Na chatě

Konečně si můžu trochu oddychnout. Plním si s chutí další položku na seznamu a mám pocit, že si ji možná naplním i o něco líp a vydatněji, než jsem původně myslela.

Naplánovala jsem si totiž ozdravnou a rodinně zaměřenou dovolenou na chatě, plnou odpočívání, opalování se a – neřekla bych úplně nicnedělání, protože když je tu táta, najde se dost věcí na dělání venku, a když tu není, mám teď co dělat na počítači – konečně jsem se pustila do brigády, kterou mi nabídl už před časem brácha – překládám mu jeden web. K tomu se váže ta první věta – neoddychávám si dnes vyloženě z toho, že by byl nějaký přehnaný klid po bouři (ačkoli zrovna po té bouřce dnes v noci by se to dalo i říct…), ale spíš proto, že konečně dorazil brácha s funkčním internetem, takže mám zaprvé jak pracovat, a zadruhé se můžu ptát, když něco nevím, bez čehož by ta práce byla špatně proveditelná. A je zajímavé, že jsem si doteď neuvědomovala, že i tohle mi v tom bránilo.

Taky je o tisíc procent jednodušší pracovat v prostředí, kde pracují i druzí. I on sem totiž přijel za virtuální prací, a dokonce i pan M., který dorazil taky včera, si tu poctivě pracuje na stříhání videí. Je to hodně fajn. Věnovat se své práci, když vás někdo ruší nebo se na netu poflakuje nebo dělá třeba něco fyzického venku a to vaše za práci moc nepovažuje, je náročné. A dělat si takovou práci o samotě, když se k tomu potřebujete ptát na x věcí… to taky nějak nejde. Pracovat ve skupince lidí, kteří si dělají taky to svoje počítačové a vidí tu práci v tom, je úplně jiný level.

Zkrátka, konečně se mi ze sebe podařilo setřást pocit, že tu trochu mrhám časem, když jsem se do toho dneska ponořila. Jsem sama zvědavá, jak dlouho mi to bude trvat, ale hodlám se snažit toho udělat nejvíc, dokud tu mám bráchu jako konzultanta.

Další plány? Vynahradit babičce, že jsem tu teď nebyla tři víkendy (a vůbec že furt někam na celé měsíce jezdím), a taky jsem si nakázala experiment s mixérem, čerstvým ovocem ze zahrady, švihadlem a sluníčkem, z nějž bych po těch skoro dvou týdnech měla vyjít o něco opálenější, o něco štíhlejší a s trochu uklidněnými střevy, ježto v posledních měsících byl můj způsob stravy a vůbec života dost nevyvážený a je to znát. Vzhledem k tomu, že jsem se teď zaměřila na tu práci a že se dost významně zhoršilo počasí, to ale na moc pohybu a opalování zrovna teď nevypadá. Za předpokladu, že se to počasí aspoň trochu spraví a přestane pršet, bychom měli jet do plzeňské zoo – s panem M. tak budeme moct přímo srovnávat s Trójou, kde jsme byli nedávno. Doufám, že to vyjde, zvířátek není nikdy dost 🙂

Být offline, jakože úplně, mi nesvědčí. Napadá mě tu spousta myšlenek a mám spoustu nápadů na články, k jejichž distribuci ovšem rozhodně potřebuju internet, a to dost slušný i na úpravu a nahrávání fotek. Snad to město po návratu do civilizace všechnu tu inspiraci úplně nezadupe.

Konečně začínám mít trochu času na mentální přípravu na vodu. Zatím není nic potvrzeno, což mě nervuje a dost se teď bojím, aby to nepadlo. Držte palce.

P.S.: S fotkama je to holt na štíru. Mám jich mrtě, ale nejsem teď s to je upravovat a nahrávat. Gr. Tak to holt takhle musí stačit.