Den druhý na Stampede: Zdolání Teklaniky a kouzelný autobus

Pan M. si byl jistý, že ráno si odlehčíme batohy, zanecháme všechno nadbytečné v kempu a budeme pokračovat směrem k autobusu, kam rozhodně toho dne dojdeme. Já jsem byla oproti tomu přesvědčená, že se vzbudím se stejnou touhou se na to vykašlat a jít domů, s jakou jsem usínala. Inu, pro tentokrát pan M. zvítězil 🙂

Odložili jsme, co se dalo, a mně začalo docházet, že máme přece jenom jídla až až. Tohle uvědomění a fakt, že se toho dne nebudu muset tahat s igelitkami a dalšími nesmysly, mě nakoply, nicméně to, že naše první akce toho dne mělo být překročení ledové Teklaniky, až tak příjemnou vyhlídkou nebylo.

Nevím doteď, proč jsem si byla tak jistá, že to místo, které jsem vybrala pro překračování, je jediné dokonalé. Řeku jsme zkoumali jen o kousek výš, kde byla po pás hluboká a neprůchodná, takže naše místo nám připadalo jako výhra, ale později jsem litovala, že jsme nehledali ještě výš a že nám nesepla relátka, když jsme dostali nápovědu shůry – totiž ještě večer jsme viděli o něco výše přecházet losa. A samozřejmě až zpětně mě napadlo, že když tam to zvíře přechází, asi to tam je dobré mělké místo. No, samozřejmě bylo, ale to my jsme ještě toho dne nevěděli.

Místo, které jsme si vybrali, bylo celkem široké a řeka na něm byla z většiny celkem mělká, tak tak po kolena. Jen posledních pár metrů bylo hlubších a divočejších. Pan M. se pracně vsoukal do svého obleku, který se nezdá, ale lezlo se do něj fakt obtížně a pohyb v něm taky nebyl o moc jednodušší, nehledě na to, že se do něj voda opírala určitě silněji než kdyby ho neměl. Ale sucho bylo v tu chvíli prioritou. Pan M. zdatně překonal řeku téměř na druhý břeh, když si uvědomil, že se mu z ruky vysmekl paracord, který potřeboval přenést kvůli přetahování dalších věcí. Musel se tedy kousek vrátit.

Po nějakou blíže neurčenou dobu (pan M. tvrdí, že to byly tak dvě hodiny, ale tomu odmítám věřit, myslím, že maximálně jedna se vším všudy) jsme pak na řece šaškovali s přehazováním provazu, který se panu M. bůhvíproč neustále vysmekával z kamenů, na něž ho vázal, a já během té doby stála po většinu času v půlce řeky, kde ještě bylo mělko, ale nohy mi čím dál tím víc nepříjemně mrzly a nemohla jsem se zbavit pocitu, že mi minimálně do pravé ponožky někudy mezi prsty teče. Když konečně provaz byl na mé straně, začalo přetahování. Musela jsem dojít na svůj břeh, část bagáže uvázat do velkého odpadkového pytle, přenést doprostřed řeky, kde jsem měla uchycený provaz, přivázat a pan M. pak přetahoval a bojoval hlavně s vytažením nákladu na svůj břeh, kde nebylo snadné vylézt. Mezitím jsem já balila další část nákladu a tak jsme pokračovali, dokud nebyly tři pytle přetažené. Pan M. mi pak v dalším pytli poslal nazpět ten oblek (to už měl uříznuté rukavice, protože jak se na začátku panu M. vysmekl ten provázek, usoudil, že se v nich nedá s ničím manipulovat a uřízl je), já se do něj nasoukala, popadla nějakou větev a šla, zatímco pan M. na mě hulákal, že jsem ty věci měla dát do víc pytlů, neb se to protrhlo a má mokré věci.

Člověk ví vždycky nejlíp zpětně, co mohl udělat líp, ale vemte si, že je vám zima, stojíte v mokrém, jste propocení, unavení, druhý den šlapání, bez koupele a už chcete mít tu řeku za sebou. Zkrátka vy i víte, že byste něco mohli udělat líp a víc pořádně, ale prostě to risknete, protože je lepší mít to za sebou rychle a třeba mít i něco mokrého, než se s tím moc dlouho se zmrzlýma rukama crcat.

Brzy jsem se přesvědčila, že ten konec je fakt dost hluboký a silný. Opíralo se to do mě slušně, musela jsem se naklánět dost dopředu a couvat, jak mi to kradlo kamení zpod nohou. Bylo to lepší než se snažit udržet rovnováhu, ale pan M. z toho byl krpet nervózní. Nakonec jsem stoupla do takové hloubky, že mi začalo těmi uříznutými rukávy téct dovnitř – ukázalo se, že to z tohohle hlediska byl dost blbý nápad – a jelikož jsem se nechtěla vevnitř celá zmáčet (zvlášť když celá pointa toho šaškování byla právě přejít suchou nohou) a jelikož mi to stejně pořád kradlo půdu pod nohama a tam, kam jsem mířila, by se mi špatně lezlo nahoru, usoudila jsem, že bude lepší se přetočit na záda a nechat se spustit malinko níž po proudu, kde najdu pevnou půdu pod nohama a lepší výlez. Pan M. s mými plány samozřejmě obeznámen nebyl, tak mě hned začal chytat za límec, neb se lekl, že to nemám pod kontrolou a že mu plavu pryč. Během pár sekund jsme si to ale vyjasnili a já už se sápala po břehu nahoru. Pan M. mi pomohl z obleku, pověsil ho na keř, aby schnul a aby do něj nenapršelo (jelikož měl v úmyslu ho tam nechat) a nařizoval mi, ať se spěšně pobalím, že budeme pokračovat. Bylo pod mrakem, mokro mě už začínalo štvát, nevěděli jsme, kde se nám podaří napojit zpátky na stezku, a mě štvalo, že jsme strávili tolik času a energie na tom přecházení. Takhle to rozhodně z těch videí a popisů nevypadalo a neuměla jsem si představit, že by to všichni dělali takhle.

Samozřejmě že nedělají a té situaci nemohla chybět právě ta kouzelná tečka, kdy jsme byli už na břehu a kus nad námi vidím v opačném směru přicházet k řece dva lidi s hůlkami. Prakticky bez přípravy oba vkročili do řeky a překonali ji během minuty, dvou. Neměla jsem čas na ně celou dobu koukat, ale přišlo mi, že museli mít vodu někam po pás, takže mi nebylo jasné, jak to sakra udělali a hlavně jak to, že hned nekempují, aby se usušili (pokračovali dál). Každopádně to podtrhlo komičnost našeho zápolení s oblekem a já byla odhodlaná cestou zpátky dát mnohem víc času hledání lepšího místa a tím pádem tedy míň přecházení.

Teklanika je ledová, rychlá a na mnohých místech tak široká, že skoro nedohlédnete na druhý konec. Taková místa, dělená mnoha ostrůvky, ale bývají nejlepší na hledání si cesty skrz.

Vymotat se od řeky na stezku netrvalo dlouho, ale bylo třeba si hledat cestu skrz stromky a dalším menším močálem. Když jsme konečně uviděli další žlutý fáborek a otáčeli se k řece zády, bylo to celkem o dost výš, než kde jsme přecházeli, a zdálo se nám, že vidíme až podezřele dobré místo k přechodu, kde to vypadalo, že je celá řeka prakticky zamrzlá tlustou vrstvou ledu a že bychom vůbec nemuseli do vody. Představa, že bychom se mohli probořit, mě nelákala, ale samozřejmě bychom neriskovali nic, co by vypadalo nebezpečně. Každopádně mě nakoplo vědomí, že tady výš to vypadá přece jen líp. V tu chvíli jsme ale neměli náladu to zkoumat, ostatně kdo ví, jestli by to vydrželo do dalšího dne, kdy půjdeme zpátky. Takže to se pořeší až cestou zpátky.

Brzy už jsme byli zase na normální cestě a já si začala celkem užívat toho, že to nejhorší máme za sebou. Uvědomění, že tu největší překážku cesty jsme zdolali, ať už jakkoli, a že tedy pokud se něco nestane, dnes večer budeme u autobusu, bylo nesmírně povznášející, i když ho samozřejmě pořád pronásledoval strach z neznalosti další trasy. Brzy jsme narazili na opravdu nepěkné krpály, kde jsem si konečně musela najít hůlky, abych to vůbec s tím těžkým báglem vysoumařila, a pak jsem ty hůlky už nedala z ruky. Šlo se s nimi o sto procent líp, člověk měl tempo a tak nějak pocit, že tu má co dělat a že ví, co dělá, cítila jsem vesmírnou sounáležitost se všemi ostatními hikery, kteří tu stezku kdy šli nebo půjdou za pár týdnů, a měla jsem tak trochu pocit, jako by ji šli se mnou. Myslela jsem samozřejmě i na Chrise. Snažila jsem se rozpomenout na detaily z knihy jako jak dlouho šel on, šel-li vůbec po stezce a co přitom prožíval. Svým způsobem mě štvalo, že na to nemám víc času a že se musím pořád hrnout dopředu jako lavina, skoro bez přestávek. Představovala jsem si, jaké by to bylo v takové divočině být třeba týden, dva. Představovala jsem si sebe sama v situaci, kdy bych musela lovit a následně upravovat zvířata vlastníma rukama a bylo mi z toho smutno. Zároveň jsem se ale snažila naladit na Chrisovu radost z takového života. Přes to, jak to pro něj dopadlo, člověk musí ten celý příběh vnímat tak nějak pozitivně i proto, že on tu zkrátka byl doopravdy šťastný.

Zkrátka s hlavou plnou všelijakých takových myšlenek se mi ten druhý den šlo relativně snadno, nebo spíš automatizovaně. Trasa byla obtížná, ale už jsem o ní tak nepřemýšlela a tolik ji neřešila. Věděla jsem, že s jakýmkoli dalším těžkým kouskem se vypořádám, až to přijde, a že ostatně nemůže nastat situace, kde by nebylo možné někudy projít – byť to tak často vypadalo. Vždyť tam prošlo už tolik lidí před námi, tak cesta musí existovat, jen bylo často třeba ji dost hledat.

Pan M. stále kontroloval GPSku. Zase jsme si říkali, že je ta cesta mnohem delší, než jak nám to připadalo zprvu. Ale pomáhalo hlásit si milníky jako třeba „třetina dneška je za námi“, „už jsme skoro za dvěma třetinami“ nebo „já myslím, že už bychom tam brzo měli být“, i když zrovna to poslední jsem slyšela několikrát a po nějakém čase mi z toho už začal polevovat optimismus 😀

Pan M. šel většinou přede mnou, takže jsem měla dost samoty na přemýšlení. Říkala jsem si, že jsem vlastně nakonec asi ráda, že jsme šli jen ve dvou. V partě bych nejspíš brzy skončila jako poslední, což by mě mentálně úplně zbytečně vysilovalo, byť by to bylo prostě proto, aby mi nikdo nedýchal na záda. Bavilo mě, že když se mi začne špatně dýchat, můžu se zastavit, opřít do hůlek a třikrát pořádně nadechnout, aniž by se mě někdo ptal, jak jsem na tom nebo řešil, že zastavuju. Jelikož jiných pauz moc nebylo (už proto, že jakmile jste se zastavili, začala vám být od větru zima, což se při tom zpocení moc nehodilo), ty na popadnutí dechu jsem si dělala docela často. A bylo to fajn.

V posledním úseku jsem před očima pořád měla jeden článek, kde někdo psal, že si už nějakou dobu říkal, že už tam musí každou chvíli být, a najednou se stezka rozestoupila a bylo to tam. Tenhle pocit jsem bohužel měla nepříjemně dlouho 😀 A taky jsem určitě aspoň hodinu měla dojem, že někde kus před sebou vidím odlesky jako by tam byl už autobus, ale pak když jsem to na chvíli přestala řešit, jsme si takhle šlapali mezi stromky a pan M. mě zase o kousek předběhl. A najednou slyším píšťalku. A věděla jsem, že to nemůže být nic jiného než signál, že už je u autobusu, a že tedy popojdu pár metrů a už ho taky uvidím. Věděla jsem, že jsme došli na místo určení, že jsme u konce, a že už dál nepůjdeme. Věděla jsem, že už si dneska jenom rozbalím stan a uvařím večeři a že si můžu jít lehnout a že zítra už mě čeká cesta zpátky, tedy konečně směrem, kterým opravdu chci jít 😀 A celé mi to vehnalo slzy do očí a když se přede mnou opravdu otevřela malá mýtinka, vpravo s panem M., který už shodil bagáž a usmíval se na mě, vlevo pak se zrezavělým Magickým Autobusem číslo 142, tak jsem zas věděla, že jsem to dala a že jsem tady. A že je fuk, že nejsem sportovně nebo jinak zdatná nebo že nejsem v některých věcech profík. Když se na to člověk trochu připraví, má správného partnera a vezme to hezky svým tempem… tak není nic, co bych nezvládla.

Pokračování příště…