Nejtěžší (tý)den. Dala bych si řízek.

Hrozně mě zlobí internet a nemám kdy se dostat k místnímu ajťákovi, abych ho seřvala. To jsou problémy.

Myslím, že včera jsme trli naprostý rekord v rychlosti. Večer mě všechno bolelo a byla jsem tak vyflusaná, že na to nemám ani slova.

Měli jsme čtyři úklidy pro nové zákazníky, plus pět incleanů, a v devět třicet jsme stáli před unitami s rukama svázanýma, protože na incleany nás všichni chtěli později a s úklidy jsme mohli začít až za hodinu. A věděli jsme, že to pak totálně nestihnem. Spásná myšlenka se mi nicméně vloudila vzápětí – šli jsme do jedné velké chaty poblíž, kde zrovna makali kolegové, že jim na tu hodinku pomůžeme a oni pak naoplátku před obědem pošlou jednu kolegyni za námi. No není to skvělé? Je to skvělé!

Ono se to tady totiž konečně začíná protáčet. Pár lidí už odjelo a pár jich ještě odjíždět bude, a noví lidé přijeli a jednu slečnu nám dokonce nasadili jako pomocnici na šílenější dny místo jiné slečny, co dělá supervizorku, a místo týpka, co odjel. Tak jsem měla přirozeně značné pochybnosti, jelikož nová holka? Tihle lidé bývají telata i v normálních chatách a když je někdo pošle k nám, tak jsou naprosto nepoužitelní a spíš nás ještě brzdí. Nojo, jenže ona ten první den, co s námi byla, místo toho frčela jako blázen (jako my), jela jak naspeedovaná veverka, vůbec se s tím nemazala a přitom to nedělala blbě. Nežvanila u toho, neokouněla, nedělala, že dělá, prostě dělala, a já se furt musela ohlížet za sebe, kurňa, dyť já jí normálně nestíhám! 😀

A tak jsme si ji tedy včera vyprosili na tu chvilku na oplátku, a i když přijela jen na slabou půlhodinku, i tak nám to dost bodlo. Což ovšem nic neměnilo na tom, že jsme pak ve dvou odpoledne stejně museli jet jako naprostí magoři, abychom to všechno stihli, do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli to dáme, a jako na potvoru supervizorka měla snad volno nebo co, prostě tam nebyla, a tak nám neměl kdo pomoct.

Samozřejmě, v takovou chvíli můžeme zavolat do Depa, vysvětlit situaci, a pokud to bude v jejich silách (jakože by mělo být), tak někoho pošlou. Ale přece nebudu žadonit o pomoc jako nějaká socka, bude to jen tak tak, ale kurňa to zvládnem! Nebo ne…?

No prostě makali jsme jako blázni celých osm a půl hodiny a teprve na posledním incleanu jsme si mohli být jistí, že to dáváme a že nám zbyde asi deset minut k dobru. Byli jsme naprosto vyřízení. A do toho přišla šéfová a ptala se, jestli po nás někdo kontroloval předchozí chatku.

O.o Polk.

Ve mně hrklo, protože v takové dny je pro mě prakticky nemožné mít důvěru k tomu, jak jsme to všechno provedli (a den předtím stál taky vtipně za to, hostům byly sděleny špatné informace, a tak se nakýblovali do chaty, kde neměli co dělat – no, to nebyla naše chyba, ale dost problémů nám to způsobilo). Víš, že je hotovo, víš, žes do toho dal všechno, ale byla to taková lítačka a musels tak zběsile přemýšlet o milionu věcí najednou, že prostě nevíš a někde si klidně mohl zapomenout na něco naprosto zásadního. Tak povídám, že nevím, proč, a ona se usmála, že prý to tam vypadá naprosto úžasně, že je to krásně čisté, že very very good job a že je to naprosto super, že je na nás takový spoleh.

O.o

Hell yeah, bitch!

Na zdraví konci srpna!

Po práci jsme do sebe narychlo vsunuli rozpečené croissanty (dumpsterský nález dne :D) a pak frčeli ještě na necelou hodinku extra práce, kterou nám/sobě (to vysvětlím jindy) domluvil pan M.. Zabít ho je málo, ale co by člověk pro tu svou drahou polovičku a prachy navíc neudělal. Až tedy kolem šesté jsme měli fakt padla a jako divte se mi pak někdo, že ten jeden den volna totálně prospím.

Všichni se těší na opad sezóny. Odpočítávají dny, jako by se to snad mělo zlomit ze dne na den, a to datum se tu šíří jako nějaká urban legend (a my stejně víme, že to šíří šéfová, protože chce všem dát naději, že už jen jeden týden a budeme se všichni flákat!)

Pravda je přitom někde mezi. Samozřejmě, že to bude brzy jednodušší, ale až taková flákačka to ale stejně pořád nebude, furt je to práce, a kdoví, jak to bude pro nás v unitách. Míň dětí, míň rozkládacích kanapí (nesnáším je), obecně snad míň lidí, to se asi dá vztáhnout na všechny, ale jinak mám spíš strach a nedůvěru k tomu, co všichni říkají, protože zatímco v létě byly unity docela dobrou výhrou, mimo sezónu si tím nejsem jistá a poslední týden byl naprosto šílený. Jak říkala slečna pomocnice, uvěřím, až to uvidím. Ta holka to má vůbec srovnané.

Pravděpodobně i trochu opadnou dýška, ale ta já stejně nějak nevnímám, až tolik jich nebývá. Spíš mívám radost z nalezených dobrot, které bychom si jinak nekoupili nebo je vůbec nesehnali, a na to byl tenhle týden dost dobrý. Lidi ve velkých chatách si v tomhle směru po celé léto užívali, tahali domů plné pytle žrádla (nepřeháním) a my v porovnání s nimi sušili hubu. Nojo, jenomže teď už toho mají nasysleno, že to nemají kam dát, a tak se najednou dělí mnohem ochotněji než předtím 😀 Předevčírem jsme byli pomáhat kolegům, kteří měli stranou odložené věci na poslání do Depa, co sami nechtějí, a to jsem si napakovala batoh kokosovým a olivovým olejem, kukuřicí na popcorn a spoustou dalších věciček. Tohle mi na té práci bude nejvíc chybět, jídlo zadarmo (a pití, ten cider na fotce byl taky nalezenec) 🙂

Kocour má klíště, ale blech naštěstí ubylo. V posledních dnech se zadařilo nacházet tu nějakou lehce nalinulou šunku, tamhle kus paštiky nebo dokonce i celé kuřecí stehýnko, tak si lebedil a já mám radost, že aspoň občas dostane něco pořádného. A taky si ulovil dalšího fťáka. Pořád mě krkají lidi, co o něm hlásí, že je spokojený a že tloustne a že se má a kdesi cosi. Netloustne ani za mák, je jistě rád, že se mu někdo věnuje, ale po většinu času má podle mě stejně pořád hlad, a když už něco dostane, tak to není nic moc vhodného pro zvíře. Zase taková sláva to nebude.

Co přijeli noví lidé a co nám soused řekl, že objevil způsob, jak si objednat čerstvé makrely, chodíme tak jednou do týdne ven na barbecue. V lese je tady takové malé milé skryté místečko u dřevěného domku na stromě, a tam je to naše. Je to sice docela daleko, ale je fajn se zase po dlouhé době trochu vídat s lidma – hlavně s těma novýma. Dozvídáme se čím dál tím víc cestovatelských historek, kdo kde byl, co tam dělal, co má původně za povolání a proč vlastně přijel sem.

Najednou vám dojde, že je to tu jen přestupní stanice – sem nikdo nejezdí hledat kariéru, to jen naše maďarská šéfová tu zapustila kořeny, ale jinak sem všichni jezdí vydělat peníze na plánované budoucí dobrodružství, případně zabít nějaký ten rok vyděláváním, aniž by ještě měli ty plány připravené. A my tak máme hlavy plné nápadů, co všechno by se dalo příští rok dělat. Jenže jsme hrozně unavení a nemáme vůbec kdy nad tím přemýšlet, takže to si šéfová ještě počká, než budeme mít jasno. A to už máme přitom koupené letenky domů.

Kdekdo tu má vymyšlené cesty tam a onam a my bychom se rádi přidali, jenže časově to nevyhovuje a já nedovedu propadnout myšlence, že bych už teď měla plánovat na příští rok nějaké bujné cestování na jaro a pak zase makačku na podzim. Znovu se uvazovat k roku někde jinde, když jsem ještě fyzicky ani psychicky neskončila tady. Ještě jsem si neodpočinula. Ale pokud bude září klidnější, snad si na to dovedeme najít víc času a líp to promyslet. Plánování tak velkých věcí mi jde ale stejně prostě proti srsti, a to mi do toho ještě pan M. hodí takovou pecku jako že možná bude mít práci od února na Aljašce. A já jako co? Po tom všem tady by taková menší odlučka asi nebyla marná, ale zase je to téma, o němž teď nemám vůbec sílu přemýšlet. Unavuje mě i spaní.

Těším se na vánočku. Na šunkofleky. Buřtguláš. Smažák u Houmra (jestli se někdo nacházíte v Praze, máte rádi fakt dobrej smažák a chcete ho levnej, obrovskej a epickej, tak jděte do Houmra, to prostě musíte!). Chci vanu. Svoje vrzající letišťátko a lehce otviratelnej nábytek. Vybavuju si čím dál tím víc detailů z Prahy a čím dál tím víc se tam těším. Riegrák. Koloběžka. Půjdu si zařídit lítačku. Sehnat novou ortopedku a vyřešit bolavou nohu (trápí mě to už přes rok). Zkontrolovat zuby. Zajít do meditačního centra. O víkendu na oběd k babičce.

Už teď přitom vím, co všechno mě tam bude štvát a ubíjet. Třeba recyklace. Tohle bude u nás doma po mých nejnovějších zkušenostech ještě krušnější téma než minule.

No, je to pořád daleko, ale blíží se to. Jak máš v ruce letenky, tak je všechno na dosah. Za chvilku nás čeká velká návštěva rodiny pana M. a myslím, že jak bude po téhle akci, tak se oba hodně uklidníme a budeme mít čistější hlavy.