2015: Buy nothing new challenge a jak mi to šlo

Před rokem touhle dobou jsem si jako jedno z nejhlavnějších předsevzetí vymyslela výzvu s názvem Buy nothing new challenge. A protože rok je pryč, myslím, že bude dobré zhodnotit, jak se mi to celý rok dařilo, co bylo nejtěžší a jestli to byl dohromady dobrý nápad.

Abych řekla pravdu, celý tenhle rok byl pro mě v tomto směru dost jednoduchým už proto, že jsem ho většinu strávila na maličkatém ostrově v britském souostroví Isles of Scilly, kde naprosto nebyla šance cokoli si kdekoli koupit 🙂 Ani nemusím mluvit o oblečení, i základní drogerie byla problém, který bylo možno řešit jedině návštěvou sousedního většího ostrova St. Mary’s (samozřejmě jsme na ostrově měli malou samoobsluhu, ale její sortiment byl tak omezený a předražený, že se víc vyplatilo koupit si deodorant z Amazonu než tam), takže nebylo tak moc čemu odolávat – a byť se Amazonu i E-Bayi musím klanět za jejich nabídku, naštěstí pro mě nepatřím k lidem, kteří by byli schopni nakupovat oblečení po internetu.

Neříkám, že jsem během roku nenarazila na spoustu krásných kousků, které mě lákaly – nevyhledávala jsem je, ale i tak člověk občas spatří překrásný korzet, steampunkové brýle (mám pocit, že ty si ovšem dost možná časem opravdu koupím) nebo nádherné tričko s motivem Doctora Who. Ale většinu věcí si dovedu snadno vymluvit, řekla bych, že má nakupovací sebekontrola už nemůže být o mnoho lepší, to vám můj pan Mysteriózní milerád potvrdí (řekla bych, že ho dost štve, že díky mé zdrženlivosti sám vypadá při každém dalším nákupu jako čím dál tím větší shopaholic :D), a co si nevymluvím, od toho mě odradí nechuť shánět metr, riskovat, že věc nebude z takového materiálu, jaký si představuju, nebo že mi nesedne, a podobně. Jsem příliš pohodlná a příliš striktní a než si něco koupím, chci mít možnost si to ohmatat a vyzkoušet.

Jedinou výjimkou tedy v tomto směru bylo zdravotní tričko z Kickstarteru, do nějž jsem se nechala uvrtat jednak z vlastní zvědavosti, jestli bude opravdu fungovat tak, jak slibuje, a jednak ze slitování se nad panem M., který vypadal, že už by vážně ocenil, kdyby se mi aspoň něco z těch věcí, co mi posílá, taky líbilo. Tričko zatím nemám, čeká se, ale samozřejmě dám vědět, jaké nakonec bude. Jsem sama zvědavá, jestli mě osloví natolik, abych ho nemusela obratem prodávat.

Kupovat si cetky a ozdůbky do bytu mi nehrozilo. Jednak dobře vím, kolik jich mám doma, a jednak jsme měli pokojík tak malinký, že cokoli navíc znatelně ohrožovalo domácí pohodu a jeho uklizené vzezření – už tak to bylo náročné a jakékoli dekorace byly navíc, nebyl na ně zkrátka prostor.

Jediným „problémem“ tedy bylo to, že jsme de facto celý rok naopak nacházeli v chatách po hostech spousty věcí, které jsme ani nepotřebovali. Ať už šlo o jídlo nebo záplavy sprchových gelů, šamponů a dalších kosmetických a drogerijních záležitostí, nebo i o oblečení, které naštěstí nebylo většinou ve vhodné velikosti nebo se mi nelíbilo, neměli jsme nouzi a dá se říct, že jsme si žili jako králové. Jen dvakrát jsem tedy, myslím, své pravidlo porušila – jednou jsem si nechala příjemné dlouhé tričko, které mi bylo vítaným zpestřením mého přece jen unylého a rychle okoukaného šatníku (že vyžijete s pěti tričky, je krása, ale jednou za pár měsíců je třeba ten arzenál trochu oživit něčím, co jste dlouho neviděli. Pokud nemáte tu možnost, leze to na mozek), ale nejsem si jistá, jestli si ho nechám, a podruhé jsem neodolala nádherné teplé mikině, která sice není v mé velikosti, ale nemohla jsem ji tam nechat, protože celkem perfektně odpovídá mé touze vybavit svůj šatník vícero kusy, připomínajícími cosi jako „civilní steampunkový styl“. Pokusím se najít šikovné ruce, které by mi ji upravily podle mých proporcí, protože mám pokrk nošení oblečení, které mi nepadne.

Z toho důvodu taky hned po mém návratu domů letělo do koše několikero kusů spodního prádla, do nějž se sice ještě narvu, ale co si budeme povídat, kdo má zapotřebí si neustále připomínat, že už nemá ty samé proporce, jako když mu bylo dvanáct.

Co téhle výzvě nejvíc škodí, jsou tak pro mě hlavně lidé zvenčí. Dárky k Vánocům nebo k narozeninám jsou vždycky příležitostí, jak mi něco podobného vnutit, a i když musím pana M. milovat za to Doctorovské tričko s Tardis, navrženou mou milovanou Alicí Zhang, na druhou stranu nekopli byste člověka, který vám i přesto, že vás tak dobře zná, dá další tričko? 🙂 Opět měl nehorázné štěstí, že je z perfektního materiálu, což přebilo tu drobnou smůlu, že samotný potisk nijak úžasně provedený bohužel není. TeeFury.com jsme zkusili dvakrát a dvakrát se zklamali – poprvé tričko vůbec nepřišlo (alespoň vrátili peníze), podruhé přišlo takhle nedobře vyvedené. Mají sice fantastické návrhy a skvělé ceny, ale potřetí to zkoušet nebudu.

Zdarma jsem také dostala tepláky po jedné kolegyni, zdarma jsem vyhrála difuzér od mé oblíbené značky aromalamp a olejů Ashleigh&Burwood, a výjimku jsem udělila také svému zamilovanému parfému Surreal od Avonu, který jsem prostě nemohla na tom Amazonu nechat, když jsem zjistila, že se dá ještě koupit i léta poté, co ho přestali vyrábět. Taky se dá počítat mixér, který jsme si původně koupili s panem M. napůl a nakonec ho odkoupím a budu mít já doma u našich, zatímco on si pro sebe (a do budoucna asi pro nás oba) koupí lepší. A možná se během roku našlo pár dalších věcí, na něž si teď nevzpomenu.

Jak ale vidíte, vždycky šlo o dobře promyšlené záležitosti (s výjimkou těch nálezů a dárků, samozřejmě), a pokud jsem měla možnost volby, všechno, co jsem nepotřebovala, jsem si také nenechávala a přeposílala to do hlavního skladu, kde se toho mohl ujmout někdo další. Veškerá nalezená drogerie nakonec taky putovala právě tam, domů jsem si brala jen věci na cestu a trochu tělového spreje, který jsem opět dostala zadarmo od kolegyně.

A tím jsme se dostali k závěru letošního roku. Narozeninovým dárkům jsem víceméně utekla tím, že jsem nebyla doma poblíž rodiny, a pan M. mi obvykle dává dobře promyšlené dárky roztroušeně po celý rok, takže jsem od něj například dostala taky Doctorovský kryt na mobil nebo červený barvící kondicionér na vlasy, a jak dopadly Vánoce, kterých jsem se v tomhle směru hodně bála, si můžete přečíst v tomhle článku.

Po zbytek roku mi snad už žádné nákupy nehrozí – když jsem odolala vábení předvánočního Londýna i Brightonu, myslím, že v Čechách jsem naprosto v bezpečí 😀 A příští rok? Netuším, co bude, ale jsem odhodlaná v téhle výzvě pokračovat a naopak se dál svých věcí, hlavně starého oblečení, zbavovat. Dává mi to pořád perfektní smysl a vím, že mám před sebou ještě hodně práce, na kterou se ale těším.

Když zjistíte, jak těžké je se svých stávajících věcí zbavit, ono vás to samo nějak naučí nakupovat další s velikou opatrností.

Představte si, že by vaši skříň najednou zachvátily plameny. Které kousky by vás opravdu mrzelo ztratit? Doufám, že jednou budu mít ve skříni jenom ty a nic jiného.

Co nevidět znovu spustím svůj profil na vinted, proberu znovu skříň a nechala jsem si rovněž zasílat pozvánky od facebookové skupiny Bazárek, která pořádá tu a tam clothes swapy v Praze. Doufám, že se brzy bude konat další, kam bych mohla odnést pár tašek a ulehčit si to tak. Abych řekla pravdu, vinted nikdy neměl až takový úspěch a často s tím je víc práce než aby to stálo za těch pár stovek, co se mi z toho vrátily.

Snad se mi podaří během ledna s tím trochu pohnout. S radostí můžu říct, že pokud jde o oblečení, co jsem za celý rok skutečně potřebovala, jsem měla v podstatě skoro všechno s sebou a vešlo se to do jednoho kufru. Občas je třeba některou položku obnovit, třeba nové boty, když se ty staré neukážou být příliš kvalitní, ale s nákupy nových věcí jsem velice opatrná. Schválně za jak dlouho se mi podaří dosáhnout vytouženého výsledku. A jestli mě třeba někdy nenadchne myšlenka vytvořit si capsule wardrobe. Ale mám pocit, že to je ještě docela daleko a že mám přece jenom ráda větší výběr. Nic se nemá přehánět 🙂