Vesmírné objednávky

Mám ráda pohodové dny. Když je tak hezky, že ti vlastně až tak nevadí, že ti někdo ukradl kolo, a jdeš docela s chutí pěšky.

Když dostaneš odpoledne volno, a tak si zajedeš do krámu a na projížďku na druhý konec ostrova, kde ti někdo dal tip, že prý je to tvoje kolo (jedeš samozřejmě na půjčeném), tak se potřebuješ přesvědčit, jestli si z tebe dělá šprťouchlata nebo to myslí vážně 😀 Bohužel myslel.

Když víš, že máš čas navíc a že to máš koneckonců už taky za pár. Deset týdnů do Vánoc uteče jako nic. Ty příští dva budou asi dost náročné, takže nebude moc času přemýšlet a rozjímat. Což je vlastně dobře. A koneckonců jaký si to uděláš, takový to máš.

V posledních dnech se dělo dost bláznivin a souseda bych pořád nejradši někam odstěhovala, stejně jako mě pořád krkají někteří místní idioti. Kolega (nemám ho ráda) se mi třeba při zmínce, že mi ukradli kolo, div nechlubí, že včera ukradl nějaké taky a když ho šel ukázat jiné kolegyni, ta ho prý sjela, že to je kolo její a ať ho kouká dát zpátky. Hrozně se tomu smál, jaká to není super historka. Zaprvé tedy nechápu, proč by měl potřebu brát někomu kolo, vždyť má vlastní. Ale zadruhé, to mu není hanba normálně vykládat, jako by se nechumelilo, že on sám ta kola krade taky?

No nic, to mi stačilo, odteď bude to moje zamčené furt, možná se přinutím ho i schovávat alespoň k domu, aby nestálo tak na ráně, a možná na něj i něco napíšu. Cedulky jako „Ruce pryč!„, „Nechej to kolo na pokoji!„, „Ne tvoje!“ (obvykle tam všichni totiž mají jméno, jako Andulino, Kájovo…) a podobně tady totiž nejsou nic neobvyklého, jak jsem se sama ráno přesvědčila, když jsem brejlila po všech kolech okolo a hledala, jestli třeba jen špatně nevidím. To mě celkem potěšilo a inspirována touto nesmlouvavostí jsem tedy po nálezu svého koníka zanechala na místě ceduli se zprávou přibližně toho znění, že pokud je na nějakém kole napsané něčí jméno (jako že na mém je), a ještě tam má někdo zámek (byť bohužel nezamčený), tak to asi nebude kolo bezprizorní a nejspíš něčí je. Takže tímto děkuji dotyčnému za procházku do práce a jízdu navíc do Abbey, kde jsem si to kolo šla najít. Nemluvě o tom, že jsem musela poprosit řidiče, aby mi ho vyzvedl. Nerada po nich chci něco nad rámec jejich práce, jsou to lemry a všechno je otravuje, a to ještě dneska přijel ten, co jsme spolu za celé ty měsíce neprohodili víc než „čau“ a „sauna nefunguje“. Naštěstí byl mnohem ochotnější než všichni ti ostatní.

No, ono je to stejně neodradí, ale aspoň si člověk trochu uleví.

Ale jsem ráda, že kromě těchto perliček dostávám v posledních dnech i zajímavé dárky od vesmíru. Říkáme si to tu celou dobu, jak je super, že dost často najdeme v chatách přesně to, co jsme zrovna potřebovali koupit, ale teď to bylo ještě zajímavější.

• Zoufale jsem třeba toužila po změně sprcháče. Nějaký nalezený mám, ale skoro nevoní, je o ničem. Pink! A odjíždí kolegové a hned mi jich několik nabízí 🙂 To samé s tepláky. Minimalismus je super, ale nosit celý rok ty jedny stejné tepláky už mi leze krkem.
• Před pár dny jsem si povzdychla, že se mi vlastně hrozně stýská po šíše. Pan M. o něco později náhodně přišel na článek o těch kovovo-dřevěných vodnicích, co nás tak dostaly v Praze v Duhovce už před pár lety, a že je vymyslel nějaký Čech. Tak jsem nad tou zajímavostí přemýšlela, že bych si tu vodnici nakonec přece jenom koupila, když jsem o tom roky přemýšlela, a že možná kdyby byla jen malinká, tak by se to vyplatilo tahat a bylo by to příjemné… no a Pink! Kolegové se ptají, že našli malinkou šíšu a jestli prý ji nechceme! 😀 Tak už je naše.
• Ve WP mi hrozně dlouho chybělo tlačítko na podtržení textu. Prostě tu nebylo, nepochopíš, taková základní věc! Tak jsem to musela řešit tak, že jsem text přeškrtla a v html pak „del“ přepsala na „u“ 😀 (nesmějte se mi). No a teď se to tu tlačítko najednou objevilo! Přiznávám, podezírám ho, že tam bylo vždycky, protože nechápu, kde by se tu tak najednou vzalo. Ale nevěřím tomu, že bych si ho nikdy nevšimla, když jsem ho vždycky hledala jak blbec a prostě nebylo! Až tak slepá přece být nemůžu O.o
• Minulý víkend jela naproti taková pařba, že jsem rezigovala na myšlenku, že špunty jsou na prd, a zoufale jsem si přála, abych je v tu chvíli měla. No, v tu chvíli se přede mnou samozřejmě materializovat nemohly, takovými zázraky se na mně šetří, ale našla jsem je hned druhý den v jedné chatě po hostech. Samozřejmě nepoužité, nejsu prase 😛
• Svíčka není úplně totéž, co krb, ale poté, co jsem poukázala na lucerničku, kterou někdo venku odložil na koše, pan M. tuto uloupil pro nás a o pár dní později se mě s ní pokusil překvapit. No, já si dala dvě a dvě dohromady už když hned po tom mém poukázání a jeho odchodu ven ta lucernička zmizela, ale stejně mě potěšil 😀 Hodí se do toho našeho bince, chudinka narezlá hřbitovní, jako pěst na oko, ale když nad tím člověk tak nepřemýšlí, jde od toho krásné světlo a je to lucernička 😉
• Mám hrozně ráda slovo „Bambino“. Láskyplně tak říkám hlavně všem možným roztomilým tvorům, na něž naráží, takže nejčastěji „bejbinám“ (orebicím) a jinému ptactvu, co za námi chodí loudit vločky, ale i třeba kocourovi. A zrovna v den, kdy jsme řešili, že nám zase nějak zlobí topení, jsme nejen že dostali topítko od odjíždějících kolegů, navíc se to topítko ještě jmenuje Bambino 😉
• A hlavně, když už mi to všechno nejvíc začíná lézt na mozek, přijde těch pár nečekaných volných odpolední navíc nebo aspoň o hodinku kratší práce. Pan M. se tomu vyhýbá jako čert kříži a vždycky se snaží si najít nějaký job navíc, abychom nekončili dřív, ale já tohle upřímně nechápu. Mít volno je podle mě ta nejcennější komodita na tomhle ostrově a já osobně na sobě nejvíc cítím, že dělat byť jen o hodinku míň párkrát týdně by mohlo mít na celou mou duševní pohodu zásadní vliv, zvlášť když bych ji mohla strávit třeba psaním, spaním, uklízením, jakýmkoliv odpočinkem. Ostatně on sám si taky stýská po volném čase na hraní, a stejně jako mnoho jiných kolegů, i my jsme v posledních týdnech dostali několik šancí si tu pracovní dobu zkrátit. Tak proč toho šmankote nevyužít?

Prachy nejsou všechno. Je mi upřímně jedno, že jsme tu možná naposled a že je to tak skvělá šance si vydělat peníze za málo práce (tedy hlavně ve chvílích, kdy fakt natahujete, abyste ještě nešli domů), že by „byl nesmysl jí nevyužít“. Mně přijde nesmysl trčet v robotě pro pár šupů, které ti chybět nebudou, když byses místo toho mohl věnovat sobě.

Cítím, že to je totiž to, čeho máme oba obrovský nedostatek. Celou dobu se to samozřejmě snažíme nějak balancovat, ale není to vůbec jednoduché, když nemáme žádný prostor. O to víc se těším na svůj pokoj, svoje soukromí… i když mě z představy, že budu doma pár týdnů chodit spát sama do prázdné postele, chytá panická hrůza, potřebuju to jako sůl. A jsem zvědavá, co z toho svého soukromí každý z nás za tu chvíli vyždímá a co nám to dá.