Ale jo, ještě bych si za ta kamna vlezla.

Tak nevím, zatím je to jaro takové váhavé, ale místy to už skoro vypadá… no, nerada bych to uspěchala.

Předevčírem mi přišlo, že se asi leklo mých očekávání a schovalo se zpátky do země k cibulkám krokusů a narcisů. Jejich trsy nám sice už zdobily kuchyň, ale teplo bylo v nedohlednu, venku to bylo na rukavice a ráno zas zamrzlé sklo u auta. Ale asi máme nějaký předčasný apríl, včera zase otočilo o sto osmdesát a já si konečně užila svého prvního letošního plení záhonků – aktivity, na kterou jsem se po těch měsících strávených mezi zdma vyloženě těšila. A v tričku. S tím větříkem to sice občas bylo jako že „vytáhnout mikinu, nevytáhnout mikinu“, ale hergot, už mám těch mikin a bund plný zuby. 

Každopádně alespoň povolují ledy v „rodinné“ situaci. Ještě pár dní zpátky mnou cloumal hluboký vztek z toho, že nám Ashleigh už zase dluží přes 700 liber kapesného (cca 23 000 Kč, pro představu) a že se o placení nezmínila už několik týdnů, a ona si pak najednou přijde ke stolu, kde sedíme, a začne vyskládávat bankovky na stůl. Bylo to trochu trapné a vždycky mě pak štve, že jsem jí k tomu něco neřekla, ale co jako? Nějakým zázrakem se naštěstí stalo, že ji asi osvítilo a sama se zeptala, jestli nám to placení vyhovuje jednou měsíčně (poprvé po 11 měsících se nás taky na něco takového ptá, pozor), a my jí řekli, že teda ani moc ne a jestli by to šlo aspoň obtýden. Řekla, že by to neměl být problém, prý dostali nějakou půjčku či co, tak nám snad brzo splatí i zbytek peněz (z nějakého důvodu se jala dát nám částku nezahrnující poslední dva týdny) a pak najedeme aspoň na nějaký systém. Snad. Ještě nespouštím fanfáry.

Hned nato ji osvítilo podruhé a začala nám sdělovat svoje plány na příští týdny a měsíce. Chopila jsem se tedy diáře a celý ho počmárala jejími dovolenými, výlety a prázdninami – vypadá to, že od dubna bude skoro pořád někde lítat, ale pro nás se tím asi nic moc nezmění, jen budeme častěji hlídat Daisy. V létě – na to jsem čekala – se prý bude znova konat Itálie, a protože Ashleigh neví, kdo by jí tu hlídal mezitím barák, kdybychom jeli oba, pojedu asi zase jenom já.

Samotnou mě překvapuje, jak moc mě ta zpráva zklamala. Jen pár dní zpátky jsem si to hrozně představovala, natahovala jsem poprvé po zimě plavky, jen tak abych se v nich viděla a zkonstatovala, že to není tak zlé, jak jsem se bála :D, a co mi to řekla, mi připadá, že tam ani za prase nechci jet bez pana M. Když tam nebude, je tu jistá šance, že nebudu muset spát v chlívku se škorpióny, ale jinak z toho mám pocity všelijaké. Deset dní. Musím se napakovat stopanginem a všemi možnými prášky. A zas dvě celodenní cesty autem. Už teď mám osypky. Hergot ale vždyť já tam přece chtěla jet, tak proč mi ta negativa došla tak pozdě?

Začal březen a zas je tolik věcí k řešení – příští měsíc nám končí pojištění, tak musíme přijít na to, jak ho nejlépe prodloužit. A taky musím vyřešit daně a kvůli těm daním budu muset zavolat Daně – to je moje bývalá vedoucí. A budu si muset koupit nějaký menší kufr na tu Itálii. A přemýšlím o těch Converskách – předminulý víkend jsme si s panem M. zajeli do Readingu, do jednoho pořádného music store, kde jsme si pak koupili klavír. Cestou zpátky jsme se stavili v jednom obchoďáku a tam v Schuhu, ale ty moje botky tam neměli. Tak se těším na příští výlet do Crawley a přemýšlím, jestlipak tam ještě po takové době můžou být, nebo jestli jsem to už prošvihla. A potřebuju je vůbec? Asi ne… Ale možná je to jedna z těch věcí, co si koupíte, i když je nepotřebujete, a stejně toho nebudete litovat. Protože to jsou prostě conversky, neasi.

Moje psaní se pořád hýbe. Jsem teď na 32 000 a pár stovkách slov a začala jsem konečně nepatrně klesat, což mě těší. Přehazuju to ale pořád jak suché listí a přesouvám odstavec za odstavcem, abych přišla na to, v jakém pořadí to bude dávat největší smysl. Hodně jsem toho už odmazala, ale furt tam mám kapitoly psané ve třech verzích, z nichž všechny se mi líbí a každá je jiná, ale herdek, zkombinovat do jednoho mi to za prase nejde. Přísahám, jestli budu ještě někdy něco psát, takhle debilně už to neudělám!

A taky jsem se hecla a sepsala takový svůj vlastní profílek do rubriky Real Life Minimalists na Miss Minimalist – jednom báječném minimalistickém blogu jedné báječné minimalistické autorky, Francine Jay. Každé pondělí v té rubrice publikuje něčí příběh (stručný) a kdo chce, může jí ho poslat – publikuje to tak, jak jí to pošlete. Je jedno, jestli jste odborník na minimalismus nebo jen očarovaný aspirant, kdokoli se může podělit o svou lovestory á la já a minimalismus, a tak jsem to udělala taky a teď si můžu nehty uhryzat, jestli se to tam dostane, kdy a jak to bude vypadat. Dá mi tam tu mou fotečku v nějaké rozumné velikosti? Jaké budou komentáře? A nenapsala jsem tam blbosti?

Co mě na tom ale vyloženě štve, je fakt, že to pro mě prakticky nemůže zafungovat jako reklama. Dokud nebudu blog psát anglicky, jsou mi podobné účasti v čemkoli, stejně jako moje četné komentáře na x úspěšných blozích, zhola k ničemu, co se mé návštěvnosti týče. Lidi sem občas i přijdou, ale samozřejmě si tu nemají co počíst a tak zase jdou, a to mě prostě vyloženě bolí. Proč jsem se nenarodila v Anglii nebo v Americe? Ta vzrůstající potřeba bilingvního vedení blogu mě rozčiluje. Já neci a ne a ne!

Jinak uvažujeme, co bude s životem dál a vypadá to na pár docela zajímavých možností. Každý den tak nějak obracíme, jednou je nám tu docela fajn, podruhé máme z té naší famílie nervy nadranc a rozmlátili bychom tu každé jedné osobě hlavu o čerstvě navoskovanou linku, ale důležité je, že se máme pořád na co těšit. Doteď jsem měla takový nepříjemný pocit z toho, že tady hrozně zabředáme a že se toho v tom životě moc neděje, přesněji že se neděje nic. Ale po posledním rozhovoru s Clare, nevím, asi nás to oba nějak nakoplo a mnohem víc si teď povídáme o tom, co by bylo fajn a jak bychom si představovali třeba příští rok. Tak nějak mlhavě plánujeme dovolenou, na podzim s Maudětem – ještě se jí ovšem taky musím ozvat, žeano. Byla by to, upřímně řečeno, moje první skutečná dovolená u moře, v naprostém ráji na Kanárech, no idylka prostě, takže se na to těším, i když ještě nemáme vůbec nic domluveného. Rozhodně si to zasloužím.

A taky se těším, až zas jednou nebudu muset být pořád k dispozici. Ta poskočina tady, už se nám to oběma delší dobu totálně zajídá a spíš to přežíváme kvůli jiným pozitivům než že by nás to ještě pořád bavilo. Já jsem čím dál tím vyřízenější z toho, že místo abychom měli míň práce, se to spíš ještě kupí (Victoria si nás teď velmi často zve nejen na pohodový úklid officu, ale i na totálně nepohodový úklid jejího nechutně zapraseného domu, a teď se k tomu ještě přidala Clare, která bydlí ve stejném domě a najednou si všimla, že by taky potřebovala vyluxnout…), volná odpoledne máme jen sporadicky a kolikrát člověk nemá žádný večer. Přijde zvenku, nažere se, uklidí po sobě a jde spát – a to uklízení mě na tom štve nejvíc. Nemůžu tu prostě nikdy nechat bordel, protože nevím, kdy sem kdo přijde a uvidí to tu. I kdyby to byl jenom Nigel, stejně by to prostě bylo špatně a prokristapána, jak já se těšim, až zase budu aspoň na chvíli doma, ve svym vlastnim pokoji, kde si můžu kurva mít věci přesně tam, kam jsem je hodila. Nejsem bordelář, ale obávám se, že soužití s Ashleigh ve mně zanechalo hluboké rýhy a hodně potlačeného stresu z nemožnosti cokoli kdekoli nechat ležet. V tom se prostě nedá žít, tyjo, dyť z toho by hráblo i úplně normálnímu člověku, co mám pak řikat já.

Myslím, že být au-pair je ideálka tak na toho půl roku, rok. Pak už je to prostě den ode dne těžší a těžší a jde jen o to, najít si v tom dost pozitiv na to, aby to vůbec dávalo smysl, a ujistit se, že ne to neni všechno k ničemu. Kdybych věděla, že mi v Čechách bude líp, zdrhala bych tam už příští měsíc (ostatně mě teď začalo dost mrzet, že jsme si ten týdenní výlet nenaplánovali), ale já holt vim, že tam nijak zvlášť božsky neni a že po tom tejdnu dvou už tam člověk nemá do čeho píchnout. Práce? Na hovno. Lidi? Boží, ale to tě neuživí. Akce a místa? Sen. Ale z čeho to budeš platit, tyvole, z podpory? A bydlet u rodičů se taky dá jen dokud je člověk single. A tak uvažujeme o Austrálii a o Americe a o Novém Zélandu a všechno vypadá přibližně stejně reálně i nereálně. Ale to mě taky baví, to vědomí, že sice nevíš, ale že máš tyvole tolik možností. My můžem všechno, teď jen se toho nebát.

Ale jako jo. Těšim se na chvilku domu, po tom létě, pokud to teda nevyjde mezi, což asi nevyjde (i když zase proč ne, jen to naplánovat, viď). Na rodinu, domácí stravu a místo, kde mě lidi (snad už konečně :D) berou vážně a chápou, že mám svůj život a svoje postupy. Kde jsem rovnocennej člověk. A kde nebudu aspoň na chvilku mít za prdelí bláznivou Angličanku, co potřebuje už postý v tomhle týdnu převlíct postele, umejt koupelny, naleštit linky, vyluxovat, vytřít a vyžehlit.