džus a krásně zralé mango. Takový den člověku vyžene aspoň na chvilku z hlavy stresy a vztek na místní systém, a vzpomínky na nepříjemnou debatu s manažerkou obchodu (short story – jsou to svině zlodějský) jsou vytěsněné mnohem příjemnějšími novými, a nebo taky těmi starými – jako chalupa, domov, to lepší z té puberty, přátelství, která už možná nebudou, co bývala, ale snad jsou z nich pořád cítit aspoň ty závany pevnosti a blízkosti, co překoná oceány i čas. A skvělý kafe a skvělej rock.