Tak takhle teda ne.

Jak jsem se tuhle těšila z toho, jak se Praha vylepšuje s možnostmi nakupování jídla, zdá se, že se to bude týkat opravdu jenom jídla.

Znám lidi, co se všem náznakům o zelenější trávě v zahraničí tvrdě vysmívají, mají za to, že to jsou jen trapné fámy trapných lidí, a že doma je nejlíp. No budiž, já to budu s chutí brát těm, kteří si to nechat vzít chtějí, a ten zbytek ať si to nechá, good for them. Ale já mám prostě zkušenosti jiné.

Dneska jsem třeba zlanařila maminku, že mi půjde „za svědka“ při nákup nějakého toho zimního oblečení. Přiznávám, jsem krutě nevybavená, a na to, že mám už jen dva týdny do odjezdu (ani ne), jsem docela „v pohodě“ (no dobře, v noci nemůžu spát, ale jinak nejspíš působím dojmem člověka, kterého to nevzrušuje). Tak jsem si dneska dala za cíl, že s tím pohnu. Samozřejmě jsem nepředpokládala, že se vybavím vším, co je zapotřebí, ale taky jsem neměla obavy o to, že bych z Palladia odešla s prázdnýma rukama, neboť nějaký research už jsem si dělala a s panem M. jsme taky už pár sportovních krámů obrazili. Tak mi tam přece někdo poradí a alespoň něco teda koupím.

Seznam byl asi takovýhle:

• bunda – kvalitní, do velké zimy, vrstevnatá (tedy prostě termo), ale zároveň žádný prošívaný michelin, chci něco pěkného, takové ty fešné lyžařské/snowboarďácké bundičky, co s nima vždycky ty největší diliny dělaly největší parádu a nám, sportovně nezdatným a nezkušeným, nezbylo než jim to krásné oblečení závidět. Oželela bych, že nebude až tak superteplá, ostatně se hodlám vybavit i dalšími vrstvami, ale hlavně ať to taky nějak vypadá, když už do toho budu vrážet tisíce, s čímž jsem počítala. Jednu teplou bundu navíc mám, a je podle mě velice kvalitní, takže něco jiného bych kupovala jedině za předpokladu, že by to mělo stejnou funkci, ale bylo to hezčí a lehčí.
• termoprádlo – s tím jsem spíš dneska nepočítala, ale samozřejmě jsem vyrážela i s tím, že jdu lovit další informace a další názory. Jsem už víceméně rozhodnutá pro nějaké středně teplé merino, ale pořád bojuju s tím kousáním, a co jsem se od kamaráda dozvěděla, že mám mít ta termotrika dvě, nasadilo mi to ještě dalšího brouka, neb to mi v těch předchozích krámech neříkali. Potřebovala jsem prostě poradit.
• termoponožky – co nejtenčí ponožka, co nejodolnější vůči mrazu, jednoduše. Zas o tom nic nevím, jen letmo jsem vygooglila ponožky goretexové, kde někdo psal, že jsou vůči mrazu extrémně odolné, a samozřejmě jsou i nepromokavé. Jak moc je to dobrý nápad na nohu, která se může potit, nevím, ale zase jsem čekala nějakou radu od prodavačů.
• kufr – můj dosavadní cestu z Tresca nepřežil, respektive upadaly mu všechny úchyty, kolečka atd., takže z něj zbyl vážně jen ten kufr a není ho za co vzít ani na čem vést, což není praktické. Ten druhý, těžký skořepinový, prostě nejsem schopná vzít na milost, budu šetřit každý gram, a i když se prý dělají plasťáky lehčí než látkové, tenhle mezi ně určitě nepatří.
• čepice – další věc, s kterou jsem dnes tak moc nepočítala, ale kdyby se zadařilo, nezlobila bych se
• batoh – totéž, ale vážně jen kdyby náhodou. Až si budu kupovat ten, chci od stejné značky, co mám ten starý, protože ten přežil neskutečné věci.
• boty – problém je, že nevím, co chci, nebo spíš co potřebuju. Jedu pryč jen na tři měsíce, a to mi věřte, že znovu do takové zimy vyrážet nehodlám, maximálně ještě jednou. Není to můj šálek kávy. Takže pro boty vlastně platí stejné pitomé dilema jako pro bundu – nechci si kupovat něco superkrutě teplého, protože si myslím, že to po návratu moc využívat nebudu, spíše vůbec. Ale mám dejme tomu představu nějakých teplejších pohorek (mohou být i nepromokavé), kde zbytek dohoním těmi termoponožkami a aluminiovou vložkou.

Jenže asi jsem byla namlsaná z malých obchodů v okolí bydliště, kde se mi při našem minulém brouzdání věnovali docela jiným způsobem, radili mi lidi, kteří jsou sami sportovci a mají zkušenosti s tím, jaký materiál dělá co (což je ale tak nějak přesně ten druh lidí, co by v těch krámech měli dělat, ne?), a chápali moje dotazy. Chápali taky to, že tomu vůbec nerozumím, a přistupovali ke mně v podstatě jako by měli mladšího sourozence, který by potřeboval v kostce vysvětlit, co a jak.

Jenže.

1) V kufrech mi paní velice ochotně nabízela, co jí přišlo pod ruku, přesně podle rozměrů, které mám stanovené, jenže kufry stály kolem čtyř tisíc a kolečka měly tak vytrčená, že jsem prostě nemohla věřit tomu, že by tak dlouhou cestu s přesedáním vydržela. A když tomu nemůžu věřit, tak do toho ty prachy nevrazím. Paní mi nabízela i lehký skořepiňák, ten měl kolečka lepší, ale u těch látkových že se u jejich značky dělají jen takováhle kolečka a že já mám na mysli asi dvojkolák, ten je má zasazená, kdežto ty jejich čtyřkolky jsou prostě takovéhle. I poděkovala jsem a odešla s prázdnou. Když mám tak omezený rozměrový budget, nebudu si pět centimetrů délky ukrádat nesmyslně udělanými kolečky, to se na mě nezlobte, a Samsonite ať se jde s takovou nabídkou vycpat.

2) Když jsem vlezla do Sportissima a tázala se na ponožky s tím, že jsem četla o těch goretexových a že nevím, jestli je to vhodné, starší paní mi řekla, že mě může odkázat na „ten icebreaker“, že ty jsou támhle vzadu, jak je ta oranžová figurína. No dobře, došla jsem k figuríně a tam skutečny ty icebreakery byly, jenže jich tam bylo x na stojanu a nikde žádné info a už vůbec srovnání. Z etiket jsem tak nějak vyčetla, že jsou merinové, ale já se chtěla zeptat na ten goretex, žejo.

Tak jsem se rozhlížela a vidím akorát týpka se shozenýma džínama až pod prdel a velkou kšiltovkou, jak se žvejkou v tlamě doplňuje ramínka s tričky a potřásá si hlavou do rytmu hudby, linoucí se z repráků. Tak s tím fakt nemám chuť se bavit. Na druhé straně se ke mně s deskami v ruce přibližuje mladá slečna, která působí (snad je to těmi deskami), že by něco málo vědět snad i mohla. Tak se jí ptám a ona se na mě dívá vyloženě vyděšeně a pořád se jen poohlíží po stojanu s ponožkami. Teprve když řeknu, že mě kolegyně odkázala na ty icebreakery, slečně se významně uleví a začne mi je horlivě doporučovat, jako že to nejvíc lidi kupujou. No, to není překvapení, vzhledem k tomu, že zjevně nic jiného než to nemají. Takže slečně poděkuju a znechuceně odcházím. Vidím sice, že mají na stojanech plno všelijakého termoprádla, a to i tedy triček, podvlíkaček a podobně, a ještě k tomu ve slevách. Jenže já se v tom prostě nevyznám.

3) A tak jsem se s velkou nadějí vrhla na The North Face, do nějž jsem vkládala naděje ohledně té bundy. Jenže už od prvního pohledu mě zklamala velikost prodejny, podle níž se dalo soudit, že tady ten výběr asi tak velký nebude. No ale mají ty internety, žejo, a určitě vědí, co mají jako firma za možnosti, i když to zrovna není v téhle jedné prodejně. Vždyť je to taková profláklá značka a znám kolik lidí, co právě od nich ty bundy mají, přesně ty krásné lyžařské, barevné, skvěle padnoucí.

Jenže. Ačkoli jedna ze dvou slečen, co krámek vedly, byla rozhodně ze všech dnešních prodejců nejpříjemnější a nejznalejší, po vyslechnutí mých požadavků mi začala nabízet dlouhou černou péřovou parku s kapucou s kožešinovým límcem, která byla tak hnusná, že víc už se to od mých představ lišit nemohlo. Já to beru, asi je to fakt teplé. Ale neříkejte mi, že nemáte i jiné teplé věci, vždyť jste doprdele North Face! Zálibně jsem pokukovala po jedné celkem hezké bundě, byť růžové, ale tu mi slečna vymluvila, že by se mi pod ní nevešly všechny ty další vrstvy, které potřebuju, a stála si za tím, že bych měla mít lehkou péřovou bundičku (michelinku, ale tedy lehoučkou), a na to tedy ještě jednu bundu nepromokavou. Že prý nic nehřeje jako to peří, a naspod že ona nosí jedině merino, a to že doporučuje i jako ty ponožky. Když jsem se ptala na ty goretexové, říkala něco jako že to asi ne, nebo že o tom neví, ale že to merino je fantastické. Ok tedy. Oni je ovšem zřejmě neměli, neb jsem je nikde neviděla a ona mi je nenabídla. A když jsem se ptala, jak to vidí ona s tím, že bych měla mít vlastně podle toho kamaráda jedno tenčí třeba moirové tričko, a na to silnější merinové, tak mi řekla, že určitě ať mám třeba tři merinová trička, že toho nikdy není dost. Trochu se mi tedy vyvalily oči, někdo si asi myslí, že ty peníze tisknu, ale dobře, beru radu, alespoň o tom něco ví, a co já vím, vrstvit je rozhodně dobrý nápad.

Z posledních sil jsem si tedy vyzkoušela v podstatě poslední možnost, kterou mi nabízela (že by měla jejich firma i jiný sortiment, o tom nepadlo náznaku, všechno se točilo okolo toho, že tady prostě máme tyhle čtyři věci a tím to hasne), tedy jednu lyžařskou bundu, která alespoň trochu připomínala to, co bych si chtěla koupit. Jenže mě až tak nezaujala, kapuca byla naprosto nemožně velká, vpředu vyztužená a ten kšilt celý nakřivo zmuchlaný, a i po slevě stála asi sedm tisíc. Tak jsem poděkovala za rady a čau. Za tohle ty prachy prostě nedám a je to zklamání, od NF jsem čekala fakt mnohem víc.

4) V obuvi jsem dopadla stejně. Tam se mi sice nabídl statný vousatý mladý chlap, který vypadal, že by něco o pohorkách mohl vědět, ale i tady zdání klamalo a vyklubal se z něj – jak říká máma – podavač. Když jsem mu lidsky vysvětlila svoje dilema, nabídl mi to jediné, co měl přímo před očima a co bylo ve slevě, tedy nějaké kotníčkové pohorky, na které jsem se ale už sama koukala, takže toho asi spíš využil než že by cokoli věděl sám od sebe. Jediný náznak odbornosti projevil v tom, že mi k jedněm jiným botám, na které jsem koukala, řekl, že ty jsou spíš na koukání než na faktické chození v nich po kamení, a nabídl mi místo toho ty druhé.

Takže jsem se jala zkoušet, přinesl mi podle mého přání dvě velikosti, boty byly nesmírně pohodlné a zdály se i bytelné, ale viklal se mi v nich kotník, pohorky si představuju jako něco, co ten kotník drží, tedy by asi měly být vyšší. Pán se na mě díval čím dál tím nešťastněji, ale pomalu a nejistě ukázal na nějaké jiné boty, že „pak tedy bychom mohli zkusit tyhle“, ale to byla úplně jiná bota, hnusná a ještě k tomu pánská ve velikosti něco přes 40. K tomu nějak neměla co říct a začala jsem chápat, že ani tady neuspěju. Chci toho tak moc, vlézt do krámu se značkovýma botama a chtít pořádnou botu? Říct si o pevné boty, které nemají být úplně letní, ale nemusí být ani s kožichem, protože si na to koupím speciální ponožky, a navíc je chci využívat i po návratu ze zimního království? Pánovi jsem tedy poděkovala a vrátila ty dva páry, a jemu se znatelně ulevilo. Pochopil asi, že já jsem pochopila a že už se ho na nic ptát nebudu. Když jsme s mámou odcházely, do čtvrtice s prázdnýma rukama, usmíval se.

Po tadytom všem už jsem měla celkem po náladě Už mi to bylo jedno. V Palladiu, uznala jsem, prostě dneska nenakoupím, a tak jsme se jen s mámou šly uklidnit čumnutím do Tchiba (kde to božsky voní kávou, ovšem mámin vysněný zpěňovač mléka už neměli) a do Albi, a pak se šlo přes Příkopy domů, přičemž jsem se ještě stavila zanést jeden formulářík do pojišťovny (a donasrat se jejich pitomými novými pravidly) a pak na Václaváku do Tigera, neboť jsem ho chtěla mámě ukázat (a hudba tam řvala tak příšerně, že jsme se i v poloprázdném krámu skoro neslyšely a i já měla chuť jim ten reprák shodit cihlou). V Tigeru jsem koupila jednu gumu (snad bude gumovat) a mikrovláknový nákrčník, který bude asi lepší než ten můj bavlněný nebo co to je, a pak jsem odtamtud velice rychle padala, protože tam se vážení fakt nedalo být. A to Tiger miluju, však jsem na něj zrovna minule pěla chválu!

Pak jsem si nakonec vzpomněla, že ještě na Příkopech byl další krámek s kufry, kam jsem plánovala zajít, kdyby nic. A ukázalo se, že tam byly vlastně hned dva vedle sebe. V prvním měli kufry takové, že jeden rozměr byl moc velký a jeden zbytečně malý na to, co mám mít za rozměry, nic mezi, takže zase nic. A v druhém jsem zažila další sodomu.

Tam byly hned u dveří totiž kufry zlevněné, ohrabané, s ošoupanými kolečky a leckterým i trčely různé nitky, no prostě už měly něco málo za sebou. Kolečka byla ale paradoxně mnohem důvěryhodnější než u všech Samsonitů (i ty tam přitom měli), a hlavně zasazená do kufru, takže neubírala skoro žádné centimetry, a byla jen dvě, tedy to, co jsem chtěla. Suck it, Samsonite. Kufr sám působil papírově, a přitom stál po té slevě 1500,-, což není nejmíň, ale tak nějak s touhle cenovou relací jsem počítala a aspoň je to lehoučké, což taky potřebuju, protože mám holt limity a musím šetřit každý gram.

Paní v krámě, pokud se jim vůbec dá říkat tak slušně, se se mnou všechny bavily na půl huby, všechny byly děsně zanezprázdněné, ale čím, na to jsem nepřišla, a na dotazy ohledně kufru odpovídaly asi jako bych se báby v sámošce ptala, jestli jsou ty tmavé rohlíky prosímvás čerstvé a jestli je v nich lněné semínko nebo sezam, protože na ten seznam já jsem alergická, víte?, a ona tam měla obrovskou frontu, a to jsem se ptala jen na záruku, rozměry (půjčily mi metr, ale zase jako vole změř si to sama, na těch kufrech to psané prostě není) a na to, jestli nemají ještě nějaké jiné, míň jeté. Přece jenom 1500,- taky neni stovka, žejo. Ale samozřejmě mi bylo rázně odpovězeno, že jen to, co je na krámě. Takže jsem zavolala panu M., tedy příteli na telefonu, a po krátké úvaze jsem kufr tedy vzala. Když to nepřežije, tak to nepřežije, ale snad to zvládne alespoň tam a zpátky. Nebo to nepřežiju já.

U pokladny jsem se ještě přeptala, co mám případně použít jako záruční doklad, a pani-baba mi při markování odfrkla, že účtenka, což je prosimvás takovej malilinkatej lísteček a já si ho budu muset asi někam zlatě zarámovat, abych ho omylem nevyhodila, protože ten vážně nevypadá jako že by měl takovou důležitou funkci. Nicméně záruka je prý na dva roky, tak aspoň že tak. Těch 1500,- si ode mě pani vzala tak netrpělivě a bodře (pět vteřin jsem to z té peněženky lovila a teprve tehdy se na mě podívala, a fronta za mnou fakt nebyla), že jsem se zase nemohla zbavit dojmu, že si kupuju půlku chleba a ne kufr, a pak už se zase horlivě bavily s kolegyní o reklamační knize, a to prosím bez jakéhokoli přechodu v mluvě, takže jsem se chvíli domnívala, že se ještě baví se mnou. Ale samozřejmě nebavila, a kdych jim já oběma důrazně neřekla „Nashledanou“, tak by si ani nevšimly, že právě něco prodaly a zákazník odchází. I tak ani nevzhlédly.

A aby toho nebylo málo, šly jsme pak s mámou nakoupit na Národní do Billy, a to byl prosím ale už úplnej vrchol, to jste neviděli. Celou dobu, co nám slečna markovala zboží, nezavřela klapačku a žvanila s kolegyní. Jakmile domarkovala, nestalo se kupodivu nic, žvanila dál, dívala se tedy do strany, a my tam s mámou s penězma v ruce stály jako dvě paka a čekaly, až teda dožvaní a něco řekne. Neřekla ani slovo (tedy nám), ale na obrazovce jsme viděly cenu, takže máma využila nestřežené vteřiny, kdy se na ní slečna, stále zapálená do svého hovoru (který se práce opravdu netýkal), alespoň podívala, a položila na pult bankovku. Slečna po ní vypálila kanonické „MENŠÍ NEMÁTE?“, které snad musí mít naučené a používat ho neustále, neboť mi neříkejte, že ve dvě hodiny odpoledne nemají v tak vytížené pobočce, plné lidí, nazpátek na dvoulitr při placení cca 500 korun. Máma se nedala, že nemá, ježto fakt neměla, a tak slečna beze slova vrátila, nerozloučila se a dál bez uzardění a bez nadechnutí žvanila se sousedkou, čekaje na dalšího otrapu, co jí snad bude chtít propánajána zaplatit nebo co! No tak doháje nevykopli byste to? Já mít takovou dilinu pod sebou, tak letí na vteřinu, žádná hodina.

Možná už jste ode mě slyšeli historky o tom, jak se na nás v Anglii všude všichni smějou, jak jsou i v Londýně lidi veskrze milí (pokud nejdete vyloženě do toho největšího Primarku a podobných laciných gigantů, tam se s váma taky mazlit nebudou), a i když někdo milej neni, tak aspoň ví, o čem mluví, a řekne vám, co potřebujete vědět, možná jste to neslyšeli. Vězte každopádně, že nic z toho, co se mi stalo dneska během jediného dopoledne, jsem v Anglii neviděla, a to, že jsem si zvykla na milé prodavačky z marketů a jejich cukrování se mnou a rozverné závidění mých jaffa cakeů nebo jiných zlevněných vychytávek (na které se musí potom podívat, to si ani nevšimly, že to je ve slevě, a přitom to je nejlepší, žejo? Já bych se po tom užrala!), snad ještě neznamená, že jsem tak divná, když očekávám alespoň minimální znalost produktů firmy, u které pracuju, nebo přinejmenším vhodně slušný přístup k zákazníkovi! Tohleto je prostě hnus, velebnosti, já nejsem žádná panička a neočekávám, že mě všude budou uctívat kávou a domácím croissantem, jednou je to velkoměsto a já jsem zdejší, ale tohle? To je moc a znovu mi to potvrdilo, že všechny ty stereotypy, co se o nás za hranicemi šíří, jsou bohužel naprostá pravda. Všude najdeš výjimky, ale zvlášť v tom centru by se lidi měli mnohem víc přetrhnout, aby byl zákazník alespoň trochu pán, nebo abychom se aspoň tvářili, že nás jeho přítomnost zajímá. Jak chceme jinak konkurovat zahraničí? Jak si chceme hrát na skvělou turistickou destinaci? Vždyť je to jako si hrát na pětihvězdičkovej hotel a mít posraný matrace a vomlácený nádobí O.o

A kde to prosimvás jsme, když jedinej krám, kde se ke mně za celej den normálně a slušně chovali, kde měli solidní sortiment a věděli, co mi nabízej, bylo KFC? 

Přidejme si k tomu včerejší titulek, co se ke mně náhodou dostal na FB, o tom, že Babiš hodlá protlačit registr soukromých účtů, tedy aby se vědělo, kde má kdo účet (původní verze návrhu si vyžadovala i přístup k informaci, kde přesně máte kolik peněz), a vychází mi z té rovnice jediný možný závěr:

Milí, drazí, nabušte si ČR někam. Nakupovat tu je utrpení.

A do centra už budu chodit jedině do Lushe.

Jedinou milou výjimkou mi byla ta super a znalá omladina v Hudy Sportu na Slezské. Tam mají fakt skvělou partu, co ví, o čem mluví, a hlavně je fakt skvělá. Přála bych jim, aby se to odrazilo i na jejich platech, protože v porovnání s tím, co jsem zažila dneska všude jinde, si zasloužej minimálně dvojnásobek. A taky si buďte jistí, že minimálně pro to termoprádlo půjdu nakonec tam.