Cena za zkratky
Cestování za hranice je jedna věc, ale co člověku při podobném životním stylu může nejvíc zamotat hlavu, je to cestování v čase.
Vy si z toho děláte srandu, ale jestli se ty podšálky ztratí!, ehm, chci říct, já to myslím, docela vážně.
Paměť mám mizernou, o tom žádná. Možná někteří z vás s podobným prokletím dokážou docenit, jak obtížně se žije, když většina lidí kolem vás ví o vaší minulosti, vašich činech a slovech víc, než víte vy sami. Je to zvláštní život, tak trochu jako ve snu, a když se domů vracím téměř pravidelně jen jednou za rok na Vánoce, tak se mi to všechno motá ještě víc.
Předně je to tak trochu jako žít v časové smyčce. Kdykoli se vrátím domů do Prahy, nedovedu vám popsat, jak bláznivý je to pocit, když najednou všechno, co se událo během toho roku pryč, jakoby zmizí. Jako by se to nikdy nestalo, jako bych skutečně nepřicestovala v autobuse nebo letadlem, ale přiletěla Tardis, která pořád stojí na jednom místě, jen při každém zavření dveří poskočí o jedny Vánoce dál. Jako bych vůbec nestárla, jako by mi nepřibyly žádné zkušenosti, jako bych to brala zkratkou.
Většina věcí navíc kolem mě vypadá stejně. Dobrá, možná ti z vás, kteří mají aktivní rodiny, to tak nemají, ale u nás je měnění čehokoli prakticky na poslední místě žebříčku hodnot, a je jedno, že to ta kuchyň nutně potřebuje a že vůbec celá společná chodba v domě nutně potřebuje zrekonstruovat. Za mnoho posledních let se u nás nezměnilo nic než to, že nám i babičce přidělali nový výtah, a na pár místech přibyly nové, bezpečnostní dveře. Jinak se po každém návratu znovu procházím kolem těch stejných oloupaných zdí, stejných popraskaných schodů, a všechno je i stejně cítit, a v bytě je to to samé.
Teď si vezměte, že poslední dva roky, když jsem se vrátila domů, v tu ránu jsem onemocněla. Pocit dejavú to jen posílí.
Co mi v tom všem ale vždycky nesedí a mate hlavu, je to, jak lidé vypadají jinak. Na mladých se to nepozná, ale ti staří často za rok zestárli o sto let, zvlášť pokud je postihla nějaká závažná nemoc nebo jiná tragédie. Já měla obecně vždycky se stárnutím druhých lidí potíže. Znáte to asi hlavně u různých herců a vůbec televizních postav – léta dokola sledujete nějaké své oblíbené pořady či filmy a nikdy vlastně nepřemýšlíte nad tím, že ten herec mezitím zestárl, že je to třeba už čtyřicet let starý film nebo pořad, nebo i jen dvacet – i to udělá hodně. Když si třeba uvědomím, že některým protagonistům od Cimrmana je přes osmdesát a podobné číslice, a to včetně těch nejmladších, je to skoro větší šok než to, že někteří už tu nejsou vůbec. Jistě, lidi umírají, ale to, že stárnou, jako by mi mozek bral mnohem hůř.
Různé postavičky z mého dětství tak občas potkám a skoro je nemůžu poznat. Hlas je stejný, ale jinak jako by to byl jiný člověk. Mění se hlavně jejich energie a aura. Mozek to nebere, pořád si je pamatuje jako tehdy. A když se dozvím, že ten a ten umřel a ta už taky není, tak to všechno beru podivně letargicky – na jednu stranu jsem s těmi lidmi neměla vždycky tak blízký vztah, na druhou stranu ale přesto byli součástí koloritu, součástí mého prostředí a života, byli prostě součástí kulis, které jsem kolem sebe vždycky měla, a teď, vzbuzuje to ve mně podivný pocit podezření. Jako když víte, že vám někdo rozkrádá sklad, ale nemůžete ho chytit a jste jaksi malátní, takže s tím ani nedokážete něco dělat. Je to zase jako být v podivně reálném snu, ze kterého pořád čekám, že se probudím.
A i to, že se to dozvídám hlavně až když přijedu, jednu pecku za druhou, nějak přispívá k tomu podivnému pocitu, jako bych celý ten rok byla úplně mimo tuhle dimenzi, jako bych neměla s tímhle světem vůbec kontakt a teprve teď zjišťovala, co mi tedy všechno uteklo.
A tak si cestuju světem ve své podivné Tardis, která má oproti té skutečné jeden podstatný háček – nikdy nemůže jet zpátky. Už ty lidi nikdy neuvidím v podobě, jakou si pamatuju, leda na videu či na fotkách, bez nich už si jejich tváře nepřipomenu, a všechno kolem mě se postupně mění, mladí se houfně vdávají a žení (tam, kde by to člověk nejmíň čekal), zakládají rodiny nebo se rozvádějí (tam, kde jste si mysleli, že je to už nafurt), a všichni pořád hrozně rychle stárnou. Tohle je cena, kterou platím za ty svoje zkratky.
Je to celkem strašidelný pocit. Navíc na člověka padá všechno to, proti čemu už jednou bojoval a o čem si myslel, že má vyřízeno.
To je pravda. Záleží, s čím člověk odjel, ale já osobně se tu vždycky potýkám s pár věcmi, jimž se jinak celý rok úspěšně vyhýbám. To už k tomu holt patří.
Já si žiji v takové svojí bublině. Rodinné známé jsem třeba neviděla tři roky, o některých vím jen díky fb (a dělá mi problém nedělat si o nich škaredý obrázek, když se prezentují jako největší tupci, i když vím, že ve skutečnosti je to padesát na padesát.)
Neumřelo kolem mě zatím tolik lidí. Jen babička. Nevím, jestli jsi někdy měla pocit, že někteří lidé jsou nesmrtelní a nikdy neumřou. Já ho měla. S babičkou. Jeden rok jen ležela a už to vypadalo… Pak ale vstala a rok byla čilá jako dřív. Pak lehla na další rok a my si říkali, jak se zase zvedne, povstane jako Fénix. Jenže už nevstala. Když jsem ji viděla naposledy, bylo to u tety, protože táta se o ni staral většinu času, a pila z komunistické skleničky brčkem grepovou limonádu. Řekla mi:,, Ahoj Haničko, ty jsi ale vyrostla…“ a něco dalšího nesrozumitelného. A já odcházela se slovy, že jsem přece Klárka a né moje starší ségra, že se uvidíme až zase přijedeme na návštěvu. Druhý den táta seděl na schodech do dvora a plakal, stejně jako když jsem mu řekla v deseti letech, že mě nebaví s ním trávit prázdniny. Jenže nikdo neřekl nic hloupého. Babička umřela. Ta nesmrtelnost pominula. A blivno mi bylo, když jsem viděla, jak ji oblékly do rakve. Jak nějakou vesnickou babičku, ale ona taková nebyla. Měla mít generálské frčky a nilonky, sukni nad kolena, a lokny jako když chodívala do kostela…
Občas vídám svoje spolužáky ze základky. U některých se nepodivuji tomu, co z nich je a u některých zase naopak. Na vánoční taneční párty jsem potkala spolusedícího ze šesté třídy. Připadala jsem si jako zpovědník. A pak… se mi omluvil, že mi tehdy, té dvanáctileté holčině, řekl: Smrdíš. 😀 A ačkoliv mám pocit, že mi všichni říkají svoje neduhy a tajemství, nevím o lidech vůbec nic…
Nádherný článek, který mě donutil sepsat tenhle… komentář. Omlouvám se za jeho délku.
Ten pocit nesmrtelnosti některých lidí má asi každý, hlavně pokud jde o rodiče, a babičky samozřejmě taky. Tím, že si tyhle věci uvědomuju, mám z toho samozřejmě příšernou hrůzu – a i z toho podle mě pochází část té apatie, do níž mě to vždycky po návratu uvrhne. Je to šok z mnoha věcí a jedním z nich je právě šok ze smrtelnosti druhých a z jejich odcházení. Tomu šoku se člověk chce podvědomě bránit, a tak se snaží nevnímat. Jenže to dopadne tak, že často nevnímám skoro nic. A tak se zase těším, až budu moct odjet a vnímat všechno – protože když odjedu do nového, tak tam se není v tomhle směru čeho bát.
S tím spolužákem mi to připomnělo jeden třídní sraz z gymplu, kde mi před lety jedna z těch nejvíc nafrněných a nenáviděných slečen řekla, že se mi omlouvá za to, jak se ke mně chovala. Abych řekla pravdu, nic moc mi to nedalo. Byla to taková dámička, ale mnohem víc než její chování ke mně (zase tak moc se se mnou naštěstí nebavila) mi vadilo to, jak tyhle slečny všichni největší frajeři žrali 😀 A byly tam horší holky, co se chovaly mnohem hůř. Ale je zvláštní přijít na to, že nejsi jediná, která si třeba z těch školních let nese různé křivdy nebo naopak pocity viny za různé situace, které si ještě pamatuješ. Že to není tak, že já jsem pošahaná, když na některé věci tam tolik vzpomínám. Myslím, že školní léta nakonec pro většinu lidí nejspíš znamenají nejsilnější vzpomínky a nejvíc emocí, takže to nebude tak, že na ně nikdo jiný nevzpomíná. Jen to jsou věci, o kterých se lidi tak často nevylévají.
Za délku komentáře se mi nikdy neomlouvej, čím delší, tím lepší 🙂 Můj sen, ať píšu cokoli, je vždycky dostat komentář s odkazem na článek, k jehož sepsání někoho právě ten můj inspiroval. Proto mě vždycky nejvíc bavily ty vlny nepokojů okolo klubů a podobně, tehdy jsem si připadala jako že skutečně existuju v komunitě, kde jeden reaguje na druhého. Myslím, že by to tak mělo být. Že by blogy neměly fungovat jen samostatně každý ve své bublině a ve svém světě, ale že by to mohlo fungovat jako takové zvětšené diskusní forum, kde jeden odpovídá druhému ne komentářem, ale článkem. Samozřejmě to má své nevýhody, jako tříštění diskuse, ale i tak by to bylo zajímavé.
Energie a aura? Ty cítíš energie a vidíš auru? 😮
…
Jen tak na okraj, neboj, NEodnesla jsem si ze článku jen úžas nad těmito tvými dvěma naznačenými schopnostmi 😀
Tak nevím, že je člověk prostě jaksi jiný třeba po rakovině, to prostě cítím. Zvlášť pokud šlo dřív o velmi energické lidi, bývá jejich sešlost nemocí či ztrátou silně znát. Auru vyloženě nevidím, ale je to prostě cítit, když je někdo zlomený. Jiný pohled v očích, slabší hlas, odevzdaný postoj těla…
–
To doufám 😀 😉
Nevím, jak svůj komentář pojmout, abych obsáhla všechno, tak se omlouvám, jestli to bude zmatené.
Mě stárnutí asi nejvíc děsí na mých rodičích. Tátovi letos bude 50, mámě o rok míň a člověk si všímá takových věcí jako že mu přibývá šedivých vousů v kníru. Před pár lety jsme měli období tragédií, kdy mamka v krátkém čase přišla o oba rodiče hrozným způsobem a od té doby se nikdy neuzdravila. Já po letech utekla do Prahy a ačkoliv na mé leží břímě samostatnosti, vždycky když se na pár dní vrátím domů, vidím, jak na mě tam leželo to břímě i za ni. Zvlášť na Vánoce, kdy mi bylo z různých důvodů teskno, ale kvůli mámě jsme museli být veselí. Těžce nesu ty změny a přelomy, to že jsem z domu a je to všechno na mě a už to nemůže být moc jinak. A při představě, že bych o ně přišla je mi hrozně. Myslím, že to je jedna z těch věcí, o kterých každý člověk ví, že to přijde, ale ví, že se na to nemůže připravit, že to bude muset nějak zvládnout a žít s tím, až to přijde.
Nedávno se mi zdálo, že jsem viděla druhou babičku ležet v rakvi, té je přes 70, a vzhledem k tomu, že mívám vize a intuitivní vhledy a myšlenky, tak mě tyhle sny děsí, protože nikdy na stopro nevím, co je vize a co je projekce strachu.
Jen jsem chtěla zachytit, co ve mě vyvolal tvůj článek 🙂
Díky za to otevření se 🙂 Zmatené mi to vůbec nepřijde, spíš naopak.
Vím přesně, o čem mluvíš, naši jsou o něco starší a už několik let sama vnitřně bojuju s nelibostí, když vidím jejich přibývající šediny a zhoršující se zdravotní stav. Mám pocit, že můj pobyt mimo přispěl k tomu, že už prostě neexistujeme ve svých vesmírech navzájem tak, jako dřív. Mají vlastní svět, vlastní životy, a já z většiny nejspíš nevím, co se v nich děje a čím se zabývají, neřku-li na co myslí. Přijde mi ale, že to, aby ty jejich světy existovaly dál, i když o nich nic nevím, je prostě nutnost. Představa, že jednoho dne to bude najednou všechno pryč a že tomu nezabráním ani se na to nemůžu nachystat, mě děsí k smrti. Ale to je normální. Jsou to myšlenky, kterým se nikdo radši moc nevěnuje, protože co s nimi? Můžeš se tak maximálně pokusit docílit toho, že jednou, až budeš na tohle období vzpomínat, nebudeš mít žádné výčitky. Budeš vědět, žes z toho vytřískala maximum a žes jim byla tak nablízku, jak to jen šlo.
Nakonec se s tím musí srovnat každý. Někteří ani neměli to štěstí, aby ty rodiče měli tak dlouho. Možná pomůže snažit se přijmout, že nejsme jen jejich děti a náš život není jen o tom, odkud jsme vyšli. Jsme pokračováním příběhu. Převezmeme žezlo a budeme žít a fungovat dál sami za sebe, i když už nebudeme mít je jako svoje zrcadlo a svou oporu. Musíme dát svým životům takový smysl a takovou oporu navíc, aby nás to podrželo, až přijde na to nejhorší. Kdekdo to řeší tím, že sám založí novou rodinu a dá vzniknout novým světům a novým lidem, pro něž bude on tím nejdůležitějším středobodem. Můj případ to asi nebude, ale dá se to pochopit. Nakonec je to zase vždycky rodina, kdo tě podrží nejlíp.