Změny

Se změnou prostředí často snadno přichází změna přístupu. Někdy stačí zpřeházet nábytek – nebo když ho zpřeházejí někde, kam často chodíte. Nevím, jak vás, ale mně vždycky hrozně nakopne, když někdo udělá něco pro to, aby se vymanil z vlastní rutiny. Obvykle se potkávám spíš s lidmi z opačného konce, co si pořád na něco stěžují, a přitom největší změna, kterou za posledních patnáct let udělali, byla ta, že změnili značku toaletního papíru nebo si koupili nové auto – ovšem to jen proto, že to staré kikslo. Takže vidět lidi, co s tím bojují, je příjemná změna.

Když je řeč o změnách – o víkendu se zničehonic udělalo hezky, a navíc i docela teplo. Vyjeli jsme si do neznámých končin a potkali tam psouna.

Pozvolna mi ustal kašel. Mám pocit, jako by to bylo po sto letech, a najednou je kolem mě hrozné ticho. A spím jako špalek. Tedy většinou se uprostřed noci stejně aspoň jednou vzbudím, ale pak zase docela rychle usnu a to je nádhera.

Pan M. konečně našel příležitost vyzkoušet své nové nepromokavé ponožky a projít se v nich vodou. Zdají se být super výdobytkem, takže mi vbrzku asi dorazí taktéž – zatím se ještě čeká, jak to dopadne s hikem.

Týden jsem si užívala spadlého kamene ze srdce, protože to vypadalo, že si nezvládneme půjčit auto a jiná doprava na místo není. Teď to zase vypadá, že to možná dopadne „dobře“, a já z toho moc valnou radost nemám. Pořád si říkám, že to nějak zvládneme. Není tak těžké si na to zařídit těch pár potřebných věcí. A není podle mě ani tak těžké několik dní jít. Ale to, že do poslední chvíle nebudu vědět, co mě přesně čeká, že nikdy nevím, jestli mě nezačnou dřít boty nebo jaké bude počasí… Hlavně bych si už přála vědět, jestli teda jo nebo ne. Protože jestli něco fakt psychicky špatně zvládám, je to nevědět nic.

Přitom se nám podařil ohromný úlovek, který by někdo mohl považovat za znamení, ovšem já žádné v tuhle chvíli nepotřebuju, tak ho za něj nepovažuju. Spíš za zase jednu docela neuvěřitelnou splněnou vesmírnou objednávku 🙂

To jsme takhle jeli na skládku, a já mám už několik týdnů plnou hlavu dilematu nad batohem. Ten můj sice ještě možná leccos přežije, ale přece jenom je děravý, chatrný, a hlavně malý – aby se do něj vešlo jídlo a oblečení na 3+ denní hike, prostě neexistuje. Chci si sice koupit už nějakou dobu nový, ale přibližně ve stejné velikosti a face-to-face, na tohle on-line nakupování nesnáším, to je jak s kalhotama. Prostě si to chci osahat a vyzkoušet. Abych si tedy koupila po netu nějaký větší krosno-bágl, do toho se mi prostě nechtělo, protože co pak s ním? I kdyby byl super, já tak velký batoh nepotřebuju, a domů ho vozit nechci, i kdybych se vešla do kufru (a už jsem zmiňovala, že jsem sem jela tak akorát v limitu, takže nic moc nového odvážet nemůžu). Tohle dilema nemělo dobré řešení, a tak jsem ho prostě nebyla schopná rozlousknout.

No a pak jsme jeli na tu skládku a tam je takový kout, kam lidi dávají věci, co si někdo může vzít. Většinou je tam všelijaký bordel, ale teď tam byly o stěnu opřené dva epesní velké batohy mé oblíbené stříbrné barvy, dost možná voděodolné, rozhodně bytelné, a každopádně zadarmo 🙂 Ihned jsem je tedy hodila na korbu spolu s menší taškou na kameru, která tam taky byla (vrátit to můžem vždycky) a celou cestu domů jsme nemohli pochopit, co jsme to právě měli za štěstí.

Jeff, co nás minulý víkend rozesmával hláškou o tom, že jediné, co se tu dá dělat, je jet na skládku, se málem vzteknul, když to slyšel. „A já tam jel zrovna v sobotu dvakrát!“, rozčiloval se naoko (on je hrozně super), jelikož je sám zkušený lovec pokladů ze skládky a nejen odtamtud. Však nám hned nato vyprávěl, jak si kdysi dávno odvezl tři auta armádních „výslužek“ v podobě spacáků, kempovacího náčiní a kvalitního oblečení z nějaké armádní giveaway. Přitom bych neřekla, že je to křeček, má ale oko a štěstí na shánění hodně dobrých věcí a materiálů, které se ve zdejším prostředí budou dobře hodit, ať už jemu nebo někomu jinému.

Dobrá historka byla i ta, jak si z moře vytáhnul obří kládu, naštípal to – velice pracně a určitě ne za pět minut – na špalíky a pak si odjel domů pro větší auto. Když se vrátil ani ne za 45 minut, dříví bylo pryč 😀 Tak hodil na facebook fotku (po práci si to vyfotil) se zprávou neznámému zlodějovi, že jestli si dotyčný myslí, že to dřevo naštípal pro něj, tak se opravdu plete, a že ho chce zpátky a tady je jeho číslo.

Zloděj se po nějaké chvíli ozval s různými omluvami a výmluvami a dřevo vrátil. Nejlepší na tom ale byla jeho historka o tom, jak s tím dřevem přijel domů. To dřevo bylo samozřejmě naplavené, prolezlé kdovíčím, takže smrdělo jako fekálie a on si tím bezpochyby musel pekelně vyvonět korbu. A pak přijde domů a tam mu žena od počítače (kde viděla tu zprávu) povídá něco jako „Tyvado, dokážeš pochopit toho kreténa, co Jeffovi na pláži ukradl dřevo, co si tam naštípal? No to snad neni možný, co tu máme za svině!“ 😀

Jeff je super.

Podobně rádi máme i jeho bývalou ženu Sharon, která sice není až tak vtipná, zato ale pořádá každou neděli večeře pro přátele, kde se sejde spousta lidí, ona navaří, každý něco přinese a je žranice a zábava. Včera jsem třeba měla celkem nahnáno, když nás přivítala s nabídkou pečeného lososa a polévky z mořských plodů (ani jedno nepozřu, a tak jsem si začala chystat žaludek :D), nakonec ale lidi donesli i spoustu jiných věcí, byly skvělé domácí bagely s tvarohovou pomazánkou, různé saláty, a jako obvykle nakonec slavil úspěch i pan M. se svými domácími čokoládovými raw vegan pralinkami. Jeff si mě přitom dobíral, že kdy nevařím a neřídím, tak co že teda dělám. No, ten barák se sám neuklidí, nádobí samo neumeje a prádlo samo nevypere, asi takhle ti to řeknu 😀 A taky jsem takovej 24/7 neplacenej google translator a spellcheck. Každej má svoje.

Poznali jsme se s několika dalšími lidmi včetně Randyho, u nějž jsme se oba shodli, že teprve až když zmínil svého bývalého přítele, došlo nám, že je vlastně hodně jasnej a že nechápeme, že nás to nenapadlo 😀 Nevím, jak vy, ale já gaye miluju a pořád mám takovej tajnej sen, že budu mít alespoň jednoho ve svém blízkém okolí. A furt mi to nějak uniká.

Nicméně Randyho hlavní důležitost v příběhu nespočívá v orientaci, ale v tom, že je odborník na zdejší dopravu a jeho kamarád dělá průvodce po Stampede Trail, což mě celkem zvedlo ze židle hlavně proto, že při všem předchozím googlení jsem nenarazila na odkazy na moc lidí, kteří by tohle dělali. Ne že bychom tuhle variantu výrazně zvažovali, určitě to bude mastné, ale osobně o tom budu přemýšlet, protože se zdá, že se nám tak jako tak nepodaří sehnat nějaké další lidi, kteří by šli ve stejném termínu jako to plánujeme předběžně my. Jedna velká skupina jde po nás, jedna těsně před námi. Pech. Ale Randy nám alespoň poslouží jako cenný kontakt, co se jiných možností dopravy týče – ukazuje se, že se tam rozhodně dá dostat nějakými busy a taky vlakem, který ale asi není moc spolehlivý a jede tam mnohem dýl. Že by se mi místo 4 hodin v autě nebo 5 v autobuse chtělo strávit 8 ve vlaku…

Krom toho při jakékoli jiné dopravě než vlastní bychom museli řešit další zásadní otázku, a sice kam s věcmi. Původní plán počítá s možností nechání kufrů v zapůjčeném autě na kraji Trailu – ta auta se tam normálně nechávají, takže to by neměl být velký risk. To má mimojiné i tu výhodu, že kdyby cokoli, třeba kdybych já už nemohla, nebo nechtěla přecházet řeku, můžu se v klidu vrátit k autu a k věcem a tam přečkat, dokud se nevrátí pan M. (dal mi jasně najevo, že se mou únavou nenechá zabrzdit, a já mu to neberu 😀 Nechtěla bych to mít na talíři). A je podle mě prostě dobré mít po ruce vlastní základnu.

Všechno se to každopádně rapidně přiblížilo. Pan M. neustále po zvážení posouvá datum odjezdu z Dutch Harbor, takže to momentálně vypadá, že pojedeme už v prvních květnových dnech, abychom měli víc času na Anchorage a na hike. K tomu je ale zase třeba naplánovat letenku odsud do Anchorage, ubytování v Microtelu (pan M. se už těší na sušenky a já na vanu) a letenky domů a dohromady je toho plánování tolik, že jsem zvědavá, jak to nakonec všechno dáme dokupy, a hlavně už se jako obvykle těším, až budu sedět konečně v letadle a už se jen povezu.

Já tohle megalomanství zkrátka nenesu úplně dobře, to se nedá nic dělat. Zážitky a dobrodružství jsou jedna věc, ale všeho s mírou, ale tohle je podle mě už dost za hranicí. Když musím kvůli jednomu zajímavému zážitku (bez nějž bych ale mohla docela dobře žít) strávit tři měsíce nervováním se a plánováním, tak to se na mě nezlobte… to ať to radši kouká stát za to!

Jako každý rok touhle dobou (a nejen touhle dobou, who am I kidding), i letos ztrácím nervy se svým blogem a chystám změnu. Už hodně dlouho mi leží na srdci myšlenka, kterou potřebuju uskutečnit, ale bojím se komplexnosti problému. Takže to asi vzhledem k okolnostem budu muset odložit na dobu, až budu doma a budu mít normální internet.

Nicméně mysl se dá i v tomhle krásně oblbnout – stejně jako se doma můžete cítit jak v novém jen díky přesunutí pár kusů nábytku, i blogový pocit změny se dá navodit celkem jednoduše, když si novou představu designu načrtnete třeba v Malování. Při pohledu na nový design se člověku snáz přemýšlí, co a jak. Ne, že bych v tom měla jasno, to ani zdaleka, ale mám radost z toho, že jsem se k tomu brainstormingu konečně dostala.

Jako by fakt začínalo jaro i na Aljašce.

P.S.: Jeff nás taky přejmenoval a několika lidem představil jako Mary a Stevea. Nedivím se, moje jméno ještě ujde, ale s panem M. mívají lidi bůhvíproč takové potíže, že si říkám, že bychom to tak možná měli do budoucna dělat. A koneckonců ke jménu Mary jak zasvěcení vědí, mám velice dobrý vztah 🙂