Myslánka
Někdy je těžké přijít na to, co člověka přesně žere. Někdy to chce čas a někdy taky souhru nepředvídatelných a neovlivnitelných okolností, teprve pak to člověka praští přes nos.
Posledních pár dnů mám pocit, že jsem se zasekla v bahně a nějak se v něm plácám. Postupně jsem objevila hned několik zdrojů téhle úzkosti a ne se všemi můžu hned něco udělat, ale je dobré si je uvědomit a třeba i někam napsat.
Předně je ověřený fakt, že mi na nervy nesvědčí být úplně bez práce a plánu. Kdybych věděla, že pojedu třeba po Vánocích tam či onam, tak budu do té doby vychutnávat svůj nezaměstnaný život plnými doušky. Jenže to nevím. A to, co vím, tedy že mi pan M. má na rok odjet, mi vůbec nepřidává, právě naopak. Nevím, co si zatím počnu a jak to mám zvládnout sama. Celé je to divné.
Hodně v tom figuruje finanční neklid. Mám našetřeno, ale v librách. Pojebaní Angláni (tohle ode mě normálně neuslyšíte, Anglii miluju :D) mi fakt neudělali radost, kurz libry s korunou se hluboce propadl na hladinu, kde měnit nemá smysl, takže jsem de facto bez peněz, tedy alespoň bez českých peněz, a to je mi nepříjemné. Nesnáším, když si musím půjčovat, byť to tady nikoho neomezuje a nemají s tím problém. Mně je to prostě nepříjemné.
Dál jsou tu staré úkoly, které nejsem s to dotáhnout. Někde nezáleží na mě, někde to z různých důvodů nechávám už dlouho ležet, ale někde uvnitř to člověka prostě hlodá a nakonec i štve. A přišla jsem na to, že některé přece jenom leží už moc, moc dlouho. A nejvíc člověka štvou samozřejmě ty věci, kde jde o čistou prachsprostou prokrastinaci, byť se vždycky najdou důvody, proč to zrovna teď nejde a podobně. Často je to bullshit.
Třeba starý blog. Měla jsem a pořád mám pádné argumenty, proč ho nechat existovat. Jenže když se na to podívám z jiného pohledu, cítím, jako by mě stahoval někam, kde už dávno nechci být, a jako by už byl k ničemu. Už jsem asi přece jenom z jiného těsta. Záloha je zčásti udělaná, můj báječný IT guy tedy jen dostal za úkol (tedy spíš sám práskl, že to jde :D) ji dotáhnout a zazálohovat i komentáře a obrázky, což v ní momentálně není. A pak uvažuju o tom, že obsah podle zaměření přetavím do jiných podob. Básně do malé sbírčičky, třeba ke stažení, neb to je tak maximum, k čemu se ještě zvládnu přimět. Minimalistická zamyšlení přisypu na tu už existující horu textu, z níž měl vzniknout e-book, ale je toho moc a jsem tím zavalená. Kdykoli to otevřu, po pár odstavcích mě to štve. Cítím, jak melu prázdnou slámu a nekomunikuju to, co bych chtěla, aby z toho lidi cítili. A tak mě to otráví a zase to několik měsíců ignoruju. Nevím, co s tím. Je to právě jedna z věcí, kterou nechávám uležet, protože tak, jako spousta někdejších minimalistických blogerů a propagátorů, i já mám pocit, že už je to téma jaksi ohmatané a je potřeba ho trošku přetavit a dát mu nový pohled či souvislosti. A tak čekám, do čeho se mi to mezitím vyvine a co mě napadne.
Tady je třeba změnit šablonu, čehož se trochu bojím, ale bez toho kroku asi nedosáhnu na požadovanou představu vzhledu, kterou teď mám. A taky je problém, že ta představa vlastně není dotažená, nevím přesně, jak to chci. Už dlouho jsem se pro něco doopravdy nenadchla. Možná je to tím, že už bloguju dlouho a viděla jsem už tolik designů, že mě už nic neohromí, a když, tak ne na dlouho. Hledám aktivně i pasivně inspiraci pro logo, jelikož to, které jsem si sama nakreslila a nejprve měla za dokonalé, mě rychle omrzelo a ukázalo se, že to vůbec není ono.
A mám nějak málo inspirace. Administrace se plní rozepsanými články, u nichž mi vždycky v jednu chvíli připadá, že to je přesně to, co potřebuju dát dohromady, a vzápětí mám pocit jako s tím e-bookem, že je to o ničem a zbytečné. Možná jsem opravdu udělala tu chybu, že jsem si zvykla moc číst blogy druhých. To si neumíte představit, co já už jsem za ty roky načetla. Pak má člověk mít chuť něco psát, když ví, že to samé už bylo napsáno milionkrát a líp. Vyhoření, much? Snad ještě ne. Jen krizička.
A čím dál tím víc mám pocit, že aby mě to blogování opravdu bavilo, potřebovala bych mnohem lepší fotografické vybavení. Často si umím představit, jak by to mohlo vypadat, ale nemám prostě možnost tomu ten nádech dát, když k tomu nemám fotky, jaké si představuju. Jenže nejsem s to si pořizovat kvůli svým představám zrcadlovku, učit se s tím, vrážet do toho šílené peníze a všude se s tím tahat. Asi to budu postupně řešit lepším iPhonem, doplňujícími čočkami a větším rozmyslem při focení. Ty fotky potřebují hloubku, dramatičnost, mnohem větší rozsah. Zase prokletí srovnávání se s druhými, třeba taková El mě často totálně ničí svými dokonalými záběry hor, lesů a jezer. Když mám pak do článku k dispozici tak akorát debilní výcvak sklenice se smoothiečkem a ani ten není moc kvalitní, tak zase, koho to má bavit 😀
No, jedu si zase na pár dní odpočinout na chalupu. Tentokrát bude snad i trocha internetu na práci, ale jinak ho nehodlám využívat. Chce to pauzu. Možná by nebyla od věci i nějaká delší, ale to u mě beztak nehrozí, známe se. Neblogovat neumím.
P.S.: Fňuk. Befunky a Picmonkey se oba zbláznili a začali šíleně osekávat free verzi. Dneska už mi vzali i jeden z mých nejoblíbenějších filtrů na Befunky, já vůbec nevim, co bez toho budu dělat O.o Znáte někdo ještě nějaké další fajn online rychloúpravny fotek do blogu? Já tak nesnáším, když mi někdo bere věci, na které jsem byla zvyklá, a nutí mě za ně najednou platit nebo mi místo nich cpe jiné, mnohem hnusnější či obtížněji použitelné (nebo prostě rovnou nepoužitelné). Asi se budu muset naučit fotky upravovat ještě v mobilu, než je stáhnu do pc. Grr.
Na úpravu fotek můžeš zkusit ipiccy.com 😉
Díky za tip, zkusila jsem. Bohužel, z nějakého důvodu se mi v něm všechno načítá zoufale pomalu a zatím jsem neobjevila žádné zajímavé filtry, jimiž bych mohla docílit toho, co od těch fotek potřebuju. Upravené fotky jsou navíc pak v počítači divně porouchané – náhled vypadá neupraveně, při rozkliku je fotka v pořádku s filtry, pokud ji nahrávám třeba na twitter, nahraje se bůhvíproč překlopená na stranu – a žádné jiné fotky mi to nedělají. No, ještě si s tím budu hrát, ale zatím to použitelně nevypadá.
S úpravou fotek ti neporadím. Na tu sbírku básní se těším a těšit se budu! 🙂 Já mám plno inspiraci, ale s docela malou odezvou mě vždycky přijde chuť něco psát. Taky se mi chce, když jsem třeba ve městě nebo někde s kamarády. A jakmile sednu k editoru, nápady a myšlenky jsou pryč. Takže asi krize. Přemýšlela jsem a pořád přemýšlím, že s blogem seknu, ale nějak se k tomu nedokážu donutit, jako kdybych tím pak pohřbila jediný kousek své kreativní duše, protože jinak nic nedělám. A tahle možná dvěma lidem zlepšuju náladu 🙂
Přeji příjemnou dovolenou a snad nárůst cen, ať se ti libra vyplatí 🙂
To se radši moc netěš, to je už léta starý „plán“ a kdoví, jestli to dopadne 😛
Každopádně zatím jsou pořád kvanta k přečtení na obou blozích – a ještě mám další kvanta v offline podobě, no bylo by z čeho vybírat. Škoda, že dneska už mi to tak nejde. Dneska už se za básníka moc nepovažuju.
Krize blikajícího kurzoru je běžná věc. Je třeba si to zařídit pokud možno tak, aby člověk neprodléval od příchodu múzy moc dlouho, nebo aby si to uměl uschovat na později. Na tom taky pracuju už léta.
No ještě ty vyhrožuj, já z toho už léta rostu, jak furt kdekdo dobrej končí s blogem nebo ho stěhuje s tím, že ho „možná“ rozjede někdy někde jinde… a pak už se nevrátí s adresou a už o nich nevíš. Pamatuju si třeba, jak jsem měla ráda Venom, ta pak nějak zmizela, ukončila, a slíbila, že se ozve s příští adresou. Neozvala se, ztratila se mi z dohledu jako spousta jiných blogerů, na něž si dneska už bohužel ani nevzpomenu. Po letech jsem nedávno slyšela, že normálně někde funguje, už nevím, kde to bylo, ale celkem jsem se vztekala, že jsem přišla o roky kontaktu. Takoví lidé často zapomenou tu adresu světu sdělit, nebo to ani nechtějí veřejně publikovat, a neuvědomí si, že tím zklamali spoustu čtenářů, kteří možná byli tiší čtenáři, ale byli tam.
Já si přes všechny krize zatím pořád neumím představit, že bych neblogovala vůbec. Je docela možné, že to časem dojde do bodu, kdy opět spálím mosty, přijdu s novou přezdívkou a novým stylem psaní a začnu někde pryč, v anonymnu. Že se to pro mě promění a už nebude tak hrát roli ego – což by bylo fajn. Možná úplně opustím tu myšlenku, že bych z toho kdy mohla mít nějaký výdělek, protože pochopím, že to prostě neumím udělat. A možná se pak stane, že právě díky tomu na to dojde, co já vím 😀 Nechávám tomu volný průběh, protože to jinak moc ani neumím, a ono se uvidí. Ale že bych si v psacích krizích říkala, že to zruším, no to mě nikdy ani nenapadlo. Já ten blog potřebuju kvůli sobě, abych si pamatovala, co se mi kdy stalo, a kvůli druhým, abych jim s tím pomohla. Já myslím, že to jsou dva hlavní a základní důvody pro existenci blogu. Jen někteří jsou šikovní dost na to, aby si za tu pomoc druhým nechali i platit.
Zatím libra zlobí čím dál tím víc, slábne to a slábne. Vidím to špatně, myslím, že to může trvat i roky, než se to vrátí zpátky na nějakou přijatelnou hodnotu. O důvod víc zapřemýšlet, jestli se v příští štaci nevrátit právě do UK, kde ty úspory můžu v klidu utrácet bez myšlení na nějaký kurz. Bylo by to pohodlné a taky se tam obecně celkem snadno vydělává a šetří. Doufám, že než vymyslí nějaká omezení pro návštěvníky a víza, bude to hodně dlouho trvat.