Co mě čeká a nemine (a co snad mine)

Až vám zase někdy budu tvrdit, že neplánuju, neposlouchejte mě. Alespoň ne letos 🙂

To se mi to totiž nějak nasbíralo, a jak jsem si nejprve myslela, že nebudu mít celé léto pomalu do čeho píchnout, začínám si říkat, že se nezastavím.

Schválně, jestli se mi do toho nakonec podaří zakomponovat i dostatek odpočívání, což byl vlastně první a hlavní plán…

Do odjezdu

Zbývají dva týdny a kousek. Je to šílené, nechápu to. A nemůžu se dočkat. Než k tomu ale dojde, ještě je třeba zařídit spoustu věcí (viz níže), takže to bohužel nemůžu očekávat moc v klidu a pohodě. A taky tu ještě nejsme úplně hotoví se všemi možnostmi – ono se tu toho zase tolik dělat nedá, ale například nám byla nabídnuta vyjížďka na loď a taky musíme trénovat na túru (opět viz níže). Včera jsme si dali pro začátek 11 kilometrů procházky, což jsme zvládli v pohodě za míň než tři hodiny. Bolavé kyčle člověk zvládne a navíc na našem hiku by nás neměly čekat žádné kopce narozdíl od včerejška, horší to ale je s puchýři, kterých jsem včera nasbírala dost na to, aby mi to znepříjemnilo cílovou rovinku. Na druhou stranu jsem šla pouze v tenkých ponožkách, což na hiku rozhodně neplánuju. Ale je třeba vyzkoušet různé varianty obutí a oblečení, abych věděla, v čem vydržím bez puchýřů nejdýl.

Odlet z Dutch Harbor – 4. května

Myslím si, že mi to tu chybět nebude. Poznali jsme pár lidí, s nimiž bych si dokázala představit trávit víc času, a určitě mi bude chybět to ticho a soukromí v naší chatičce, ale myslím, že to tu nemělo tolik času přirůst mi k srdci, aby to bylo zlé stýskání. Co mi učarovalo? Hlavně blízkost lišek a orlů. Lišek by mohlo být víc a přála bych si nějaké bližší setkání, ale to by s sebou člověk musel pořád nosit nějaké maso, aby je nalákal.

Ticho je v chatičce někdy až zlověstné, v tu chvíli ho ovšem hlučně ničí hukot a bzučení mrazáku. A vzhledem k tomu, jak často nám s celým domkem lomcuje vichřice a jaké zvuky to přitom vydává, máte v takových tichých mezerách neklidný pocit, že ho každou vteřinou musí přerušit něco divokého.

Z podobného důvodu jsem si vypěstovala tik, že se od stolu (kde mám většinou notes) neustále dívám z okna na naše schody. Pořád čekám, že někdo přijde, což přitom není moc pravděpodobné, nebo že se objeví kocour, jehož přítomnost mě přitom ale zdaleka nenaplňuje tak jako tomu bylo u jiných „našich“ koček.

Magic Bus Trip

Okolo tohohle podniku se pořád vznáší oblak nejistoty, takže co k tomu říct. Snad jen že toužebně odpočítávám dny do chvíle, kdy bude konečně rozhodnuto. Moment katarze přijde buď tehdy, kdy pan M. rozhodne, že nejdeme, a nebo až budu stát s těžkým báglem na počátku stezky. Jinudy cesta nevede a do té doby klid mít nebudu.

Cesta domů

Ještě před samotným velkým letem z Anchorage domů by nás ideálně mělo čekat pár dní v Microtelu, kde jsme přespávali i na cestě sem. Pokud to bude po túře, bude to naše příležitost k zotavení se před cestou domů. Pokud túra nebude, nu, tak to budou takové malé prázdniny a šance trochu líp prozkoumat Downtown. Jak je to s autobusy, už víme, a já bych se hrozně ráda vrátila na několik míst – do obchoďáku pro jednu velice lákavou voňavku a pro nové sandály, k autobusovému nádraží na božskou americkou pizzu, která mi zoufale připomíná tu od My Little Caesar a jíž si tudíž budu muset dát alespoň půl tuny, abych dohnala absťák, co jím trpím od zkrachování pobočky MLC na Národní Třídě.

Samotná cesta zase bude náročná, ale snad o něco míň. Neměli bychom už tak bojovat s imigračním (zatím jsem se ovšem moc nepídila, jak je to v tomto směru s cestou domů), nebudeme honit simkarty a podobné nesmysly, měli bychom se čistě jen vézt a to bude krása. Už se těším na všechna ta jídla na dlouhém letu a taky si tentokrát rozhodně sedám do uličky!

Pořád se na netu pídím po nějaké pěkné malé kabelčičce/taštičce místo té mé ne zrovna hezké od Googlu. Ale když už najdu něco pěkného, tak je to buď nesmyslně drahé, nebo je to kožené. Steampunkové veganské shoulderbagy nějak nefrčí.

Doma

Víza vyprší 15. května a to bude tedy i taková pomyslná tečka za naším aljašským dobrodružstvím. Hned po návratu mě zase čeká plná náruč domácích zážitků, na něž se nezřízeně těším.

Rodina a kočky. Za babičkou budu muset na chatu, ostatní dostanu naservírované na podnose hned po dojezdu domů, což je výhoda toho, bydlet u rodičů. S bráchou, až se staví, si tradičně řekneme suché čau a to bude tak nějak ono 😀 Česká jídla, nákup, protože v lednici zase nic normálního (tedy zdravého) nebude. Houmr a jeho epický smažák za stovku. Noví Avengeři  v kině a snad i další filmy.

Byrokratické kolečko – jen zatím nevím, jak to udělám s pracákem a zda-li se vůbec budu přihlašovat. Celé léto budu doma, hledáním nesmyslné práce v Čechách si ho kazit nehodlám, tak nevím, co bych jim každý měsíc na té schůzce říkala.

Čeká mě tak trochu brigáda, dostala jsem překladatelský úkol, na jehož vykonávání se celkem těším, ale zatím se k tomu nemůžu dostat. Tak to bude muset počkat na doma.

Prague Submarine – říkají si první skutečně steampunkový restaurant v Čechách a mám je za rohem, takže se na ně neuvěřitelně třepu 🙂

Skrz Facebook mě určitě čekají nějaké festivaly a akce, o nichž teď ani moc nevím – to budu řešit za pochodu, jak mě bude FB upozorňovat 😀 Třeba 21. května Prague Rooftop Festival.

Rozhodně si nenechám ujít první ani poslední příležitost zajít zase na četné fireshow od Triba a provětrat djembíčko.

Během května a června mě čeká výroba kostýmu a vůbec připravování se na Junktown, kam se mi minulý pátek nějakým zázrakem podařilo koupit lístek! Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem… jinak řečeno na truc pomalému aljašskému internetu a chcípajícímu počítači a po nervama probdělé noci, clickfest dobyt, takže se můžu konečně začít opravdu těšit a chystat. Z příprav, doufám, občas hodím nějakou zmínku či fotku, ještě nevím, jak to bude probíhat, ale určitě se můžete těšit na report po akci 8) Měla bych se tam potkat i s pár lidmi, které jsem léta neviděla, díky čemuž se těším ještě o level víc, ovšem na druhou stranu pojedu bez pana M., což z toho pro mě udělá trošičku challenge jako kráva, protože na festival bez parťáka? Neumím si moc představit. Budu tam samozřejmě mít pár kamarádů, ale těžko říct, nakolik se s nimi budu moct celou dobu družit a nakolik si budu muset vystačit.

Muse – 4. června

Zatím nerozhodnutá záležitost, ale možné to je.

Anglie

Pan M. přišel s nápadem udělat si ještě během června výlet do Anglie a projet si Manchester a okolí, kam jsme nikdy neměli tu příležitost vyrazit. Tak trochu doufám, že by se nám během té doby podařilo zajít na nějaký koncert The Feud, kteří se právě tam vyskytují a že by za nimi fanoušci přijeli z Česka asi nečekají, ale to je zatím jen v rámci nápadů.

Tenhle trip bude navíc důležitý i kvůli oběhání pár úředních věcí, které by se nám z domova asi nepodařilo vyřešit. Mám trochu obavy, třeba jestli nám v bance prodlouží karty, když už tam nemáme bydliště, ale to taky teprve všechno budu řešit a studovat.

Jako takový velice chvilkový nápad mě na chvilku zaujala myšlenka naplánovat výlet okolo 20. června, tedy tak, abychom si mohli podruhé zajet na Stonehenge summer solstice, ale abych pravdu řekla, tam bych znovu jela asi jen za předpokladu, že bychom s sebou měli ještě nějaké další lidi. Aby to bylo jiné než minule a zábavnější. Samotné pochodování okolo kamenů jen proto, abychom nezmrzli, mě až tak nebavilo, dostat se do centra k něčemu zajímavějšímu bylo nemožné, davy solidní a žádné rituály nebo tak něco, co by tam člověk nejvíc čekal (doteď to nechápu). Takže když si vezmu to zařizování okolo (třeba půjčení si auta) a vůbec vzdálenost lokace, tak jen proto, abych tam jela podruhé a zažila to samé, mi to za to nestojí. Nehledě na to, že bychom pak museli hodně spěchat domů a já nesnáším, když mám akce nahňácané jednu na druhé.

23. – 26. června mě totiž bude čekat ten Junktown

A chci mít klid se na to připravit a jet tam odpočatá. Nehledě na to, že tam možná někteří mí známí pojedou i dřív, a pro mě by tak bylo šikovné se s nimi třeba svézt a tak. Nevím, přemýšlím dopředu. Ale určitě nechci doletět domů z výletování v Anglii a hned na druhý den frčet na Junk.

25. – 26. června – Metronome Festival?

Spíš asi ne. Vidět Walk off the Earth naživo by se mi líbilo, ale cena je podle mě nepřiměřené vysoká, nic moc jiného z lineupu mě až tak nezajímá a krom toho se obávám, že by hráli víc svou tvorbu než covery, a překvapivě, tou mě prostě nezaujali.

A pak už tu bude léto…

Jako divá se těším na chalupu. Mějte si mě za blázna, ale mně hrabání čerstvě posečené trávy přijde jako nejlepší cvičení, zvlášť když u toho na vás krásně svítí sluníčko a vy se opálíte. A ještě je to taková rodinná záležitost, čímž je to pro mě obzvlášť důležité.

3. – 5. července: Rock For People

Naposledy jsme tam oba s panem M. byli při legendárním ročníku 2012, kdy festival postihly obrovské bouřky, lítaly ploty, zábrany i stany, několik headlinerů koncert vůbec nemohlo odehrát a my jsme se vlastně ještě ani tak moc neznali, takže jsme tam ani nebyli spolu 🙂 Od té doby nám ta festivalová atmosféra oběma dost chybí, hlavně proto, že přes léto vždycky cestujeme, ale tento rok jsme si řekli, že už toho máme dost a je na čase zamíchat karty, takže letošní ročník si v žádném  případě nemůžeme nechat uniknout. Massive Attack and Skillet, see ya soon!

Voda. Držím tomu všechny palce, zatím těžko říct, jak to vidí parta, ale to si pište, že vynaložím veškeré úsilí na to, aby se letos jelo. Mimo jiné i proto, že pan M. ještě nikdy na vodě nebyl, a já myslím, že to je něco naprosto zásadního, co bychom spolu měli zažít. Jet spolu do Ameriky nebo na Zéland není zdaleka tak důležité jako strávit několik dní na jedné lodi, pod stanem a u táboráku 🙂

Potenciální blogerský sraz

Další akce, která je zatím ve fázi nápadů a zjišťování zájmu, ale podle facebooku to vypadá slibně. Nejprve jsem si myslela, že se sejdeme čistě v rámci Klubu Snílků, ale pár dní nato, co jsem s tím přišla, se vytasila s podobným nápadem Temnářka. Díky čemuž si můžu být celkem jistá, že se to skutečně odehraje, ale otázka je, kdy, a jestli mi do toho nevleze některý jiný z četných plánů. Na blogerském srazu jsem prakticky nikdy nebyla (staré chatové srazy tak nepočítám) a za poslední roky jsem nasbírala nemálo zajímavých virtuálních známostí, které bych ráda přece jen i přes všechny sociální fóbie převedla do reálného života alespoň pro jeden den, takže přijít o tu šanci by mě hodně mrzelo.

Řidičák

Mám to jako svůj dlouhodobý cíl, ale zatím to ještě nikdy nevypadalo reálně, zatím jsem o tom nikdy tak nepřemýšlela. K věcem podobné důležitosti se obvykle odhodlávám roky, takže netuším, jak to dopadne a jestli se k tomu přiměju/jestli si na to najdu čas letos.

Jiné zábavy

Těším se zase na ty možnosti velkoměsta a na blízkost kamarádů. Ráda bych zašla na jógu na Vyšehradě, těším se na to, jak se zase s koloběžkou připojím k bruslícím kamarádům, chybí mi kavárny a fast foody (no co, nechte mě bejt), chybí mi Iceland, Quorn a další nakupovací možnosti. Těším se taky na brousení po Fleru, objednávání a zkoušení domácích veganských šamponů, deodorantů atd., určitě si nenechám ujít nějaké clothes-swapy, budou-li, a taky upřímně doufám (i když zároveň bohužel už ani moc nedoufám), že se bude u nás doma konečně předělávat kuchyň.

Samozřejmě mě čeká i spousta dalších radůstek, ale to nemá smysl vypisovat. Jen pro příklad ale – hrozně se zas těším do Ikey na kafe a kuličky 😀

Doktoři

Jsou věci, které jsem dlouho odkládala, a možná by bylo vhodné se jim konečně postavit a mít to z krku… kromě zubaře bych se ráda poradila taky o těch mých častých angínách, budu se muset odhodlat k dámskému vyšetření a nejspíš se najde i pár dalších drobností.

Bali?

Zatím velká neznámá. Než mi ale pan M. odfrčí na rok do Ameriky, napadlo nás využít toho, že máme na Bali tak trochu kontakt, a navštívit Anie Songe v jejím vlastním ráji, který se tam s přítelem jali budovat. Nicméně zatím moje komentáře nedostaly odpověď, tak čekám, zda si všimne a zareaguje. Až budu doma, tak se tomu případně samozřejmě budu moct věnovat víc, teď to ještě vůbec neřeším.

A dál? 

S blížícím se podzimem přijde na řadu klíčová otázka. Přes léto se prací vůbec nehodlám zabývat, není důvod, ale pak se zkrátka přiblíží nevyhnutelné a já se budu muset rozhodnout. Zatím si neumím představit, jak to dopadne. A pořád si ponechávám naději, že to bude všechno jinak.

Docela si umím představit – a pohrávám si s tou myšlenkou – že bych se na čas vrátila na Tresco. Ale říkám si, že by se mi tam nechtělo samotné, musela bych tam mít s sebou alespoň nějakou kamarádku. Jistě, lidi tam znám – tým se obměňuje, ale jsou tam i stálice, ale to není totéž a nevím, jestli bych to tam zvládala jen tak sama.

Jiné možnosti? Londýn s Maude, bude-li plánovat návrat. Byla bych celkem blázen, abych se té šance nechytila a nesvezla se. Musela bych ale hodně přemýšlet o tom, co tam vlastně budu dělat. Pořád je to o tom, že mě už nebaví chodit do nových prací sama, bez podpory a přítomnosti pana M.. Spolu zvládneme cokoli, zvlášť mi ale všechno nové připadá zbytečně těžké.

Zůstat doma a najít si na čas práci v ČR? Tomu bych se nebránila pouze v případě, že by mi pod nosem přistála nějaká opravdu lákavá nabídka. Klidná práce, příjemné prostředí, dělání něčeho, co mě baví a co už znám. Neumím si představit, co by to tak mělo být a jak by se mi to mohlo poštěstit, ale samozřejmě se nebráním té možnosti. A abych pravdu řekla, pár takových docela zajímavých nabídek už jsem v minulosti dostala, a odmítla jsem je jen proto, že jsem v té době prostě potřebovala vypadnout. Zůstat na chvilku doma, než se pan M. vrátí a budeme (snad pokračovat v našem cestovním plánu) by mi pak až tak nevadilo, bylo by to nutně spojené s hledáním vlastního bydlení, respektive spolubydlení, což bych na jednu stranu docela ráda zažila (určitě neuškodí chvilku pobýt s někým jiným než s panem M. a rodiče vážně nemyslím) a bylo by to něco nového, takže bych určitě netrpěla pocitem rutiny a zapadání do starých bezútěšných kolejí.

Ráda bych to s tou zemí zkusila znovu, jinak, lépe. Náš život je do velké míry určen tím, kde jsme, a proto si myslím, že bydlet někde o kousek jinde by mělo obrovský dopad.

Jo, letošek a příští rok budou ještě hodně, hodně zajímavé.