Thoughts

Kdybych měla nějak charakterizovat svůj momentální cíl a proč vlastně vůbec cestuju, důvodů mám hned několik, ale jeden z takových zásadních je asi podávání ruky příležitostem.

Protože když budu sedět doma za počítačem, tak se mi přihodí tak maximálně to, že vypadne elektřina, a z takové „životní výzvy“ asi vážně jako člověk nevyrostu…

Než mě vůbec začnete číst a sledovat, musíte pochopit jednu věc – nejsem dobrodruh. Jsem tak trochu pecivál, pohodlný člověk, kočičí povaha, mám ráda to svoje teploučko, klídeček, pohodičku. Umím makat, nejsem líná, ale ve svém volnu to s hyperaktivitou obvykle nepřeháním.

Proto se taky zdráhám řadit se k travel blogerům. Mám pocit, že travel bloger má být někdo, kdo zbožňuje cestování a adrenalin a je tak nějak hr do všeho, což já zase až tak nejsem 😀 Jsem spíš prostě expat. Pro mě není cestování samé cílem, spíš jen vedlejším produktem toho všeho okolo. Prostě chci zažít něco nového, žít někde jinde, poznávat nové lidi, dělat nové práce, vydělávat slušné peníze za to, co dělám (což se mi při nejlepších snahách v ČR nalézt nepodařilo), a při tom všem vidět nový kousek světa, něco ještě neokoukaného. Zažít jiné podnebné podmínky než jaké máme u nás, čichat čistý vzduch a vidět rozmanité rostliny, zvířata, jaká bych u nás potkala nanejvýš v zoo, místa, která znají druzí jen z fotek a já je chci mít přímo před sebou, a ochutnávat cizokrajné pochoutky tam, odkud pocházejí, v jejich původní a opravdové formě. Nic zprostředkovaného. Vždycky jsem si ráda dělala na věci vlastní názor a tak trochu kašlala na to, co o nich říkají druzí, dokud se nepřesvědčím, a možná i o tom to pro mě je.

A nechci jít do hrobu s resumém znějícím jako že „Celý život seděla na prdeli a zhuntovala si zdraví sezením u počítače“ nebo „dvě třetiny života procivěla na televizi„. Je to taková moje rebelie. Něco takového se totiž zdá být přesně tím, k čemu mě moje geny a má povaha předurčily a s tím se odmítám smířit. To odmítání, to bouření se sama sobě, to je naštěstí má další silná charakteristika, což mě v tomto směru zachraňuje.

A pak je hrůza z ustrnutí. Z neuvědomování si přítomnosti, z nedoceňování toho, co mám a co mi bylo dáno. Mám pocit, že když nedělám něco aspoň trochu šíleného, tak nežiju. Ztrácím se v otupělosti a přestávám vnímat. Proto svým způsobem oceňuji jakoukoli příležitost se ze svého vysněného pohodlí vytrhnout a udělat něco jinak, zažít něco nového, následovat svá vnitřní volání. (Ovšem nic se nemá přehánět.)

Protože každý máme v sobě nějaké sny, drobné i větší, které bychom si chtěli splnit, ale u nichž máváme rukou, že to se nám nemůže v životě stát/podařit. To nás nemůže potkat – no, samozřejmě, že ne, když budeme sedět doma za klávesnicí. To je právě to, co pořád dělám – snažím se příležitostem nadeběhnout, snažím se jim stavět do cesty a volat „Hej, vemte mě s sebou! Možná budu přítěž, možná na to nejsem stavěná, ale prosívám, vemte mě s sebou, abych to mohla aspoň zkusit a přijít na to, co v sobě mám. Vemte mě s sebou, abych možná sebe sama překvapila tím, že jsem odolnější a silnější, než jsem si myslela, že zvládnu víc a že si to možná i budu užívat.“

Posouvání vlastních hranic. Samozřejmě, všeho s mírou. Ale já si těch svých pár měsíců doma neužiju, pokud nebudu vědět, že jsou zasloužené. A baví mě se na ně vždycky těšit. Baví mě vrhat se do chvilkového nepohodlí s vědomím, že to přejde a že se zase vrátím do teplého bezpečného domova. Protože kdo tohle jako má? Kdo může říct, že má ten luxus vědět, že bude líp, a dokonce kdy přesně? Jsem vlastně tímhle nekonečně bohatá a i tak mám pocit, že bych si zasloužila nabančit za to, že si to neuvědomuju. Mám pocit, že ať udělám cokoli, není to dostatečný projev vděku, a že bych měla udělat něco obrovského, abych to světu vrátila. Snad proto tíhnu k patosu a někdy možná trapně působícím výlevům, snad proto vkládám tolik energie do všelijakých bojů s větrnými mlýny na různých malých políčkách mně vlastních a blízkých – globálně to možná nic neznamená, ale já vím, že globálnost se přeceňuje. Je to jako v té mé oblíbené buddhistické průpovídce o hvězdicích na pláži. To, že pomůžeš jednomu člověku z tisíce, jedné hvězdici, jednomu zvířeti, globálně možná nic neznamená, ale pro toho jednoho tvora to znamená všechno na světě a o tom to právě je.

Přála bych si být oceňována za něco, o co jsem se zasloužila. Ale lidi spíš hýří obdivem za to, jak jsem odvážná a jak je to super, a jak jsou ty lokace krásné. A mně to tak ani nepřijde. Něco bylo docela pěkné, to je pravda, ale málokde se mi opravdu až tak líbilo, málokde jsem si říkala, jaké mám štěstí, protože tu je tolik krásných zákoutí a scenérií k focení a tolik věcí k objevování. Většinou někam s panem M. dojedeme, v první chvíli jsme celí naměkko, ale brzy je to takové… meh. Vlastně to není už nic tak nového a úžasného. Snad až se dostaneme na ty Maledivy… 😀

A odvaha? Sednout do letadla a odletět na druhý konec světa může nakonec dneska skoro každý, na tom nic moc není. Je to odvaha, když to berete jako svou jedinou možnost v danou chvíli? Je to odvaha, když prostě jen nastudujete všechno možné info, připravíte se, jak nejlíp to jde, a pak jen zatnete zuby a snažíte se nepanikařit?

Řekla bych, že je svým způsobem odvážné vzdát se své rodiny a přátel. Je odvážné a bolestné odjíždět s pocitem, že se mezitím může cokoli stát, a čím dál míříte, tím míň pro vás bude možné se vrátit, kdyby cokoli. Někdy mám pocit, že dávám všanc až moc, že až příliš riskuju a že si to nikdy neodpustím. Jenže zase, nemám v podstatě jinou možnost.

Tohle všechno teď píšu proto, že před sebou mám další bláznivé dilema, přemýšlím o něčem, o čem by mě ani ve snu nenapadlo, že budu muset přemýšlet, a nemůžu to dostat z hlavy. Ta myšlenka a všechno to, co se k ní pojí, mi ve dne stahuje žaludek, v noci mi to kazí spánek, a nevím, jak to nakonec dopadne. Budu to každopádně vědět ještě než dojedu domů. Jenže, když se do toho pustíme, dojedu vůbec domů?

Psala jsem to tedy v naději, že mi to pomůže něco si utřídit. Jestli to bude fungovat, to se teprve uvidí. Nejdřív se to asi musí trochu usadit.

Někdy jsou ty příležitosti, co mě nacházejí, přece jen moc velké. A to je právě ten moment, kdy se ukáže, že na ně vlastně vůbec nejsem připravená. Na některé věci se připravit nejde, ale to, o čem mluvím… no, však uvidíte.