Cesta do Healy, moje strachy a poslední statusy před smrtí

Odlet z Dutch Harboru jako by se odehrál už minimálně před měsícem. Sedím si doma na gauči, zas mám pocit, jako bych nikdy neodjela, a zase se potýkám se stejnými pocity jako obvykle, jen tentokrát je všechno ještě o to zvláštnější, že je venku za okny nádherné jaro, na ulici nevidím pro spoustu listí stromu, který jsem takhle neviděla už spoustu let, vůbec jsem teplo a slunečno a zeleno v Praze neviděla už spoustu let a připadám si tu díky tomu jako Alenka v říši divů.

Čím dál tím víc věřím na to svoje cestování časem, respektive na svou schopnost propojení určitých momentů z různých časů. Nějak krátce před odjezdem jsem si tak ležela na gauči a přemítala, co všechno mě teď čeká, a docela jsem si to přála přeskočit. Přenést se do budoucnosti, do momentu, kdy si budu takhle ležet na svém vlastním gauči doma a všechno to bude za mnou. Cítila jsem ten moment, jako bych se do něj opravdu přenášela a nic mi nebránilo se do něj promítnout.

Včera jsem si pak na ten gauč lehla a aniž bych to plánovala, nevědomky jsem si připomněla ten moment z minulosti a skoro až děsivě jasně jsem pocítila naopak ten. Jako by se mé současné já usmálo na to minulé, podalo mu ruku a říkalo mu „vydrž, už jen za chvilku tu opravdu budeš a opravdu to bude všechno za tebou“.

No co, nikdy jsem netvrdila, že jsem normální.

Před odletem jsme toho měli ještě tolik na zařízení a já věděla, že dokud nebudu sedět v posledním letadle do Prahy, může se ještě cokoli podělat. Tentokrát jsem si nepřipadala jako že se jen povezu a budu si odškrtávat milníky, spíš jako že mám před sebou ještě dlouhý maraton stresů a řešení náhlých krizí, takže jsem se na to vážně moc netěšila – i když to bylo samozřejmě lepší než to dlouhé čekání předtím. Když se ten odlet přece jen nachýlil, měla jsem radost aspoň z toho.

V posledních dnech mi ještě D. měl dát mou nafukovací karimatku, z toho jsem taky měla stresy, že se nějak neozývá, že to možná ani nedošlo (my jsme tedy vtipně měli jednu navíc, protože pan M. ji omylem objednal i pro mě, ale tu jsme plánovali vrátit) a jestli to nakonec nebude stát víc než kolik by to stálo přes Amazon. No, nestálo. D. měl milou potřebu mi dát na rozloučenou dárek, takže mi tu karimatku předal se slovy, že za ni nic nechce. Teheee.

Pan M. prodal Fafíka. Naše kamarádka z televize prohlásila, když viděla záběry z člunovýletu, že to chce, a záhy se ukázalo, že to myslí vážně, takže pan M. si dal noc na rozmyšlenou a druhý den mi už hlásil, že je prodáno. Kamarádka si pak přišla večer před odletem zboží vyzvednout, pan M. vysvětloval a zaučoval a šli jsme spát bůhvíkdy.

Čtvrtého ve středu jsme pak letěli. Na letiště jsme museli jet už ráno zacheckovat zavazadla, pak jsme se ještě vraceli přes skládku s posledními odpadky k tetě vrátit jí půjčené auto, a ta nás pak odvezla zpátky na letiště, kde jsme s ní, strejdou a sestřenicí nějakou chvíli čekali a ještě povídali. D. se taky objevil, bylo to milé, byť krátké, už jsme museli nasedat. Po našem doletu jsme se pak dozvěděli, že jsme měli štěstí, nějak se pak pokazilo počasí nebo co a žádná další letadla neletěla.

V Anchorage jsme si popletli terminály a zbytečně se táhli se všemi zavazadly na jiný a zpátky, než jsme zjistili, kde že si to máme vypůjčit to auto.

Jako z blbé komedie, na cestu na ten špatný terminál nebyl problém naskočit na shuttle, ovšem sehnat ten shuttle, když jsme chtěli jet zpátky, prostě nešlo.

Pak ještě měli okýnko někde jinde než ho měli mít a všechny plány na to, jak tomu strachu budeme čelit společně, šly do háje, když jsem zůstala hlídat zavazadla a pan M. šel to okýnko hledat, přičemž mě zanechal v nervech a nevědomosti, dokud se nevrátil nejprve pro moje číslo na mobil a pak s klíči, celý šťastný. Tahle část nám nedala spát dva měsíce a do poslední chvíle jsme vlastně nevěděli, jestli to auto bude nebo nebude a co bychom dělali, kdyby nebylo. No to už nechci nikdy zažít.

S půjčeným autem jsme okamžitě vyrazili na cestu do Healy. Měla jsem našlé, kde potkáme nějaké obchoďáky na dokoupení jídla a benzínky, ale něco jsme přejeli, někde jsme nevěděli, jak odbočit, no úplně podle plánu to neprobíhalo. Nakonec jsme ale přece jen našli obchoďák, kde zas měli všechno hrozně drahé a my vůbec nechápali, že jsme se cenově neposunuli dolů, když jsme opustili ostrovy. Koupili jsme tam ovšem k obědovečeři pečené kuře, ze kterého se pak stala součást legend a muselo si o nás posmrtně myslet, že jsme se asi zbláznili, ale o tom později.

Zastávka se taky neobešla bez kafe pro pana M., který musel odřídit asi čtyři hodiny, v tu chvíli jsme si ovšem mysleli, že to bude nějakých osm, protože GPSka to počítala až k Magic Busu, čehož si pan M. nevšiml a byl tak z toho odhadu velice, velice nervózní. A mezi námi, to kafe už něco znamená, neb ho jinak nepije 😀

Další zastávku na benzínce jsme si museli střihnout kvůli zapalovači, na který se nějak zapomnělo, a na další jsme pak tankovali. Nepochybuju, že z nás měl tamní prodavač vítr – dva maňasové vůbec nevědí, co mají tankovat, jak ta pumpa funguje, a ještě jsem se xkrát vracela kvůli záchodu nebo kvůli dotazu na wifinu, která samozřejmě nebyla. Too bad.

A pak jsme najednou už byli v Healy. Celou cestu jsem měla nervy na pochodu, pořád jsem si neuměla představit, jak to všechno bude probíhat a co nás vlastně čeká. Kousek před odbočkou na Stampede Road jsme stavěli kvůli losovi.

Už cestou jsme jich pár potkali a teď byl najednou jeden přímo u silnice, přežvykoval a vypadalo to na snadnou fotku. Už se stmívalo, mně se stavět nechtělo, ale pan M. stejně zastavil. Foto proběhlo celkem rychle a jak se auto znovu začalo rozjíždět, něco na silnici mě uhodilo do očí – neviděla jsem to dobře, ale stejně jsem si byla celkem jistá, že je to nějaká modrá peněženka.

Aby byla moje, to byla trochu blbost, měla jsem ji zavřenou v kastlíku a navíc byla před námi, kam jsme ještě autem nejeli, ale asi že předtím jsem ji měla ve dveřích a taky že v takovou chvíli si jednu a jednu tak úplně dohromady nedám, lekla jsem se, že je to ta moje, a tak jsem urgovala pana M., aby zastavil. Samozřejmě jsme hned zjistili, že moje není, ale něčí rozhodně byla – byl v ní asi milion karet a vizitek, které k ničemu moc nebyly, ale byl tam taky řidičák, podle nějž bylo možné dotyčnou dohledat na Facebooku. My samozřejmě neměli přístup k internetu a já neměla nejmenší zájem obvolávat neznámá čísla z vizitek a shánět se, jestli tam tu slečnu někdo nezná, zvlášť protože jsem nechtěla chystat spaní v autě za tmy, takže jsme se jen otočili k benzínce, u níž jsme ostatně stáli, a peněženku tam odevzdali. Přišlo mi ostatně logické, že až si slečna uvědomí, že ji už nemá, vrátí se tam, kde s ní naposledy platila.

Karmický zákon zafungoval rychle a oplatil nám tu laskavost tím, že tam měli zadarmo wi-fi, což bylo něco, co jsme hledali pomalu celou cestu a neměli štěstí, takže nás celkem překvapilo, že jsme ji nakonec našli na poslední benzínce v tomhle zapadákově, který se nedá snad ani nazývat městem, sestávájíc spíš jen z pár domů podél dálnice. Rychle jsme se tedy ještě připojili, slečnu vyhledali a napsali jí zprávu, že jsme našli její peněženku a kde ji najde. P.S.: Dodneška se neozvala. Když jsme se pak po návratu ptali prodavačky, tak trochu podezřele stydlivě odpovídala, že si peněženku vzal její manažer, který se údajně s tou slečnou zná. Mno… děj se vůle UCha, my jsme udělali, co se dalo.  

Nicméně hlavní v tu chvíli bylo poslat poslední zprávu do virtuální sféry. V tu chvíli mě to všechno uhodilo znovu do žaludku, že tady stojíme v pološeru u benzínky jako posledního záchvěvu civilizace předtím, než se vydáme doslova doprostřed ničeho a nikdo o nás už nebude vědět. Tak nějak jsem tušila, že cestou brzy ztratíme signál, ale dolehlo na mě uvědomění, že jsem o tom vlastně nakonec vůbec nedala vědět našim.

Věděla jsem, že máma by z toho obřího slona stojícího před námi udělala minimálně dinosaura a že nemám chuť to poslouchat. Měla jsem dost strachů sama za sebe, negativitou mě poctilo i těch pár lidí z Dutch Harboru, kteří o tom bláznivém plánu věděli, snad jediný strejda z toho nedělal velblouda a jen se zajímal o zprávy o stavu řek – což člověka na jednu stranu moc neuklidňovalo, protože je přece jenom milejší, když se o vás někdo trochu bojí, než když s vámi o tom mluví jako by si vůbec neuvědomoval, že jdete do nebezpečna a že se bojíte.

Jenže teď to najednou bylo tady, já psala svůj „poslední status před smrtí“ (což se mohlo přitom docela klidně stát realitou) a jak jsme od benzínky zase vyjeli vstříc divočině, začaly mě pronásledovat divoké představy, jak si to teď máma přečte, začne se zajímat, o co kráčí, půjde na blog, zjistí, o co jde, a začne panikařit a shánět se po informacích. Kdo by jí o tom byl schopný něco říct? Maminka pana M.? Na příbuzné na Aljašce kontakt neměla, ti o tom věděli asi nejvíc. Najednou jsem slyšela, jak mi oba s tátou spílají, jestli jsem se nezbláznila a proč jsem jim nic neřekla a že nemohli čtyři dny spát obavami o mě, nějak se mi to v hlavě spojilo s filmovými scénami o Chrisových rodičích, a bylo mi z toho nadivně. Cítila jsem se provinile, že jsem si nedala práci jim to sdělit a uklidnit je (což by mi ale asi nešlo moc dobře). O to hůř mi pak bylo, když jsme najednou sjeli z příjemné asfaltky a ta se proměnila na tankodrom plný děr. Nějakou dobu pak trvalo, než jsme se přes ní dokodrcali dost daleko na to, abychom konečně po své pravé straně uviděli prosvítající Eightmile Lake, a ještě další dlouhé minuty než jsme dojeli na rozšířený plácek, kde parkovalo i pár jiných aut a kde už nebylo možné jet dál. Cesta se najednou zúžila a dál už to šlo jenom pěšky.

Zaparkovali jsme tedy na jediném trochu závětrném místečku mezi stromky a ihned se jali chystat si spaní a přebalovat si věci aspoň tak, abychom ráno nemuseli magořit v poloprobuzeném stavu a na něco nezapomněli. Byla jsem nervózní, připadalo mi, že s sebou máme hrozně málo jídla, i když je ho vlastně hrozně moc na to, aby se to dalo nést (asi mi spíš přišlo, že máme špatné jídlo a blbosti), neuměla jsem si představit, jak do báglu narvu ještě to všechno oblečení, co jsem si na to připravila, a furt mi to přišlo všechno jako bláznovství a tak nějak jsem doufala, že se zítra něco stane a že nikam nepůjdeme.

No, a že jsem se v noci v tom autě klepala jako ratlík, to mi na klidu taky nepřidalo. Když takhle mrzneme v autě, jak to zvládneme ve stanu? Pan M. mě uklidňoval, že to auto prostě nemá žádnou izolaci a stan bude mnohem lepší, ale mně se tomu v tu chvíli špatně věřilo, protože jsem věděla, že řekne cokoli, aby mě uklidnil. Všechny moje obavy jako by se defaultně naučil zamítat a negovat 😀

Prostě vstávalo se mi pak ráno fakt nádherně a než jsme vyrazili, s balením bylo ještě fůra srandy a já musela furt kroutit hlavou nad tím, kolik toho táhneme a jak to všechno ještě dopadne. Ale co už, nebylo cesty zpět a věděla jsem, že to musíme aspoň zkusit. A že z toho pak bude bezpochyby dobrá historka. A taky že jo 😀

To be continued…