Perfektnost

Dost lidí mě má asi za děsnou megeru. Furt všechno (na jejich poměry absurdně) řeším (hlavně všechny chyby druhých nebo chyby systému), komentuju, stěžuju si a snažím se vymyslet, jak by to šlo jinak a líp. Kdekdo si klepe na čelo, proč si tím vůbec kazím den nebo proč se na to nevykašlu.

Když ono to nejde. Já prostě vím, že by to šlo i jinak, a to vědomí vám změní život jednou provždy, hlavně pokud jste aspoň trochu romantická duše a umíte snít.

Já mám spoustu snů a spoustu vizí, jak by mohl vypadat můj perfektní život, můj perfektní moment štěstí, jak bych mohla vypadat perfektní já. A vždycky jednou za čas se mi některá ta vize, ten sen, splní, a já dojdu klidu, který bych si přála zažívat pořád. V tu chvíli si o to víc uvědomím věci, co mi v tom normálně brání, a dojdu k tomu, že těch věcí není zase tak moc, ale že jsem v nich prostě zakořeněná a že v nich přitom neumím chodit.

Lidi. Idioti, lenoši, neschopové, co by snad i schopní byli, kdyby chtěli, jenomže oni nechtěj. Serou na to. Jim je to jedno. Je to pro ně jenom něco, na co můžou občas zanadávat, nad čím můžou být zdánlivě nad věcí, co můžou mít „v paži“ a čím se pak můžou chlubit, že jim to bylo jedno – jako by to snad bylo něco k chlubení. Jsou to lidi, co svojí neschopností, leností a nezájmem přidělávají práci a starosti druhým, a člověka, který si s tím tu práci a starosti dá, ještě zesměšňují a shazují. Takové lidi z duše nesnáším.

Ego je taky hrozná věc. Hlavně to moje. Nemám ho ráda a v podstatě mi dost vadí, že se vždycky nakonec dostanu do situace, kdy jsem obklopena podobnými lidmi nebo na mně záleží něco důležitého, co nikdo jiný neudělá, a ego se tetelí. Uvnitř (i navenek) se rozčiluju, zdánlivě si to užívám, ale ve skutečnosti trpím. Trpím tím, že dělám věci líp, než druzí, že jsem rychlejší a že mě to zajímá. Působím jako pořádkem a organizováním posedlý maniak jenom proto, že drtivá většina lidí kolem mě na to sere. Je jim jedno, že věci nefungují tak, jak by mohly, že ztrácí čas i energii a že je někdo honí úplně zbytečně kvůli věcem, které by tak nemusely být. O to víc mě vždycky jednou za čas šokuje a pomalu až rozněžní setkání s člověkem, který takový není, který má tendence něco zlepšovat a jakmile někam vleze, hned přijde s nápadem, klidně i na nějakou blbost, která by se mohla udělat jinak. Třeba posekat to houští za naším annexem, aby bylo vidět na moře. Mě to prostě dojímá.

Jednou za čas se ocitnu v místě, kde nejsou lidi, a v situaci, jakou bych jinak znala tak akorát z cizích článků a blogů, a v tu chvíli vím, že takhle by měl můj život vypadat. Jen nevím, jak to udělat.

Chtěla bych, aby můj dům měl taky fantastický výhled na moře. Jasně, klišé jako prase, ale zjišťuju, že všechny moje depky mají tři možná spolehlivá řešení, přičemž pomáhá, když jsou aspoň dvě v kombinaci – kočky, samotu od lidí a moře.

Přijdejte popíjet dobré kafe, být „ztracený“ uprostřed lesa a cítit vůni mechu, kapradí a jehličí, přidejte být doma na Vánoce nebo házet míček v parku šťastnému psovi, který ani nemusí být můj, samozřejmě, že se najde spousta věcí, co mě dokáže udělat šťastnou. Ale takový ten opravdový smysl života a klid na duši najdu vždycky spolehlivě, když se odříznu od lidí, jsem sama za sebe – zvlášť když posouvám vlastní hranice a dělám něco zodpovědného, co by ode mě nikdo nečekal – a když mám kontakt s přírodou.

Zodpovědné aktivity mi připomínají, že na mně záleží a že k něčemu jsem. Všechny podřadnější, běžnější práce, v nichž má člověk x kolegů a nad sebou x kontrolorů, z vás nakonec tak nějak vyšťaví pocit, že jste skutečně důležití. Zvláštní – na vás to všechno nejvíc záleží, vy jste ti, kteří do té práce skutečně musí strčit ruce, zapotit se a makat jako šroub. Ale tak už ten systém holt funguje. Dělat pro změnu něco, co vyžaduje ne vaši práci a dřinu, ale vás, vaši osobnost a vaše vlastní kouzlo, je přinejmenším osvěžující.

Myslím, že se mi to odříznuté dokonalé místo bude vždycky obtížně hledat. Protože jsem prostě městská holka a vždycky budu. Toužím po velkoměstech a vyhledávám je, a tam, kde by se někdo jiný cítil ztracený, jsem já celkem jako ryba ve vodě. Rychle se zorientuju ve stanicích a linkách metra, vím, kudy kam v obchoďáku, miluju ty možnosti výběru, kam jít, co koupit, co vidět, a jsem na tom v podstatě závislá. Ale zároveň tu přelidněnost a nedůležitost své maličkosti v tom obřím hlučném davu velice silně vnímám. A tyhle věci obvykle vyžadují, aby v té lokalitě měl člověk job. A ten job je obvykle nějaká šílenost plná přesně toho druhu lidí, co nesnesu. A časem vždycky dojde na depku a já potřebuju pryč. Život na té mé vysněné samotě… já si to prostě neumím představit, protože je to jen sen. Vnitřně jsem přesvědčená, že to je něco ze života druhých lidí a já toho nikdy nedosáhnu, protože nevím, jak bych mohla. Narodila jsem se v něčem docela jiném, a i přes tu relativně nedávno si uvědoměnou expatí duši nevěřím tomu, že dokážu až tak velké věci jako všichni ti úžasní lidé, co je člověk žere na internetu.

Kde přesně bych to musela žít, abych byla u moře ve svém klidu a krásné přírodě (pravděpodobně v Anglii, kde jinde… :)), a zároveň měla možnost dostat se pohodlně třeba do čtyřiceti minut do velkého živého města se všemi těmi obchody, lidmi a vyžitím? Zas mi do mysli přichází Brighton. Což jenom vyvolává víc otázek – kde tam? A kde vzít prachy? Jak by to bydlení mělo vypadat? A co bych tam dělala za práci? A jak dlouho by mi to vydrželo, než by mě to zase táhlo jinam, než bych zase měla pocit, že jsem ještě nic ve světě neviděla a že mrhám životem? To budu do konce života hlídat a uklízet domy, okopávat záhony, dělat tuhle něco a támhle zase něco jiného? Kariéra je to poslední na mém žebříčku hodnot, ale přesto mám pocit, že by v tom měl být nějaký pohyb. Ne nutně nahoru, ale dál. Vyzkoušet zase něco jiného, rozšířovat si obzory, zlepšovat kvalifikaci. Jenže v čem? Co jsou vlastně ty věci, co chci zkoušet? Na co bych mohla mít talent, který ještě nikdo neobjevil? A co by mě mohlo dělat doopravdy šťastnou? Jak být kreativní, když svět už všechno viděl a vždycky máte vedle sebe lidi, s nimiž vás to nutí se srovnávat a kteří jsou ve spoustě věcí lepší než vy? Jak se nenechat tím srovnáváním se, do nějž vás ostatně tlačí i oni sami (ať už chtěně či nechtěně), jak se tím nenechat vnitřně ubít?

Jezdit po světě, natáčet videa a fotit nádherné fotky… vydělávat si tím… a třeba psaním… a co z toho? Chtěla bych měnit svět. Pomáhat lidem. Hlavně těm, na nichž mi záleží. Chtěla bych pomáhat zvířatům, ujmout se každého „němého“ tvora, co nikoho nemá, nebo mu pomoct najít někoho jiného, kdo by se ho ujal.

Mým nejsilnějším léčivem duše je péče o zvířata. Převzít za ně zodpovědnost, k níž mě nikdo nenutil, k níž jsem se sama rozhodla. Až mě mrazí z představy, jak dávám dohromady nešťastné lidi a nešťastná zvířata, co se navzájem potřebovali a ani o tom nevěděli. Šťastné konce. Smysluplnost. O něco lepší svět, i kdyby jen pro ty dva, co se v tom momentu našli. A zítra zase další dva. Chtěla bych se v tomto směru rozdat a každý den se dobíjet vlastním životem u moře a koukáním na západy. Na terase, kde může každou chvíli přistát racek nebo vlaštovka. A i ti by byli moji a i pro ně bych se za všech okolností snažila udělat život lepším.

Myslím, že už začínám chápat, co na těch ostrovech ti lidi mají a proč se sem vracejí. Co je na tom tak božího, mít na týden v roce pronajatou obrovskou chatu, na třicet let dopředu, na nějakých pošahaných předražených ostrovech in the middle of nowhere.

Nejspíš sem jezdí hledat přesně to samé, co potřebuju v životě já – tyhlety momenty, spojení sebe sama s přírodou, vytržení z normality. Tranquility.